Homérovi se dá věřit

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Homérovi se dá věřit

* Měsíce a týdny, které zbývají do velké změny letopočtu, si už dovedou spočítat i školáci. Až odbije půlnoc posledního prosincového dne roku 1999, mělo by se na displejích počítačů objevit datum 01-01-00. Stejné, jako kdyby znovu začínalo století, v němž byly do dějin naší planety zapsány nejstarší příběhy o mravní velikosti prvotního křesťanství
Přelom tisíciletí může být dobrým důvodem ke skládání účtů. Splnili jsme Kristův odkaz a vzali za své desatero přikázání? Spíše je pravda, že přes upřímnou snahu filozofů porozuměl učení o dobrých skutcích zatím jen pranepatrný zlomek lidstva. Mnohem chápavější jsme byli vždy při přijímání těch hodnot, které obohacovaly náš materiální život.
Kdy a čím začíná historie evropského exaktního myšlení? A kde se dají najít zápisy o užitečnosti prvních technických vynálezů? Klást otázky je snadné, mnohem obtížnější však hledat odpověď. Třeba v osmadvaceti tisících Homérových veršů.

Opakování středoškolského dějepisu

Homéros - nejstarší známý epický řecký básník, podle starověkého podání autor eposů Ilias a Odyssea. Hlavní myšlenkou Iliady, obsahující epizody z padesáti dnů 10. roku trojské války, je hněv Achilleův. Odyssea popisuje dobrodružný návrat ithackého krále z Troje do vlasti; děj probíhá ve 40 dnech desátého roku jeho bloudění. Ilias má 15 693 veršů, Odyssea 12 110. Válka a boj jsou v obou dílech líčeny se zkušeností vojáka, plavba se znalostí námořníka, lov se zaujetím lovce, hostina na královském dvoře z pohledu jejího účastníka, hlad podle prožitku chudáka a příroda očima malíře.
Názory na Homérovu osobu i jeho životní osudy byly už od poloviny prvního tisíciletí před Kristem nejednotné. Pochybnosti o Homérově autorství a dokonce i samotné existenci básníkově daly vznik vědeckému sporu označovanému jako homérská otázka. V dnešní době se považuje za nejpravděpodobnější, že oba eposy vznikly díky improvizačnímu nadání mnoha generací pěvců schopných verše děděné z pokolení na pokolení dále rozvíjet. Na tento vývoj pak navázal tvůrčí čin jednoho básníka - Homéra, který někdy v 8. století př. Kr. složil s použitím staršího slovesného materiálu rozsáhlé epická vyprávění o dobytí Troje a (později ve stáří) o bloudění Odysseově. Protože se právě tehdy začalo po řeckém světě šířit hláskové písmo, nemusel další osud Homérova mistrovského díla záviset jen na ústním podání. Při této verzi vzniku Iliady a Odysseie nejsou rozpory uvnitř básní argumentem proti Homérovu autorství; zůstaly pouze pozůstatkem původní různorodosti, kterou u tak rozsáhlých výtvorů může přehlédnout i geniální básník. Podle druhé skupiny názorů měl každý epos jiného autora. Odyssea je přitom považována za mladší, navazující na Iliadu.
Dílo známe dobře, o jeho tvůrci však nevíme téměř nic. Není zapsáno, kde se narodil ani kdy to bylo. Je ovšem mnoho měst, která tvrdí, že jsou Homéra vlastí. Z jedenáctého století pochází tento seznam žadatelů: Argos, Athény, Babylón, Gryneie, Chios, Ios, Ithaka, Knóssos, Kolofón, Kýma, Kypr, Mykény, Pylos, Rhodos, Řím, Salamína, Smyrna, egyptské Théby, Thesálie a Troáda. Stejně tak není známo, kdy a kde Homér zemřel nebo jak vypadal; jeho nejstarší sochařská podobizna vznikla teprve kolem roku 460 př. Kr. Přitom už nejméně o století dříve začaly být Ilias a Odyssea považovány za klasiku. Kolik lidí od té doby obě díla četlo nebo slyšelo, nikdo nespočítá.
Homérovy verše zůstaly dodnes ve školních osnovách, jako nepovinnou četbu je však v dospělosti bere do rukou jen málokdo. V antickém světě byl Homér mnohem populárnější, jeho poezie platila jako norma dokonalosti, ovlivňovala významně tehdejší náboženské a etické postoje širokých vrstev společnosti. Alexandr Veliký prý měl Iliadu na všech svých válečných výpravách. Žádný jiný autor v historii neměl tak dlouhotrvající vliv na literární umění jako Homér. Byl vzorem klasickým řeckým básníkům a dramatikům, učili se z něho v antickém Římě, inspiruje i moderní spisovatele.
Třebaže Homér znal dobu, o níž psal, jen zprostředkovaně, osvědčily eposy už vícekrát svou historickou věrohodnost. Koncem devatenáctého století v nich Němec Heinrich Schliemann a Angličan Arthur Evans nalezli návod k objevům, které byly dávným snem archeologů celého světa.

Posedlost Homérem

Nebýt toho, že Schliemann považoval Homérovo dílo za přesný popis skutečnosti, nepodařilo by se mu vykopat Troju ani objevit hroby za Lví bránou na mykénské akropoli.
Méně známé, vědecky ovšem stejně významné, byly také Schliemannovy vykopávky palácových hradeb v Tírynthu nedaleko přístavu Nauplia. Podle starověké pověsti vystavěli tento palác s nejmohutnějšími hradbami a zdmi mykénského světa Kyklopové, povolaní králem Proitem. Není divu, že se manipulace s balvany přisuzovala obrům; některé mají hmotnost až 12 tun.
Z Tírynthu pak vedla cesta inspirovaná Homérem k umění staré Kréty. Schliemann sice poznal, kde v Knossu stojí palác krále Minoa, jeho odkrytí a rekonstrukce jsou však životním dílem Evansovým. Krétské kultuře z druhého tisíciletí př. Kr., o níž můžeme mluvit jako o první evropské civilizaci, je vlastní sloh, ve kterém je člověk mírou všech věcí a jenž je prost gigantických a bombastických prvků, které jsou Evropě tak cizí. Všechno má jemnou strukturu, kterou se vyznačuje náš světadíl na rozdíl od Asie a Afriky s jejich mohutnými, zdrcujícími prostorami.
V obou Homérových eposech se zachovala také svědectví o úrovni technických znalostí a dovedností obyvatel starého egejského světa.
Není pochyb, že zbrojíři, zlatníci a umělečtí řemeslníci (původu božského i z lidu achajského) znali měď, cín, bronz, stříbro, zlato, přírodní slitinu zlata se stříbrem nazývanou élektron, olovo a železo. Doklady o tom najdeme v Iliadě i Odyssei:
...skvosty, jež Odysseus po světě sebral: předměty bronzové, zlaté a železné, tvořené pracně. Potíže se zpracováním železa jsou zdůrazněny i na mnoha jiných místech eposů:
...železo kované pracně...nebo...z železa výrobky pracné. Těmi byla jistě železná pouta a železné sekery šedé, možná také broušený meč, kovaný meč, těžký kovaný šíp, kované kopí. Nejen mechanické, ale i tepelné zpracování železa muselo být v Řecku už před osmadvaceti stoletími známou technologií. Jinak by nemohlo být vyprávění, jak Odysseus se svými druhy oslepil Kyklopa, tak technicky názorné:
"...my v obrově oku jsme točili řeřavým kůlem./Jako když sekyru velkou neb žhavou teslici kovář/ponoří do chladné vody a nástroje hlasitě syčí,/když je tak kalí - vždyť tím železo dostává pevnost - /tak mu též syčelo oko kol sochoru olivového."
O olovu se Homér zmiňuje, když chce vyjádřit hbitost bohyně duhy Íris, rychlého posla olympských bohů: Íris do mořských hlubin se vnoří jak z olova kulka...
Daleko nejvíce veršů s tematikou z oblasti nauky o kovech je však věnováno zpracování zlata, stříbra, mědi, cínu, bronzu:
"Do domu mého otce muž prohnaný přišel, nes řetěz/zlatý, ale ten kov byl prokládán z jantaru články."
Nebo: "Pár náušnic přinesli lesklých,/zrnitých, s kameny třemi, a veliký půvab z nich zářil."
Zlatníci se živili především výrobou dekoračních nebo užitkových předmětů, občas museli však vyřídit i zakázky z našeho pohledu značně kuriózní; třeba pozlacení rohů dobytčete, které mělo být obětováno Athéně:
"Vtom přišla již jalůvka z pole,/od rychlé souměrné lodi s ní zároveň druhové přišli/chrabrého Telemacha a také se dostavil zlatník./Kovářské náčiní v rukou si nesl, své nástroje k dílu, perlík a kovadlinu a dovedně zrobené kleště,/kterými utvářel zlato."
Podle frekvence výskytu, kterou má v obou eposech slovo měsidlo, by se dalo soudit, že míšení vína patřilo v domácnostech homérovského Řecka ke značně oblíbeným činnostem. Měsidla byla keramická i z drahých kovů. Nejkrásnější dal Menelaos Telemachovi:
"Z darů, kterých tak mnoho v mém domě jak poklady leží,/dám ti nejhezčí ze všech a také nejhodnotnější:/dám ti měsidlo tedy, tak dovedný výtvor. Je celé z ryzího stříbra a okraj je dokola obrouben zlatem,/Hefaistovo to dílo;"
Více se o Hefaistově dovednosti píše v 18. zpěvu Iliady při líčení výroby nové zbroje, kterou pro Achillea objednala jeho matka Thetis.
"Vzápětí dvacet měchů mu foukalo do výhně, přičemž všeliký vzdušný proud, a mohutný, zachycovaly,/aby byl při pilné práci hned po ruce slabý, hned silný,/jak si to Hefaistos přál a jak toho žádalo dílo./Házel do pánví cín, pak měď též nerozlomitelnou,/nakonec vzácné zlato a stříbro. Pak na špalek vložil/velikou kovadlinu a do ruky uchopil silné/pádné kladivo své a do druhé uchopil kleště./Nejdříve vytvářel štít, štít kulatý, velký a pevný,/všude jej dovedně zdobil, pak připojil obrubu lesklou,/trojitou, skvělou, a k štítu i řemen pobitý stříbrem./Na štítě samém bylo pět vrstev a na vrchní ploše/vytvářel dovednou myslí i přečetné ozdoby skvělé.
Uprostřed znázornil zem, báň nebeskou, jakož i moře,/slunce, jež únavy nezná, a měsíc v úplňku právě,..
Dvojici krásných měst též vytvořil, smrtelných lidí sídlo; v jednom byl sňatek a slavné svatební hody;.../Okolo druhého z měst dva vojenské tábory stály,..."
Homérův komentář k ozdobám na Odysseově štítu je nejen neobyčejně barvitý, ale doslova nabitý informacemi. Např. o tom, že hrnčířský kruh nebyl v té době už v egejské oblasti novinkou nebo že Řekové uměli využívat plastické vlastnosti cínu.
"...Dále tam zobrazil rej ten přeslavný dovedný mistr, ../dívenky měly i čelenky krásné, a chlapci/na pásech zdobených stříbrem zas mečíky ze zlata měli./Někdy cvičenou nohou si radostně skočili v kole,/lehce jak hrnčířský kruh, tak do dlaně vhodný, když k němu/zasedne hrnčíř a zkouší, zda poběží lehce a hbitě,...
Když tedy zhotovil štít tak důkladný, silný a pevný,/zhotovil právě tak krunýř, jenž silněji zářil než oheň,/zhotovil těžkou přilbu a ke skráním přiléhající,/ozdobnou, nesmírně krásnou, a zlatý k ní připojil chochol,/zhotovil Achilleovi i holeně z táhlého cínu."
Hefaistovo dílo nemělo chybu, vypráví Homér ve dvacátém zpěvu o trojské válce:
"Neprojel proto ni tenkrát tím štítem obrovský oštěp/Aineia chrabroduchého - v tom bránilo zlato, dar bohův;/dvě jen prorazil vrstvy a tři ještě zbývaly, neboť/patero ukoval vrstev bůh kulhavý na onom štítu:/seshora dvě vrstvy z bronzu a dvě pak zespoda z cínu,/uprostřed jedinou zlatou, v níž uvázl z jasanu oštěp."
Mimochodem za nejlepší oštěpy považovali Řekové ty, které byly ve větru rostlé. Důvod je zcela pragmatický: Dřevo stromů vystavených větrům je houževnatější, a tedy odolnější vůči dynamickému namáhání.

Technické objevy v předhomérské době

Homérova zpráva o stavu techniky není a vlastně ani nemůže být úplným obrazem vědecké a technické vyspělosti obyvatel tehdejšího světa. Do eposů o dobývání Troje nebo o Odysseově bloudění se přece jen všechny technické informace nehodí. Kromě toho mohly některé objevy přijít do Řecka také se značným zpožděním.
Alespoň pár příkladů toho, co bylo dřív než v Řecku dávno známé např. v Mezopotámii nebo Egyptě.
Téměř dvě tisíciletí před Homérem poznali Egypťané, že ke svícení uvnitř budov je lépe místo loučí nebo pochodní použít olejové lampy.
Roku 2550 př. Kr. si nechali faraónové Chufev, Rachef a Menkauré postavit v severním Egyptě pyramidy. Starověk jim přisoudil první místo mezi sedmi divy světa. Technickým zázrakem jsou i dnes: Bloky na jejich fasádě mají hmotnost až 2,5 tuny. Kámen ze šesti největších pyramid roztlučený na kostky by prý stačil k vydláždění šest metrů široké silnice v délce přes dvanáct tisíc kilometrů. Stavitelům pyramid byly možná modelem pravidelné tvary přírodních krystalů. Samotné slovo kristallos pochází ovšem z řečtiny. Černé na bílém je tedy mohli poprvé spatřit teprve čtenáři Homéra.
Rok 2000 př. Kr.: Těžká a špatně ovladatelná plná kola vozů byla nahrazena koly s loukotěmi. Nejdříve si je objednali vojáci v Mezopotámii k rychlým bojovým vozům s jednou osou.
O dvě stě padesát let blíž k počátku našeho letopočtu sestavil Egypťan Ahmóse první sbírku příkladů z algebry a geometrie. Početnice obsahuje např. úlohy na řešení rovnic o jedné neznámé, výpočet ploch pozemků ve tvaru mnohoúhelníků apod.
Už koncem dvanáctého století př. Kr. znali Egypťané schopnost kovů svést oheň blesku do země. Proto nechal faraón Ramesse III. postavit na některých chrámech stožáry s pozlacenými špicemi. Později bylo zlato nahrazeno mědí.
Řekové nepřispěli lidstvu téměř žádnými novými technologiemi zpracování surovin a stejně tak i technické objevy v oblasti řemeslné výroby zdědili většinou od předchozích vyspělých kultur. Nespokojili se však s pasívním přebíráním a porovnáváním poznatků, ale soustavně je prohlubovali a šířili po celém východním Středomoří. Řecká města se tak postupně stávala ohnisky, z nichž vzešel nový způsob myšlení a vidění našeho světa.

Ivo Kraus