Sumó - život moderních samurajů

Sumó - život moderních samurajů

* V sumó se japonská tradice snoubí s modernismem. Zápasníci jsou ztělesněním dávných ideálů etikety, hrdosti a samurajských ctností, které se prolínají celým jejich životem.
Populární japonský sport - tradiční zápas sumó - nachází v poslední době stále větší oblibu i za hranicemi Japonska. Pro normálního smrtelníka, neznalého pravidel a obyčejů tohoto sportu, však představují rikiši (zápasníci, čti "rikši") spíše monstrózní tlusté příšery než vrcholové atlety, kteří jsou svou podstatou teoreticky i fakticky spíše polobozi než lidé.
Sumó je ve skutečnosti sport pramenící z tisícileté tradice, jeden z nejstarších sportů na planetě. Sportovní scéna sumó se řídí striktním etickým kodexem. Rikiši žijí život ovládaný tvrdou disciplínou a předepsanými povinnostmi. Po fyzické stránce je sumó překvapivě namáhavá fyzická činnost i přes rychlý průběh zápasů. Budoucnost rikiši závisí na schopnostech, výkonnosti, ale i morální zralosti a etické vyspělosti. Sumó sezóna probíhá v několika turnajích za rok, v nichž jsou rikiši finančně motivováni k nejvyšším výkonům.

Tradice a historie

Podle legendy, popsané v japonské kronice Kodžiki, závisel kdysi dávno osud japonských ostrovů na zápase v sumó mezi dvěma bohy, Takemikazučim a Takeminakatou. Takemikazuči zvítězil, což rozhodlo o dobrém osudu Japonska. Pomineme-li legendu, je sumó sport starý přes 1500 let, který v průběhu století prošel výraznými změnami. Původní sumó byl brutální boj kombinující chvaty džúdó, boxerské údery a zápas.
Za šogunátu v období Kamakura (1185 - 1334) bylo sumó zahrnuto do vojenského drilu. Mnoho technik pro sražení protivníka k zemi bylo používáno ke vzetí vojáků do zajetí. Z nich se postupem času vyvinulo džiu-džitsu.
V průběhu století dostalo sumó pevný řád, ztratilo brutální aspekty a stalo se čistým technickým bojem. Pravidla sumó jsou jednoduchá: Dva rikiši zápasí v kruhu o průměru 4,55 metru. Nejsou povoleny údery zavřenou pěstí, rikiši však mohou soupeře fackovat. Nejsou povoleny kopy výše než nad kolena. Prohrává ten, kdo se čímkoli dotkne země mimo kruh, nebo se uvnitř kruhu dotkne země jakoukoli částí těla kromě chodidel. Rikiši jsou oděni pouze bederním pásem, který si ovinou jak kolem choulostivých částí, tak kolem pasu. Pás je půl metru široký kus sukna dlouhý zhruba deset metrů.
Sumó nyní existuje ve dvou formách, profesionální a amatérské. Profesionální zápas je doménou Japonska, kde je národním sportem. Amatérské sumó je rozšířeno na všech kontinentech a v poslední době zažívá značný rozkvět zejména s tím, jak se přibližují olympijské hry v roce 2008, kdy by již mělo být olympijským sportem. (Blíže v článku Sport samurajů v Evropě a u nás.)

Stáje a šikona

Každý rikiši je členem stáje. Stáje jsou obdoby mužstev v západním sportu, přestože sumó je sport individuální. Příslušnost ke stáji je brána jako velká pocta pro jednotlivé rikiši, a neexistují tedy přestupy. Rikiši může ze stáje odejít jen dvěma způsoby: smrtí či skončením se sumó.
Do stáje jsou rikiši přijímáni ve dvou vlnách: První kolem 15 let věku (platí pro většinu rikiši), druhá po skončení univerzity (platí pro nejlepší univerzitní zápasníky a je spíše výjimkou než pravidlem). Pro vstup do profesionálního sumó musí rikiši splňovat výškové a váhové předpoklady: 170 cm a 75 kg. Tyto limity platí pro každého zápasníka. Např. Mainoumi, který je s 98 kg nejlehčí rikiši současnosti, si v odhodlání ke vstupu mezi profesionály nechal pod skalp všít implantát, který poté, co vyhověl výškovému požadavku, zase odstranil.
Po příchodu do stáje zvolí manažer stáje každému rikiši umělecké jméno - šikona. Šikona reprezentuje charakter zápasníka a po ukončení aktivní kariéry rikiši ztrácí právo šikona používat.

Život rikiši

Na začínajícího rikiši čekají jen slzy a pot. Sumó je, jako všechno v japonské společnosti, silně formálně strukturováno, a práva a povinnosti rikiši jsou určovány jeho postavením v hierarchii sportu. Nováčci vstávají kolem půl páté ráno a rozcvičují se. Po příchodu trenéra začínají s tréninkem. Kolem osmé hodiny vstávají rikiši z nejvyšších divizí sumó a přidávají se k tréninku. V tu chvíli nováčci odcházejí a nastupují službu do kuchyně. Trénink končí kolem jedenácté dopoledne. Tehdy nováčci nastupují úklidovou službu v tréninkových prostorách. Poté přicházejí na řadu koupele. Pořadí je od nejvýše postaveného rikiši až k nováčkům, kteří se koupou jako poslední. Před vlastní koupelí omývají, drhnou a suší tělo výše postavených rikiši.
Po koupeli přichází na řadu oběd. Nejdříve obědvají opět vysoko postavení rikiši a trenéři. Nováčci přijdou na řadu až na konec a obědvají to, co zbylo. Pokrm sumó zápasníků je tradiční čankonabe, vysokokalorická směs rýže, masa, zeleniny a tofu. Protože rikiši nesmějí snídat a nováčci absolvují dlouhý den od půl páté až do oběda nalačno, dokáží spořádat obdivuhodné množství jídla, což jim také pomáhá přibírat na váze.
Odpoledne mají rikiši volno. V případě, že vycházejí do společnosti, musí tak činit jen v tradičním oblečení, vždy upraveni.

Tloušťka není obezita

Sumó je kontaktní sport, jehož cílem je přemoci protivníka. V profesionálním sumó nejsou váhové kategorie, vysoká tělesná hmotnost je proto pro rikiši výhodou. Jedná se však o aktivní hmotu. Přestože západními měřítky jsou rikiši tlustí, nejedná se o obezitu. Průměrná váha nováčka je pod 100 kg, zatímco průměrná váha rikiši v nejvyšší divizi je 150 kg. Mnoho výborných rikiši však nedosahuje těchto parametrů a kompenzuje nedostatek váhy vysokou pohyblivostí. Např. jeden z nejlegendárnějších moderních rikiši, Čijonofudži, vážil kolem 130 kg s 11 procenty tělesného tuku (průměr v západním světě je 13 procent).
Tvrdý dril je jedním z důvodů, proč v sumó nefiguruje mnoho nejaponských atletů. Relativní izolace sumó však tento sport uchránila od mnoha západních nešvarů, např. před steroidy. Průměrný rikiši má i přes oblé bříško svalnatá ramena a paže a ohromně silné nohy.

Trojrozměrné šachy

Přestože rikiši jsou výjimeční svým fyzickým potenciálem, sumó je veskrze mentální sport. Devadesát procent zápasů je rozhodnuto ještě předtím, než začnou. Zápasu předchází dlouhá série rituálů a soustředění (niramiai). Zde je čas odhadnout soupeře, zvolit správnou strategii a taktiku. Z tohoto důvodu je sumó považováno za trojrozměrné šachy.
Největšími šampióny nejsou nejlépe fyzicky nadaní, ale rikiši mentálně zralí a připravení. Současný jokozuna (velmistr) Takanohana je toho nejlepším důkazem. Mistrně ovládá techniku, ale ta příliš nepřevyšuje dovednost jeho soupeřů. Je však mistrem mentálního boje. Ve svých zápasech dle svých slov uplatňuje mušin, tj. úplné vyprázdnění mysli a soustředění bez soustředění.

Turnaje

Každý rok se koná šest turnajů. Turnaj trvá 15 dní a každý rikiši denně absolvuje jeden zápas. Vítězem turnaje se stává rikiši s nejlepším poměrem vítězství k prohrám. Pozice rikiši v sumó hierarchii je také určována jeho úspěchy v turnajích. Pro udržení své pozice musí rikiši dosáhnout osmi výher. Při větším počtu výher stoupá v hierarchii, při menším klesá.
Zápas začíná rituálem, kdy rikiši tleskají, aby přilákali pozornost bohů, upažují, aby ukázali, že nemají žádné zbraně, a vhazují na dohjo (prostor, kde zápasí) sůl, aby zem očistili. Zápas začíná tím, že se oba soupeři najednou dotknou pěstmi země. Vše závisí na vůli rikiši. Před začátkem se rikiši připraví a sledují protivníka (niramiai), mnohdy s jednou pěstí na zemi. V tu chvíli probíhá již psychologický boj, který mnohdy určí vítěze.
Od rikiši se očekává, že bude zachovávat etiku sumó jak při výhře, tak v prohře. Nejsou tolerovány projevy emocí. Celé chování musí být v souladu s kodexem moderního samuraje.
Sumó je sport, který od zápasníka vyžaduje celkové nasazení. Rikiši mnoho vytrpí a přijdou o vše, soukromí, volný čas, vlastní život. Proto jsou japonskou společností považování téměř za polobohy a jsou vysoce uctívání. Sumó je nádherný sport spojující fyzickou stránku atletiky s mentalitou filozofie, a proto získává ve světě stále větší podporu.

Jaroslav Poříz