Tradice zvaná Den díkůvzdání

Američané se loučí s podzimem po více než tři sta sedmdesát let

Tradice zvaná Den díkůvzdání

Pokračování na str. 42* V americkém kalendáři připadá čtvrtý listopadový čtvrtek na Den díkůvzdání. "Thanksgiving" je zde jedním z nejoblíbenějších rodinných svátků, jež světí všichni Američané. Bez rozdílu, zda jsou křesťané, židé, anebo muslimové. I letos usedne 27. listopadu typická americká rodina k bohatě prostřenému st
olu, na němž se bude vyjímat vonící, do zlatova upečená nadívaná krůta.
Dnem díkůvzdání vrcholí v Americe podzim. Na východním pobřeží Spojených států je skutečně podmanivý a stále poměrně teplý. Listy stromů dostanou krásnou sytou žlutou, oranžovou a červenou barvu, farmy voní senem a jablečným moštem, vchody rodinných domů zdobí sušená kukuřice, vyřezávané pumpkiny (oranžové dýně) a tykve nejrůznějších tvarů a velikostí.
Přestože Američané tvrdě pracují, a především ve velkoměstech vedou uspěchaný život, k podzimu chová většina z nich zvláštní úctu. Jako kdyby vzpomínali na první přistěhovalce ze starého kontinentu, na jejich první zimu v Americe plnou strastí, ale také na radost z první bohaté sklizně.

Jak Thanksgiving vlastně vznikl

Den díkůvzdání se stal oficiálně národním americkým svátkem 3. října 1863 zásluhou prezidenta Abrahama Lincolna. Šlo však spíše o potvrzení tradice, v té době staré více než 240 let. Podle historiků vznikl "Thanksgiving" na území dnešního státu Massachusetts, na mysu Cod, v kolonii Plymouth. Poutníci, zakladatelé této kolonie, nepřišli hledat na území Nového světa na rozdíl od ostatních starousedlíků zlato anebo jiné "štěstí". Náleželi k nejextrémnější a nejméně kompromisní sektě puritánů, k separatistům, kteří přerušili v Evropě všechny svazky s anglikánskou církví. Cítili se diskriminováni, a tak v září 1620 se 101 mužů, žen a dětí vtěsnalo do lodě s názvem Mayflower, aby přepluli Atlantik. Bouřlivá plavba je zahnala k zmíněnému mysu Cod, k dnešnímu městu Provincetown, daleko na sever od osídlované Virginie.
Poutníky čekala první nepříznivá zima. Na následky hladu, chladu a nemocí téměř polovina z nich zemřela. Prostředí Nového kontinentu bylo pro ně neznámé. Zde se již nemohli živit tím, na co byli v Evropě zvyklí, a sice hovězím masem a švestkovým pudinkem. Zbytek kolonie nakonec zachránily přátelské vztahy s místními Indiány. Na jaře roku 1621 se plymoutští poutníci setkali s Indiánem jménem Squanto, který je seznámil s řadou nových druhů zeleniny, a naučil je také pěstovat kukuřici. Díky tomu se již na podzim mohl celý Plymouth těšit z první skvělé úrody. Kolonie se rozhodla, že tento úspěch společně s domorodými obyvateli patřičně oslaví. Poutníci si uchovávali v paměti vzpomínky na tradiční anglické oslavy sklizně, na nichž se zpívalo, tančilo, peklo se hovězí a jablkový koláč a vařil se yorkshirský pudink. Indiáni však měli již v té době zavedenou tradici osmidenního kukuřičného festivalu. V jeho průběhu přinášeli příslušníci kmene náčelníkovi dary a matce Zemi děkovali za její štědrost.
Přístup poutníků a Indiánů ke společné oslavě první sklizně kukuřice v roce 1621 byl sice rozdílný, založil však tradici Dne díkůvzdání, jež se udržela ve Spojených státech dodnes.
Přesný seznam jídel prvního Thanksgivingu bohužel není zcela znám. Podle deníku poutníka Edwarda Winslowa se však ví, že ke slavnostní večeři se dostavilo devadesát mužů místního kmene Wampanoag v čele se svým náčelníkem Massasoitem. Usedlíci a Indiáni se údajně veselili a jedli tři dny. Pozřeli pět celých jelenů a větší množství divokého ptactva. Výběr byl bohatý, dominovaly husy. S největší pravděpodobností se pečené maso podávalo s kukuřičnou kaší ochucenou javorovým sirupem a klikvou. Tykev a fazole měly na jídelníčku také své významné místo a i horká hustá polévka ze škeblí (clam chowder) přišla v tyto chladné listopadové dny oslavencům vhod.
S odstupem času si obyvatelé nových kolonií oblíbili ze všech druhů divokých ptáků nejvíce krůtu. Krocan se stal v Americe brzy velmi populární a chybělo skutečně málo, aby z něj nebyl národní pták USA, kterým se nakonec stal orel.
Spojené státy dnes suverénně vedou co do chovu a spotřeby krůtího masa. To by snad ani nebyla americká lednička, kdyby v ní před svátkem Dne díkůvzdání chyběla krůta. Její velikost a váha úměrně odpovídá počtu členů rodiny. Avšak jeden americký krocan přece jen neskončí na pekáči. Jde většinou o rekordmana, který je dovezen na jižní trávník Bílého domu, kde mu americký prezident již tradičně "udělí milost". I Bill Clinton tak učinil v minulém roce, díky čemuž vyplašený pták neputoval do rozpálené trouby, ale do zoologické zahrady.
Ke krůtě patří neodmyslitelná nádivka. Fantazii se meze nekladou. Jedna z nejstarších známých nádivek v Americe byla ústřicovo-chlebová. Dnešní Američanky, o nichž je známo, že raději ohřívají než vaří, dávají přednost polotovarům. Je s nimi mnohem méně práce, ale hlavně - výsledek je jistý. Samo pečení krůty zabere hodně času, a proto vyžaduje značnou dávku trpělivosti. Správnost propečení se však nemusí odhadovat, ani pracně zkoušet, (přičemž by se riskovaly popáleniny), lze je zjistit pomocí speciálního teploměru. Jako přílohy se ke krůtě podávají bramborová kaše, fazole, kukuřice, vařená a rozmačkaná tykev a vše se poleje sladkou klikvou. Tečkou za slavnostní večeří by měl být moučník. V prvních koloniích se dužina dýně míchala s mlékem, vajíčky a javorovým sirupem, díky čemuž vlastně vznikl sladký "pumpkin pie". Podle kulinářských odborníků lze ke klasickým americkým dezertům zařadit dýňový a jablečný koláč a domácí vanilkovou zmrzlinu.

Kouzlo večera není pouze v jídle

Dostat pozvání na večeři Dne díkůvzdání lze považovat za čest. Jak již bylo v úvodu napsáno, jde totiž o rodinný svátek, na němž si dá většina Američanek skutečně záležet. Několik dnů předem se začne nakupovat jídlo. Na pití se nijak zvlášť nemyslí. V Americe se oslavuje většinou bez alkoholu a krocan se zapíjí klikvovým anebo jablečným džusem. Neodmyslitelnou součástí slavnostního stolu je však i prostírání, ubrus a ubrousky s náměty podzimu a krocana, ale i další dekorativní prvky a voňavé svíčky, které navodí tu správnou atmosféru. Obchody vycházejí samozřejmě hospodyňkám maximálně vstříc a každým rokem je lákají na nové a pestřejší zboží.
V médiích se objevují již několik dnů předem různé drobné rady včetně ideálního postupu přípravy jídel, díky němuž se lze vyhnout zbytečné "čtvrteční" panice a chaosu. Pokud by někdo sháněl recept na krůtu, nádivku a dýňový koláč, největší seznam je k dispozici na internetu. Před Dnem díkůvzdání vznikají dokonce i speciální webové stránky na toto téma.
S blížícím se svátkem se pozornost obrací i na první americkou rodinu. Stalo se již nepsaným pravidlem, že First Lady poskytne seznam slavnostního menu tisku. Prezident se při výběru jídel drží většinou starých amerických tradicí a Thanksgiving tráví se svou rodinou v Bílém domě anebo ve svém víkendovém marylandském sídle Camp David. Barbara a George Bushovi jej však v roce 1990 například oslavili na vojenské letecké základně Dhrahran v Perském zálivu, kam přijeli před operací Pouštní bouře pozdravit americké vojáky. "Nejlepší Den díkůvzdání, jaký jsme kdy měli," napsala o něm později ve svých vzpomínkách Barbara Bushová. Prezident Clinton s manželkou Hillary se v minulém roce v podvečer Dne díkůvzdání věnovali bezdomovcům. V několika útulcích ve Washingtonu jim symbolicky rozdávali tradiční jídlo.

K svátku přibyla nová tradice

Den díkůvzdání není pouze čtvrteční dobrá večeře, ale i páteční den pracovního volna. To by nebyli Američané, aby jej nevyužili na nakupování. Obchody nabízejí spoustu výhodných slev, většina z nich trvá s menšími obměnami až do Vánoc. Právě po Thanksgivingu začíná v Americe ta správná nákupní horečka. V pátek ráno, kdy všem vytráví, melancholie a vzpomínky na dávné časy předků pomalu vyprchaly, se vyráží směrem za město k velkým obchodním centrům. Nakupovat jedou celé rodiny anebo pouze jejich křehké polovičky. Ani američtí muži tento druh "sportu" totiž moc nemilují. A utrácí se a utrácí. V průběhu posledních let tak přibyla k americkému Dni díkůvzdání nová tradice. A právě jí skončí dnešní Amerika své oslavy podzimu.

Dáša Hyklová