Záhřevná jak samo slunce

Záhřevná jak samo slunce

Před pár lety jsem poznala známého českého fotografa, který teď žije ve Francii. Byl to přesně ten typ nádherného samotáře, podivína, který si vystačí, protože celý svůj svět nosí v sobě.
Tomu člověku učarovala krajina v severočeské pánvi, měsíční krajina odkališť, skrývek, oprámů, doutnajících propadlin a hald. Chystal tehdy knihu, do níž soustředil fotografie děsivé krásy. Dostal na ni jakýsi grant, a tak se mohl do toho království hrůzy vracet znovu a znovu, chodit tu celé dny nikým nerušen a v tichu hledat své záběry.
Vidím je dodnes před sebou, umocněné tím, že jsem v tomhle kraji strávila polovinu života: Stožáry vysokého napětí od obzoru k obzoru, na němž z mlhy vychází či do mlhy zapadá kalné slunce; nakloněná Boží muka na samém okraji povrchového dolu; temnou hladinu odkaliště, ze kterého jako umělecká instalace vystupují jakési navždy zapomenuté barely; rovinu, zbrázděnou pneumatikami těžkých strojů; někdejší les, exhalacemi proměněný v pole stalagmitů...
Tenkrát ho někteří za tu knihu napadli, že "estetizuje zmar". Ale o tom teď řeč nebude. Spíš o tom, co mě tehdy na jeho vyprávění zaujalo ze všeho nejvíc. "Příroda je strašně silná," říkal poté, co prochodil tím podivným krajem stovky hodin, sám a sám, a tudíž maximálně soustředěn. "Nacházel jsem život v místech, kde bych ho nečekal. Na opuštěných oprámech žijí labutě. Haldy zarůstají odspodu, přirozeně, příroda se pomalu zmocňuje toho, co jsme jí vzali. Léčí se sama. Je to úplný začátek, půjde to hrozně pomalu. Ale naděje tu je, viděl jsem to," mluvil ten neznámý člověk jako zvěd, kterého vyslal na průzkum lidský kmen, ocitnuvší se v nouzi.
Občas na něj myslím. Kladu si otázku, jestli i lidská řeč má stejné samoléčící schopnosti jako příroda. A utěšuju se nadějí, že snad ano. Ta řeč, o níž jsme ve škole s nechutí předpubertálních odpůrců patosu memorovali slova klasikova: "Krásná, čistá, svatá řeč mateřská. Záhřevná jak samo slunce a jako nebe i země plodná a živná."
Co všechno už nezažila! Skrývky a doutnající propadliny germanismů, odkaliště a kyselý déšť rusismů... A tak si říkám, že nejspíš přežije i haldy a jedovatý spad amerikanismů. Půjde to strašně pomalu, ale přirozenost je mocná.
Vždyť ódu klasikovu jsme ostatně memorovali v dobách, kdy už nikdo netušil, co je sovnarchoz a chozrasčot a podobná zvěrstva. Nikomu ovšem už nevadila například na letišti stojanka a na vojně politruk. A co glasnosť, o které se později napsalo tolik řečí, aniž by se někdo pokusil o překlad? Kde je jí dnes konec?
"Zaímejluj mi to ještě dneska," povídá jeden mladý úspěšný druhému naklonovanému v metru.
"To nepůjde, nemám ímejl," vece ten.
"No prosímtě, proč sis ho dávno nenalízoval?" žasne první.
"Já vím, že faxy jsou už děsně aut," pýří se ten zaostalejší. "Rajt, já si ten ímejl nalízuju. Hned po lanči si mobilem sjednám mítink se svým známým dýlerem."
"Supr. A tamto mi teda faxneš?"
"Ólrajt."
Cha cha, bavím se posupně. "Molodcy, umnyje mašinki," chechtám se v duchu temně. A představuju si haldu, jak pomalu, pomaloučku zarůstá odspodu. Myslím na labutě na opuštěném oprámu.

Naďa Klevisová