Není každá vínovice koňak

Není každá vínovice koňak

* Pravý koňak pochází pouze ze zákonem vymezeného regionu ve francouzských departmentech Charente a Charente-Maritime. Název dostal podle města Cognac, které zde leží.
Půda v těchto oblastech Francie je vápencová s křídovým podložím. Už to dává hroznům, které na ní zrají, nezaměnitelný charakter. Odrůdy, ze kterých se destilací pravý koňak vyrábí, jsou samozřejmě rovněž stanovené. Každý pravověrný Francouz k tomu dodá, že nenahraditelné je i místní klima. Své samozřejmě do procesu zrodu tohoto ušlechtilého nápoje řeknou i sudy z limuzského červeného dubu. Když dáme dohromady všechna tato specifika, začneme rozumět větě, která tvrdí že: Každý koňak je brandy, ale každá brandy není koňak.

Narození koňaku

Ještě než se dostane do sudů, musí projít dvojí destilací. Při té první vzniká polotovar zvaný brouillis, při druhé destilaci se oddělí od sebe la tete (hlava), le coeur (srdce) a la fin (chvost). Výrobce koňaku zajímá pouze srdce - jen tento surový a zatím bezbarvý destilát je pečlivě jako mimino do peřinky ukládán do sudů. Tady dlouhým stykem s dubovým dřevem získává typickou barvu, buket a chuť. Kvalitu destilátu označují hvězdičky (tři vám zaručují, že koňak zrál minimálně tři roky), ten skutečně vybraný se označuje V.S.O.P., to jest Very Superior Old Pale, čili velmi jemný starý destilát. Však také pro kvalitu není rozhodující stupeň alkoholu, ale právě způsob skladování a stáří. Každý rok zrání je placen "andělskou daní". Jen tak, do vzduchu - "pro potěchu nebešťanů", se z každého sudu ročně odpaří asi 10 litrů! Nejlepší koňaky zrají více než šedesát let! Už chápete vzácnost a exkluzivitu tohoto nápoje?
Zráním však proces zdaleka nekončí. Přichází člověk a začíná čarovat, míchat a ochutnávat.

Když se řekne Camus

Vzdělanec si zřejmě dodá Albert a asociace jej přivedou do světa literatury. Pak je to samozřejmě také jedna ze značek koňaku. Méně samozřejmé už je, když najednou zjistíte, že se za ní skrývá konkrétní tvář a osoba. Pan Jean-Paul Camus je představitelem již čtvrté generace této rodinné firmy, kde každá láhev je vybavena podpisem člena rodiny, který směs osobně připravil. Každý koňak je autorizovanou směsí mnoha desítek koňaků různého stáří a vzniká díky čichové a chuťové paměti jediného člověka! Nechybělo mnoho, a tento koňak už nebyl. To bylo tak.
Pradědeček Camus, zakladatel firmy, měl dva syny. Když se první z nich oženil, všichni čekali na pokračovatele rodu, ale přicházely pouze dcery. Po narození třetí se obrátili všichni na mladšího bratra: "Teď je to na tobě!" A situace se opakovala. První dcera, druhá, následovala dvojčata-holčičky. Když se konečně v roce 1911 narodil syn, neměli ani připravené jméno - tak málo už s ním počítali. Šťastný otec dal stranou produkci koňaku toho roku, jak při narození potomka bývá zvykem, a zjevně neskrblil, protože ročník 1911 jsme při setkání s panem Camusem ochutnali.
Dlouho očekávaný mužský potomek pokračoval v práci. Svého syna, dnešního Jean-Paula, začal zasvěcovat do tajů vůní a chutí od šestnácti let. Přes deset let trvalo učednické období, po kterém si byl otec jist, že může předat žezlo synovi. Ona to zřejmě není legrace namíchat přesně směs obsahující více než 60 druhů vyzrálých koňaků. Jean-Paul svůj dědičný úkol zvládl a dnes už zasvěcuje své dva syny. Aby to neměli lehké, vytvořil během svého panování vlastní směs XO Superior, která se skládá se 170 druhů koňaků. A tady bychom mohli skoro pohádku se šťastným koncem opustit. Ale ještě moment. Co když se najde syn, který prostě nebude chtít dělat to, co otec? Je následovník jistý? Pan Camus minimálně na jednoho ze svých synů sází a dokládá to touto historkou:
Když bylo synovi asi sedm let, vraceli se z dovolené. V okamžiku, kdy vkročili do letištní haly, syn zmizel. Zatímco pobíhali a vyptávali se, jestli někdo neviděl malého chlapečka, syn se po chvíli sám objevil. Na rozčilené dotazy, kde byl, s klidem odpověděl: "Jen jsem se skočil podívat do Duty Free, jestli tam mají náš koňak." Od té doby je pan Camus klidný, jak sám s hrdým úsměvem řekl, protože ví, že bude mít dobrého nástupce.
P. S.
Věřte nevěřte, pokyn, že koňak se podává v pokojové teplotě a má se zahřívat v dlaních, aby se uvolňovalo aroma, už neplatí. Žádní Američané, ale Francouzi a výrobci koňaku navíc klidně připustili, že koňak se může podávat a také podává i s ledem (tak jej má nejraději paní Camusová) a že je možné jej míchat. Oblíbeným nápojem ve světě je prý koňak s kolou, i když pan Camus, jak pravil, slyšel námitku, že je škoda koly. Důležitá je ovšem sklenka, ve které se samotný koňak podává - zúžený okraj nám umožňuje vychutnat vůni, čiré sklo barvu.