Vznik Československa - krok vpřed, či omyl?

Iluze o reformách monarchie rychle ukončila světová válka

Vznik Československa - krok vpřed, či omyl?

* 28. říjen - výročí vzniku samostatné Československé republiky není pouze vzdálená minulost. Nejde jen o rok 1918, jde i o současnost. Často se objevují hyperkritická slova, že právě vznik republiky a rozbití širšího nadnárodního celku Rakousko-Uherska byl tragický dějinný omyl.
Sama existence československého státu údajně přinesla hospodářské těžkosti a geopolitické problémy, jejichž vyvrcholením byla nacistická okupace a později začlenění do komunistického světa. Připomeňme, že tezi o umělosti a nezakotvenosti Československa před mnoha desítiletími s oblibou přetřásali jeho nepřátelé v aristokratických kruzích, které měly blízko k monarchismu, pangermanismu a k restauraci poměrů před první světovou válkou. Nedůvěřovali ani demokratickým principům a vítali autoritativní režimy, a nakonec i fašismus. Na ně ve většině případů ideově navazují i současné úvahy, že československý stát stál od počátku na chybných základech, ať jde o vnitřní uspořádání, nebo i zahraniční politiku. Že byl plodem přízemního nacionalismu a chybné československé ideje, a proto v žádné z krizových situací neobstál. Ať již se jednalo o roky 1938, 1948 a 1968, a nakonec o rozdělení federace před šesti lety.

Hrozila Mittelevropa

Podobná zkratkovitá tvrzení, která zaplavila média v době zániku společného státu a o jejichž účelovosti nemůže být pochyb, zapomínají, že samostatný stát vznikl v situaci, která nedovolovala uskutečňovat žádné abstraktní koncepce. Zapomínají na fakt, že ostatní alternativy byly horší. S nadsázkou lze říci, že před 200 lety byli v českých zemích obrozenci bez národa, o několik desítiletí později národ bez státu. Po vítězství císařského Německa v první světové válce by tu již českého nemuselo být vůbec nic, zbyla by jen Mittelevropa.
Od začátku dvacátého století bylo zřejmé, že budoucnost patří národním státům. Celá západní Evropa toho byla důkazem a za oceánem to tehdy dokazoval i americký "tavicí kotel". I nejnovější historie Evropy - smutná balkánská krize, která jen pozvolna dohořívá, nebo i daleko méně bolestné rozdělení ČSFR - nesvědčí o ničem jiném. Na tomto faktu mnoho nemění ani snahy o integraci Evropy. Skutečné Spojené státy Evropské se ukazují iluzí, která odporuje tisícileté tradici starého kontinentu, myslitelný je pouze určitý ekonomický federalismus. Evropa v běhu času občas mívala univerzalistický nátěr - ten však vždy znovu a znovu bledl a kontinent se opět členil na jednotlivé kulturně a etnicky odlišené celky.
Díky průmyslové revoluci a liberalismu existovala koncem devatenáctého století bohatě strukturovaná česká společnost opřená o poměrně vyspělý průmysl. Ačkoliv poměry ve střední Evropě zdaleka nebyly idylické - například v Praze samé došlo i na výjimečný stav - jen málokdo z českých politiků si dokázal představit samostatný stát. V habsburské monarchii byla v intencích Františka Palackého hledána nejlepší záštita před císařským Německem a carským Ruskem a jejich nezakrytými imperiálními snahami. Rozměry vnitřního trhu monarchie oceňovali i tehdejší sociální demokraté. Všem šlo o reformy a autonomii, jen polooficiální úvahy radikálů opatrně, a pouze pro případ velmocenského střetu, hovořily o odtržení od Habsburků.

Rakušané z rozumu?

Iluze o reformovatelnosti habsburského soustátí ukončila právě až světová válka, když od léta 1914 mnozí z berlínských, vídeňských, a také sudetských politiků začali hlasitě hovořit o vítězství a germanizaci monarchie. Právě jejich slova se stala impulsem pro zahraniční akci T. G. Masaryka, který se podobně jako Edvard Beneš stal z přesvědčeného zastánce modernizace Rakouska prakticky přes noc jeho zapřisáhlým odpůrcem. Realitu dobře vystihuje výrok, že Rakušané z rozumu (čeští politikové) se stali revolucionáři proti své vůli. Cesta k poznání, že na monarchii nelze spoléhat, byla složitá a mnozí z českých předáků ji odmítali do poslední chvíle - jmenujme například sociálního demokrata Bohumíra Šmerala.
Profesor Masaryk byl důsledný, nebál se riskovat, a i když jeho filozofické, historické a sociologické koncepce vyvolávaly nemálo oprávněných pochybností a často před vědeckou kritikou neobstály, měl mimořádný dar. Dar prosazovat velké ideje. Ty se nakonec ukázaly životnější než představy příliš realisticky uvažujících politiků, kteří až do roku 1917 věřili v monarchii. Masaryk v exilu postupně pro samostatný stát, ve kterém spatřoval naplnění nikdy neexistujícího ideálu slovanské demokracie a tradice českého husitství a humanity, reprezentovaného J. A. Komenským, získal krajany, a především atlantické velmoci. Před rokem 1914 si žádná z významných politických stran nedokázala představit samostatný stát, o čtyři roky později tomu bylo přesně naopak. To už však stálo ve zbrani kolem 100 tisíc legionářů, Německo a Habsburkové stáli před zhroucením a T. G. M. byl Čechy a Slováky v USA veřejně označován za prezidenta. To již monarchií otřásly stávky a demonstrace a ozvěna bolševické revoluce.

Velmoci přikývly

Střední a východní Evropa byla ve varu a předákům vítězných velmocí začalo být jasné, že již nemohou stavět na chimérických federacích a konfederacích, ale musí přikývnout na nové národní státy. Ty se staly zárukou stability. Dlouho národních hnutí využívali jen jako nátlaku na Rakousko-Uhersko, které chtěli oddělit od Německa. Definitivní rozhodnutí nebylo snadné - Anglie a Francie měly rozsáhlé koloniální državy a národní emancipace se dlouhodobě obracela proti nim. Nakonec převážila snaha dovést rychle válku do vítězného konce, získat nové spojence (bolševické Rusko uzavřelo separátní mír a německé divize v létě 1918 útočily na Paříž) a nadiktovat mír, který by jim vycházel vstříc. Československo, Polsko, Jugoslávie a řada dalších zemí dostaly zelenou.
O jejich konkrétní podobě rozhodovala realita konce války, která převážila nad mnohými koncepty. Byla dána situací na frontách, rozvráceným zásobováním, hladovými bouřemi, vlivem obou ruských revolucí, a hlavně všeobecným odporem k válce a všemu, co ji připomínalo. V první řadě k vídeňské vládě a rakouským úřadům vůbec. Mezinárodní konstelace byla novému Československu nakloněna. Mocnosti, hlavně Francie, neměly žádný důvod podporovat poražené Němce a Maďary a brát ohledy na jejich požadavky. Nové režimy měly být i hrází před socialistickou revolucí a sovětizací Evropy a Československo jejich oporou - průmyslově bylo daleko nejsilnější.

Masaryk a Kramář

Ještě před vyhlášením samostatnosti bylo rozhodnuto o zahraniční orientaci českého státu. Letitý boj dvou koncepcí - prozápadní Masarykovy (jeho žena byla Američanka) a panslavistického projektu Karla Kramáře (za manželku měl ruskou kněžnu) byl rozhodnut vyšší mocí. Carofilské představy nacionalistického Kramáře vzaly zasvé spolu s výstřelem z Aurory, a definitivně pak s porážkou intervenčních sborů na Urale a na Krymu. O ruských Romanovcích na českém trůnu nemohlo být ani řeči, a zcela přirozeně se pak prosadil protikatolický Masaryk s orientací na západní demokracie a citem pro sociální otázky. Další vývoj pak ukázal, že se nerozhodlo jen o orientaci zahraniční, ale především o podobě domácí politiky.