Titul pro Prahu

rozhovor

Titul pro Prahu

V polovině osmdesátých let přišla tehdejší řecká ministryně kultury Melina Mercouri s návrhem, aby se každoročně jednomu z měst členských zemí Evropského společenství uděloval prestižní titul Evropské město kultury. V roce 2000 se jím stane i Praha. Ředitelem společnosti, která má celý projekt na starosti, je Radomír Šofr, absolvent pražské FAMU v oboru filmové a televizní scénáristiky a dramaturgie.

Nebylo zklamáním, že pro rok 2000 bylo jmenováno měst hned devět?

Některá města to vnímala s rozčarováním. Podávala kandidatury s tím, že budou jediným městem, evropské reflektory budu rozsvíceny jen na ně, budou na výsluní titulu. Zastupitelstvo jednoho města (nebyla to Praha) dokonce řešilo otázku, zda-li titul za těchto podmínek nevrátí.

A Praha?

Určité rozčarování tady v prvních okamžicích také bylo. Vyplývalo z našeho pocitu, že bychom si zasloužili být jediným městem, protože kulturní potenciál tady je. Když však o tom uvažujete dál, uvědomíte si, že rok 2000 je ojedinělý a že sláva by stejně nebyla tak exkluzívní jako v jiných "obyčejných" letech. Akcí bude v Evropě bezpočet, je to prostě rok, který je jednou za tisíc let. Získali jsme ovšem jednu obrovskou výhodu, kterou dneska ještě ani nedokážeme ocenit: Musíme komunikovat. My zatím příliš komunikovat neumíme. Byli jsme zvyklí probírat si všechno sami se sebou, sami si to prosadit, přijít na to, sami si zopakovat chyby jiných a sami si je omluvit. Teď samozřejmě hovoříme o tom, že se chceme vrátit do Evropy, a ona přitom celá Evropská unie je o komunikaci. To není o tom, že nás přijmou, a tím je vše splněno. Ono je to o tom, že až nás přijmou, budeme muset být schopni permanentně a o všem komunikovat, nalézat shodu ve spoustě věcí. Toho samozřejmě nedosáhneme zahleděním se do sebe. V evropské rodině, která bude, až do ní vstoupíme, velmi široká, si nelze hrát na vlastním písečku. Čili umění komunikace bude strašlivě důležité. Tím, že jsme teď ve skupině měst a děláme s nimi nějakou společnou akci, procházíme zkouškou, musíme komunikovat. Zkoušíme, jak v té komunikaci umíme obstát.

Titul byl přidělen roku 1995, teď je závěr roku 1997, není to málo času?

Dva a čtvrt roku je velmi málo. Na jaře proběhlo výběrové řízení, kde byla vybrána naše programová koncepce, do září jsme čekali na právní subjektivitu. V podstatě se obávám, že v některých případech čas bude chybět. Ovšem nemyslím si, že bychom se tím měli zbytečně stresovat. Když bych se vrátil do historie, tak Atény měly pouhých šest měsíců, a zvládly to.

Jak vypadá spolupráce s ostatními městy?

Všechna města mají nějakou instituci s vlastní právní subjektivitou, obdobnou, jako vznikla zde v Praze, takže velmi brzy vznikl kolektiv ředitelů, který se pravidelně schází. Nejdřív jsme chtěli najít společné projekty a spolupráci od nich odvíjet. Ukazuje se ale, že takhle to nefunguje. Ta města jsou příliš různá z hlediska své kulturní tradice, z hlediska kulturní infrastruktury, zájmů obyvatel, odlišná jsou i svou ekonomickou silou. Převládl proto názor, že se prvotně každé město soustředí na svůj lokální projekt a z nich potom začneme vybírat určité prvky, které se opakují ve více projektech a uvážíme, zda by nešly povýšit na mezinárodní program. Dbáme na dobrovolnost zapojení, jinými slovy - myslíme si, že každé město se do mezinárodních projektů zapojí, ale nic nebudeme dělat povinně. Teď jsme našli u čtyř pěti měst stejný prvek: kulturní, architektonické dědictví. Architektonické dědictví může být zajímavé třeba pro Krakov, Prahu, Santiago de Compostelu, Bolognu a Avignon, ale Reykjavík? Zatímco třeba nové technologie v umění budou vhodným projektem pro Helsinky, Reykjavík či Brusel. Čili budou zřejmě vznikat ad hoc seskupení měst na určitých projektech. Pokud vznikne nějaký projekt, do kterého vstoupí všech devět měst, bude to možná telemost mezi nimi, něco, co lze propojit mediálně. Jiná je ovšem spolupráce bilaterální, kdy se města budou různě spojovat při dílčích projektech. Za všechny mohu říci, že Griegovo muzeum v Bergenu chce spolupracovat s Dvořákovým muzeem v Praze. Mohla by vzniknout dočasná výstava Griega v rámci Dvořákova muzea a naopak. To jsou přesně ty projekty, které by jinak nevznikly, protože by asi nikoho u nás nenapadlo spolupracovat s Bergenem.

Mluvíme o věcech velkého významu, které jistě spolknou nemálo peněz. Kde je vzít?

Finance musíme rozdělit na dvě části. Rozhodnutím, že měst bude devět, a přáním, aby spolupracovala, vznikají speciální výdaje. Jestliže se po nás chtějí společné projekty, znamená to peníze navíc. To je také jeden z hlavních argumentů, s nímž se obracíme k Evropské komisi. Když už toto rozhodnutí učinili, musí jej doprovodit nějakými finančními zdroji, protože nešlo o naši volbu ale jejich. Je to těžké, protože i Brusel, když se mluví o penězích, dělá, že nerozumí, že neslyší. Já si myslím, že se to nakonec povede, ale nebude to jednoduché.
Jednou z cest je Asociace evropských měst kultury 2000. Asociační dohodu jsme podepsali teď na setkání v Avignonu, které proběhlo 21. a 22. listopadu. Asociace je založena podle belgického práva, což má své výhody. Podle stejného práva funguje evropská komise, takže veškerá pomoc může proběhnout velmi rychle, v rámci jednoho legislativního systému.
Pokud jde o přímé, lokální projekty, tam si musí každé město pomoci, jak nejlépe umí samo.

Jak budete finance získávat vy?

Když myšlenka udělování titulu vznikala, odvíjela se asi takto: Evropská komise propůjčí městu prestižní titul. Prestižní do té míry, že má svoji váhu pro komunální zastoupení města, pro státní reprezentaci, pro podnikatele, kulturní potenciál, různé nadace i nadnárodní organizace. Na nás je využít tohoto prestižního titulu - shromáždit určité prostředky z veřejných rozpočtů a přidat k tomu privátní prostředky, které by jinak odplynuly jinam.

Myslíte, že podnikatelé a společnosti projeví zájem , i když sponzorování nepřinese žádné daňové úlevy?

Nerad bych se připojil k většinovému proudu, který říká, že legislativní podmínky pro sponzorování nejsou takové nebo onaké. Jakékoliv odpisy z daní jsou vždycky jenom odpisy z daní. Když dává sponzor na kulturu nebo na cokoliv jiného - sport, sociální věci, vždycky ho to stojí něco z jeho čistého zisku. Možná kdyby procento bylo vyšší, sponzora by to nebolelo tolik, mohl by dát o něco málo víc, ale já si myslím, že ten rozdíl není tak zásadní. Myslím, řekněme si to na rovinu, že sponzor, který bude chtít jít do projektu Prahy 2000, bude počítat s tím, že ho to bude něco stát. A to je vlastně dobře. Tím dává najevo svou vůli, chce se zviditelnit právě v této souvislosti.

Objeví se jména sponzorů i v evropském kontextu?

Objeví. Jeden z významů titulu je ten, že zvýrazní naši kulturu v Evropě. Všechno to, co tady je, plus věci, které vzniknou, budeme systematicky prezentovat v cizině. K tomu nám opět pomáhá titul. On je zajímavý nejen pro naše sponzory a veřejné reprezentanty, ale i pro zahraniční média. Když bychom chtěli prezentovat jen tak naši kulturu, stálo by to hodně. Když budeme prezentovat titul, který má každý rok nějaké město, bude si mnoho významných zahraničních periodik samo hledat možnost, jak o nás přinést informace. Samozřejmě že sponzoři, kteří budou na projekt napojeni, se objeví při všech prezentacích - ať už to budou tiskové konference, které v zahraničí proběhnou, nebo informační brožury a informačních zprávy, vydávané ve vícejazyčných verzích a adresované zajímavému publiku v cizině.

Jak budou vypadat jednotlivé projekty?

Myslím, že celá akce by měla mít zásadní význam pro život ve městě. Projekty, které se připravují, by neměly být jednorázové pro rok 2000 a pak se vytratit, aniž by měly dopad na kulturu města. Je tu spíš snaha, aby přidělení titulu se stalo jakousi motivací. Aby vzniklo cosi, co by se stejně nějakým způsobem v Praze rodilo, ale v jiném časovém horizontu. Napomoci. Důležité je, že projekty by neměly být jenom z oblasti kulturních festivalů a přehlídek, k čemuž by to mohlo v první chvíli svádět, ale měly by to být projekty, které ovlivní tvář města. Z oblati architektury, urbanistického plánování, volnočasových aktivit, nekomerčního kulturního informačního systému města atd. Aby přinášely hodnoty trvalého charakteru, které zůstanou, i když rok, kdy jsme měli titul, bude pryč.

V čem vidíte hlavní význam v přidělení titulu pro Prahu?

To, že jsme titul dostali, je pro nás výzva! Ne k tomu, abychom se na evropské scéně prezentovali jako evropské město, ale abychom skutečně byli evropským městem kultury. Akce bude stát určité finanční prostředky, ale ty nejsou dány na to, abychom se nějak prezentovali jako něco, ať už to jsme, nebo nejsme! Jsou určeny k tomu, abychom něčím byli. Myslím, že kulturním městem být chceme, že většina obyvatel je natolik kulturně vyspělá, že chce mít kulturní město. Teď nejde jen o divadelní představení nebo koncerty, jde o to, aby prostředí města bylo kulurní.
Vrátím se teď k tomu, co už jsem říkal, ke komunikaci. Chci, abychom se tohoto důležitého tématu při naplňování titulu drželi. Aby vznikla komunikace na všech úrovních - s cizinou, uvnitř Prahy, s ostatními regiony. Myslím, že titul Evropské město kultury je pro nás dost závazný. To, jak ho naplníme, má poměrně důležitý význam - třeba i pro naše integrační snahy do EU. Já osobně celou věc vnímám jako zkoušku EU, jak jsme na vstup připraveni. Co si budeme říkat. Udělat kulturní aktivitu je snazší než sdílet společnou zemědělskou politiku nebo společnou sociální politiku. Pokud bychom neprokázali, že jsme schopni udělat kulturní akci, tak bychom vyslali dost nešťastný signál, že nejsme připraveni ani v jiných, složitějších oblastech.

Stranu připravila Vladimíra Storchová