V jižanském kraji bílého a červeného psa

V jižanském kraji bílého a červeného psa

* "Hele Joe, zavři pořádně bránu, ať nemusíme jako posledně shánět koně po celém okolí. Nakonec víš, kolik práce nám to dalo." Nahlas až dunivě křičel tohle podsaditý starší Bill na svého mladšího kolegu. "No jo, vždyť vím," zabrumlal Joe, který téměř uraženě, že to slyší ještě někdo třetí, uzavřel ohradu za stádem krásně urostlých chovných koní.
Na severu sousedí se státy Illinois, Indiana a Ohio, na jihu s Tennessee, na východě se státy Virginia a West Virginia a na západě s Missouri. Jeho přirozenou státní hranici na severu tvoří řeka Ohio, západní pak veleširoká Mississippi. Jeho rozlohu představuje plocha 106 tisíc kilometrů čtverečních, na kterých ve městech a na venkově žijí necelé čtyři milióny obyvatel. Největším městem je i se svým okolím miliónový Louisville, hlavním městem je početně i rozlohou menší Frankfort. Neveliký Bardstown je pak hlavním "správním" střediskem bourbonu v Americe. Zasvěcení už vědí, že řeč je o Kentucky.

Stát modré trávy

Kdybychom chtěli představit to nejtypičtější, co pro nevelké Kentucky je, pak jsou to tisíce různých zemědělských farem, povrchová těžba uhlí, výroba amerických automobilů Chevrolet Corvete, japonských toyot Camra, turistika a samozřejmě výroba americké whiskey, ještě jinak bourbonu. Mimochodem, jestli je někde na světě nejvíce chovných farem koní, pak je to ve státě Kentucky, jestli se někde pěstuje v Americe hodně tabáku, pak je to rovněž v Kentucky. Nu a jestli se někde těží velké množství uhlí, pak si buďte jisti, že je to rovněž Kentucky. Kdyby byl tento stát kupříkladu samostatným, řadil by se těžbou uhlí na páté místo ve světě. Nevím, zda je to přednost, ale při pohledu z letadla dolů mi trochu povrchové doly připomínaly naši severočeskou hnědouhelnou pánev. Pravda ne tolik hnědočernou, ale spíše tmavě šedivou.
Američané nazývají nevelké Kentucky "Státem modré trávy". Tuhle přezdívku si vysloužilo díky oblasti Bluegrass, kde na široširých rovinách s vápencovým podložím roste tráva se světle fialovými semínky. Ta dávají, což mohu potvrdit, tamějším loukám lehký a neobvykle namodralý nádech. Fakt, že se pohybujete na území státu modré trávy, vám připomínají i automobilové poznávací značky. Na jejich spodním okraji je v bílém poli modrými písmeny napsáno: "Stát modré trávy".

Doporučuji doprovod

Tabák, rostlina, která je modlou nejenom pro kuřáky, ale také farmáře, kteří jej opečovávají i hlídají s nejvyšší opatrností. Nedoporučoval bych přibližovat se byť i k menšímu políčku s tabákem, protože nevíte, kdo a z jaké blízkosti vás pozoruje. Buďte ubezpečeni, že pomine-li ve vás strach ve snaze třeba si tabák jen vyfotografovat zblízka, pak budete dozajista překvapeni rychlým příjezdem hlídače s ostře nabitou puškou a desítkami dotěrných otázek. Stane-li se vám to jednou, můžete mávnout rukou, stane-li se to vícekrát, pak pozor! Doporučuji doprovod znalý poměrů i lidí. Máte-li štěstí jako já, pak se dostanete do míst, o kterých se vám může jen zdát. Poděkovat za to mohu Američanovi Edwardu O'Danielovi a jeho manželce, temperamentní plavovlasé Dánce. Byla to zřejmě ona, která měla porozumění pro nezvyklá přání Středoevropana.
Není důležité, kde a kdy to bylo přesně, ale že jsem to viděl a také na vlastní uši slyšel kousek od hlavní silnice v domě farmáře. Od něj se dovídám, jak tlustou čáru přes rozpočet jim už delší čas přináší poměrně tvrdé protikuřácké tažení v Americe, jakou záchranu pro pěstitele tabáku znamená Evropa a v ní pak především středo- a východoevropské země. O míli dál, v místech, kde jen Mexikánci vědí, jak chutná vůně napůl zeleného a napůl zhnědlého tabákového stvolu s mohutnými listy, se v pětipatrové dřevěné stodole rostliny zavěšují postupně od shora dolů. Rozkročeni po členité vnitřní příhradové konstrukci pracují beze slov jako stroje. Z míry je nevyvedl ani náš příjezd a zvědavost. Farmář se potměšile usmíval, každému z nich prý platí za hodinu "strojové upocené" práce osm dolarů. Za šest týdnů, tedy někdy v polovině listopadu, kdy teplota neklesne pod 15 stupňů Celsia, se vše opakuje. Práce je však lehčí, protože tabákový stvol je už suchý. Farmářovi "zbývá" odvézt tabákem naplněné vozy na trh či tabákovou burzu, kde se podle konečné kvality určuje jeho cena. Pro mě zůstala utajena. Nedivím se.
I tam za velkou louží, ve státě Kentucky, chce stále méně lidí pracovat v zemědělství. Tamější farmy s méně početnými rodinami často nestačí na práci. Proto jsou najímáni levní Mexikánci, pro něž musí stačit po práci místo pro spaní ve stodole. Šetří se a náklady na pěstování tabáku se musí stlačit, vzhledem k současné situaci, na nejnižší možnou míru. Zkrátka aby se vůbec tabák rentovalo ještě pěstovat.

Vítěz je skoro bůh

Stát Kentucky má největší síť splavných řek z celých Spojených států (2100 kilometrů). Dvanáct umělých jezer na jeho území láká každoročně bez ohledu na roční období tisíce turistů, rybářů i lovců. Jednou z nejoblíbenějších oblastí je Land Between The Lakes, volně přeloženo jako Mezijezeří, které se rozkládá mezi jezery Kentucky a Berkeley na západě státu. Jedním z nejrozšířenějších způsobů rekreace v oblasti je kempování. Tamější příroda je domovem mnoha divokých medvědů, vlků, vyder, lišek, krocanů i orlů bělohlavých, coby živých symbolů Spojených států.
Ke zvířatům, která tam v Kentucky spojila svůj osud s člověkem, patří kůň. Tohle ušlechtilé zvíře najdete coby symbol státu zobrazené na každé automobilové značce. Nezkoumal jsem důvod, proč tomu tak je, ale "místní" říkají, že je to pocta všem vítězům (koňským čistokrevníkům), kteří stát Kentucky proslavili po celém světě známými koňskými dostihy. Kentucky Derby je na americké poměry něco podobného jako pro Brita Velká Liverpoolská či pro našince Velká pardubická. Snem mnoha farmářů je, aby jejich kůň z jejich chovné farmy vyhrál závod, protože vyhrát derby znamená stát se téměř božsky nesmrtelným. Proto se prý také tolik lidí věnuje chovu ušlechtilých koní, pro které jsou tam, v Kentucky, mimořádně přiznívé podmínky i klima. Mimochodem teplota v létě nepřesáhne 35 řC a v zimě neklesne pod 3 řC. Mráz je něco jako mimořádná událost, sníh je považován za katastrofu.

M'c Koy nadchnul

Koncert americké country hvězdy šedesátých a sedmdesátých let přilákal do kotle pod širé nebe nedaleko Bardstownu deset tisíc lidí ve více než čtyřech tisících autech. Kupodivu k jejich seřazování na obrovské ploše neasistoval jediný strážník. Vše probíhalo rychle, klidně, bez houkání, urážek a konfliktů. To samé i po koncertu krátce před půlnocí.
Neal M'c Koy zpíval a jeho kapela hrála dlouhé, dlouhé minuty bez chyb. Diváci kupodivu všech věkových kategorií to ocenili. Bez ohledu na to, zda jsou v sekci sedících před plotem a blíž k pódiu či za plotem s ostnatým drátem v sekci stojících. Mimořádně dobré náladě zcela určitě pomohlo i alkoholické pivo, jehož prodej není při těchto příležitostech zakázán stejně jako kouření. Kupodivu cigaretové špačky by se daly spočítat na prstech jedné ruky. S plechovkami od piva i jiných nápojů to bylo podstatně horší. Neal M'c Koy však nadchnul všechny, přestože zpíval hity dnešních skoro padesátníků.

Bílý a červený pes

Málo se u nás ví, že za prvního výrobce bourbonu a v jistém smyslu také za jeho otce je považován Elijah Craig. Ten v roce 1789 ve své palírně Georgetownu náhodně ožehl vnitřní stranu dřevěných dužin kádí, které používal ke skladování své whisky. Pro něj i jeho přátele byl výsledek velmi překvapivý: jantarově žlutá takutina, destilovaná z kukuřice, žita a ječmene, s mnohem jemnější chutí než bežná a průzračná whiskey hraničářů.
Sláva Craigovy whiskey se rozšířila po celém tehdejším americkém pohraničí až do New Orleansu, kam směřovala v té době většina whiskey z Kentucky a která tam byla v sudech dopravována na člunech po řekách Ohio a Mississippi. Obchodníci i hraničáři si ji velmi oblíbili a začali ji nazývat bourbon podle amerického okresu ve státě Kentucky, kde Craig vystavěl svoji první palírnu.
Má-li být dnes bourbon skutečným bourbonem, musí jeho výroba splňovat přísná kritéria stanovená zákonem z roku 1969. Tím rozhodujícím je předepsaný minimálně 51procentní podíl kukuřice, coby vstupní a základní suroviny. Dále jsou přidávány v různých poměrech směsi ječmene a žita nebo pšenice jako přísady. Od nich se odvíjejí také různé druhy bourbonu. Jejich výrobci často prohlašují, že jen ten jejich je skutečnou perlou na rozdíl od konkurenčního nápoje, o kterém prý nemá cenu ani se zmiňovat.
Druh zrnin, jejich kvalita i poměry jsou na samém začátku. Pak přijde ke slovu mletí, smíchání obilné drtě s mimořádně kvalitní vodou z vápencových podloží a přidají se kvasinky. I na nich prý záleží, jaký bude konečný výsledek. Fermentace obvykle v kádích z cypřišového dřeva, ale taky z antikorového plechu, trvá obvykle 72 hodiny. Předposledním krokem je destilace v různě tvarovaných nádobách a cylindrech. Finále patří zrání zatím čirého destilátu (říká se mu bílý pes) v sudech, a jak stanoví zákon, musí být nové, nepoužité z bílého dubu a zevnitř více či méně ožehnuté. Tichým svědkem proměny barvy i chutě jsou pěti až sedmipatrové sklady s více než 20 tisíci sudy. Doba zrání je různá, zákon stanoví nejméně dva roky, ve skutečnosti jsou výjimkou. Obvyklá doba jsou čtyři až osm let (zralému bourbonu se říká červený pes).

Sedm korálků na špičkách hvězdy

Když vám někdo v Americe řekne, že "to je odsud kousek", pak buďte ujištěni, že to je dobrých padesát mil. Právě tolik, nebo možná o něco méně či více, je hvězdicovitě od Bardstownu umístěno sedm největších palíren ve státě Kentucky. A protože jsou to dámy, které už leccos poznaly a zažily, stojí za to je představit: Jim Beam má více než dvousetletou tradici. Heaven Hill je největší americkou rodinnou palírnou. Maker's Mark je 108 let stará palírna, která vyrábí jen 38 sudů bourbonu za den. Restaurovanou dvousetletou palírnu Labrot & Graham najdeme v prostředí lesů a chovných farem koní. Wild Turkey je palírna střední velikosti z roku 1896, jejíž produkce dosahuje tři a půl miliónu galonů bourbonu za rok. Šestým korálkem je palírna Four Roses, jejíž bourbon v Americe nekoupíte, protože veškerá její produkce je určena pro export. Hodně by o tamějším "červeném psu" vyprávěli především Japonci. Poslední je palírna Ancient Age v Frankfortu, metropoli Kentucky.

Velké finále pošesté

Na sklonku září, obvykle déle než týden, probíhá v okolí Bardstownu tzv. Bourbon festival, jehož smyslem je ukázat domácím i zahraničním hostům to nejlepší v oboru. Všechno vrcholí závěrečnou recepcí. Ten letošní, v pořadí šestý ročník festivalu, a jeho poslední večer, nebyl výjimkou. Místem konání byla "golfová pole" kousek od Bardstownu a na nich jeden obrovský stan s expozicemi výrobců bourbonu, kam se vešla téměř tisícovka V.I.P.
Pánové stylově ve smokingu (povinně) a dámy obvykle v šatech dlouhých až k zemi poseté barevnými flitry. Karel Mykiska, dlouholetý televizní sportovní komentátor, by možná řekl: Velké divadlo a já s ním musím souhlasit. Dodávám ale, divadlo decentní a na úrovni. Mimořádnou pozornost na sebe poutal Booker Noem, dvoumetrový a stopadesátikilový vnuk zakladatele palírny Jima Beama, dnes její hlavní palírník. Podepisoval se, na co se dalo, fotografoval se s každým, kdo o to požádal. Subtilní Japonci působili v kontrastu s jeho velikostí komicky. Dnes patří k živým legendám Kentucky i veleváženým osobám.
Pilo se všechno, co se v kraji vyrábí a co stojí za to, aby se tím výrobci pochlubili. Ona tisícovka pozvaných V.I.P. toho plně využila.

Petr Melničuk, Bardstown, Louisville, Kentucky