Palác Adria na konečné

Palác Adria na konečné

* Z jeho zdí nedávno zmizelo lešení. Mnohému pražskému i mimopražskému chodci se tak na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy v Praze otevřel působivý pohled na zářivou fasádu paláce s honosným názvem Adria.
Když dokončovali stavbaři nový palác na rohu Národní třídy a Jungmannovy ulice, psal se rok 1924. Jeho majitelem se stala pojišťovací společnost Riunione Adriatica di Sicurta. Tvůrcům nezvyklého díla, jehož sloh zpočátku Pražané přijali s rozpaky, sloužily za vzor benátské renesanční paláce. Fasádu vytvořili převážně z přírodního kamene, u nás v neobvyklém stylu - obloučkového kubismu.
Jeho původní podobu i pražský život té doby nám mohou připomenout už jen staré fotografie. Kanceláře pojišťovny obsadily první patro. O pestrost výkladních skříní v přízemí se tehdy postarala řada firem, pamětníci možná vzpomínají na nabídku oděvů z Barhoňovy továrny. V suterénu hrálo také kino, ostatně na filmová představení lákaly plakáty již u vchodu z Národní třídy (až v šedesátých letech se na stejném místě usadila slavná Laterna magika - tu známe už také jen ze vzpomínek).
Nový pražský palác působil na svou dobu více než odvážně. Nápad jeho tvůrců (architektů Josefa Zascheho a Pavla Janáka) - postavit na střechu jakési cimbuří a rondokubistické řešení kamenné fasády - mnohé pobouřil. Jak popisuje kniha o českém kubismu, která kdysi vyšla u nás: Nový národní styl, který měl být avantgardním českým slohem, nebyl vůbec přijat s nadšením. K paláci, který dostal krásné jméno Adria, zpočátku panoval odpor. Ale Pražané si zvykli. Dnes si začátek Národní třídy bez tohoto krásného objektu můžeme jen těžko představit.

V péči stavbařů

Připomeňme si, že právě nedávno prodělala Adria léčebnou kúru. Byla obnovena fasáda, která má prý působit svěžeji než její originál. Dalším cílem byla celková modernizace objektu, který potřeboval nový systém vytápění i nová interiérová řešení. Moderní kabát dostalo i divadlo v suterénu, jehož provozovatelem bude Umělecké sdružení Adria a Karel Heřmánek. Nezapomnělo se ani na obnovu restaurace s terasou proslulého filmového klubu, který mívával své stálé hosty.
Zcela nezměněna zůstala značná část přízemí (včetně všech robustních mosazných dveří - váha 350 kg!). V původní podobě zůstala i zasedací místnost a další prostory bývalé pojišťovny v prvním patře. Dále zůstala zachována dobrá třetina dveří, nástěnná svítidla, byly obnoveny skleněné vitráže a zachována štuková výzdoba.

Zákulisí pražské dominanty

Dnes je majitelem nemovitosti hlavní město Praha. Zajištěním rekonstrukce a obchodním využití, stejně tak i jeho správou, byla pověřena společnost Trade Centre Praha, a. s. Rekonstrukce paláce Adria, který má 11 podlaží (z toho tři podzemní), byla zahájena v květnu 1996 akciovou společností Metrostav. Tu možná mohou nezasvěcení čtenáři více spojovat s pražským metrem.
"Když jsme palác převzali, zjistili jsme, že jsou rozsáhle poškozeny izolace v druhém a třetím suterénu. Vnikala tam spodní voda, v průměru 75 kubíků za den," říká stavbyvedoucí Ivan Havel z Metrostavu. "Tehdy nám přišly vhod zkušenosti z metra. Obrátili jsme se na kolegy, kteří zajišťovali rekonstrukci stanice Hradčanská, neboť tam měli podobné problémy. "Praxi z podzemí" jsme aplikovali i v Adrii. Na pomoc jsme si vzali italský stěrkový materiál Mapei (roztíraná kašovitá hmota s vynikající penetrační schopností). Naše pracovníky jsme nechali vyškolit v Itálii."
Krásný palác byl v minulosti využíván téměř bezohledně. Nutnost jeho opravy byla vidět na každém kroku. Počínaje nefunkčními základními sítěmi až po uvolněné kamenné kvádry na vnější fasádě. Stav byl tak špatný, že se upustilo od původního záměru postupných oprav. Jádro týmu techniků, kteří zajišťovali práce v paláci Adria, přešlo na stavbu z rekonstrukce Lichtenštejnského a Hartigovského paláce. O nově převzaté rekonstrukci paláce říká Ivan Havel: "Proti palácům z Malé Strany šlo na Adrii o větší objem prací, ale v kratší dodací lhůtě. Vystřídalo se tu kolem osmdesáti subdodavatelů. Upřímně vzato, nešlo o tak početné dodávky, ale o to, že jsme si chtěli mnohé "neověřené" dodavatele vyzkoušet, co dovedou. Na rekonstrukci paláce Adria jsme také uplatnili nový model řízení. Horizontálně jsme ho rozdělili na tři části, odpovídali za ně tři stavbyvedoucí. Každou z nich předávali takzvaně na klíč."
Postihly rekonstrukci nějaké potíže, které se nedaly dopředu odhadnout?
"Jako na každé stavbě. Život nám komplikovaly překážky technického rázu, které se "narodily" během samotné rekonstrukce. Zvedali jsme například mohutnou ocelovou konstrukci atria, které se nachází v zadní části paláce. Konstrukci jsme dostali o jedno celé patro výše. Tímto zásahem se pod prosklenou střechou atria výrazně zvětšil atraktivní prostor. Protože šlo o původní konstrukci, na kterou jsme si vzali zvedací techniku, museli jsme s ní zacházet velmi opatrně. Počítalo se také s tím, že se bývalá okna paláce, která se nyní zvednutím střechy dostala pod ni, přestaví na nové vstupy, jak to navrhoval projekt. Ale skutečnost všechno změnila. Horní průvlaky oken se ukázaly být nosné a jejich odbourání bylo zcela vyloučené. Statik rozhodl o jejich zachování. Změnilo to také celou koncepci prostoru."

Fasáda jako socha

"Každá restaurátorská práce znamená něco víc než odbornou profesi. V zásadě se liší zvláštní důsledností. Jako sochař si můžete vytvořit cokoliv, výsledkem je vaše dílo, ale restaurátor může pracovat s hodnotami, jejichž ztráta je nenahraditelná, nese za ně zodpovědnost..." říká akademický sochař a restaurátor Jiří Živný. "Palác Adria je jednou z bohatě figurálně zdobených staveb v Praze. Je na ní dvacet soch od odlišných autorů, Otty Gutfreunda, Bohumila Kafky a Karla Dvořáka. K jeho výzdobě patří i sousoší od Jana Štursy."
Celá fasáda paláce byla velkým výtvarným problémem. To byl důvod, proč nakonec bylo nutné do jejího restaurování zapojit sochaře. Fasáda jako socha, dalo by se říci, toto tvrzení nemělo od pravdy daleko.

Špína - nešvar velkoměsta

Celá fasáda (2000 metrů čtverečních) musela být vyčištěna podle zvláštní receptury. Řečeno velmi zjednodušeně: Nanesením aktivní látky, která rozpouští soli a vynáší je z pórů kamene na jeho povrch za pomoci změn teploty. Na tomto principu pracovalo "vytahování špíny" z fasády. Ta pronikající do jejích spár po dlouhá desetiletí přímo zarostla. Městské nečistoty, exhaláty, kyselé deště a navíc typické hnízdění holubů. Na vrub "znečišťovatelům" šel černý povrch fasády, který nabyl podoby "mastného filmu" a nebylo snadné se ho zbavit. Po odplavení nečistoty z povrchu kamene i základní plochy (umělého kamene) a pracném ručním dočištění ještě odolávajících části nečistot se po částečném vyschnutí kamenných povrchů objevily zhnědlé skvrny. Vedle městských nešvarů prachu je způsobovaly nánosy holubího guána. Následovala odsolovací směs, která byla překryta mikrotenovou fólií a ponechána k působení asi na 24 hodin. Po sejmutí fólie a usušení směsi bylo nutné postup v určitých částech, několikráte opakovat. "Soli obsažené v kameni mají obrovskou sílu a jsou velice hygroskopické. Sají vlhkost a s ní špínu jako dokonalý piják," tvrdí restaurátor.
Ne na všechny části paláce bylo možné jít stejným způsobem. Ale jedno pravidlo platilo všude: Nebylo možné připustit destruktivní čištění povrchu kamene klasickým tryskáním. Zejména v horní části cimbuří by byla taková metoda zcela nepřijatelná. Oblouky s rostlinným motivem v horní části fasády jsou provedeny z jemnějšího a měkčího pískovce (podobnost s hořickým pískovcem), jeho poškození povětrností a chemickými procesy bylo natolik vážné, že museli restaurátoři použít dlouhodobého rosení těchto částí vodou. Po pěti až osmi dnech se zčernalá vrstva uvolnila a bylo jí možno kartáči smýt tak, že byla barva kamene esteticky přijatelná.
Cimbuří, sloužící jako střecha, rovněž dělalo restaurátorům nemalé problémy. Složité tvary z umělého kamene vytvářely jakési kapsy, které se po léta rychle zanášely špínou. Palác má i řadu ploch, které tvoří umělý kámen. Ten byl původně vyroben z mramorové drti a bílého cementu, do kterého se přidávala antuka. Dávala mu barevnost. Avšak vzhled po letech již dávno ztratil svou barvu. Musely se provést barevné rekonstrukce a následovalo hledání takové podoby, kterou by odborníci přijali.
"S čištěním fasády jsme začali v polovině března roku 1997 (pracovalo na něm osm lidí) a skončili koncem září. Vždy po úsecích tří oken kvůli záboru na chodníku," vysvětluje nám restaurátor. "Přesto bylo nutné tři velké prvky kamenné fasády vyměnit za zcela nové. S tou výměnou to však nebylo vůbec jednoduché. Jednotlivé díly (váha jednoho 250 kg) nejsou na sebe stavěny, ale do sebe složeny jako bloková fasáda kamenickými zámky. Prostě dokonalé řemeslo a kvalitní kámen. Jen si představte, že některé z dílů byly dokonce na rubu podepsané autorem, který je tesal!"

Sousoší s názvem Moře

Na kamenné sochy, které zdobí palác, nebyl použit žádný z mechanických způsobů čištění, ale opět škála velmi šetrných prostředků. Jinou kapitolou z rekonstrukčních prací je kovové sousoší pod střechou paláce, které pochází od Jana Štursy (ten pravděpodobně vypracoval pro něho model v životní velikosti a pak se podílel jenom na dokončovacích pracích - Jan Štursa se otvírání paláce Adria nedožil). Odborníky byl potvrzen jeho havarijní stav, neboť nosné pruty úchytu byly ve značném rozpadu. Zborcení několikatunového sousoší mohlo být otázkou jen krátké doby. Snadno si lze představit, co by to znamenalo. Nejen obrovskou škodu samotným zničením sousoší a poškozením stavby, ale i pravděpodobným ohrožením chodců. Dnes sousoší na paláci neuvidíte, je umístěno v restaurátorských dílnách. Poznatky a jeho průzkumy potvrdily domněnku, že bylo vyrobeno galvanoplastickou cestou ve speciálním ústavu v Geislingenu (Německo). Z toho vyplývá, že se nepochybně jedná o velmi cenný technologický unikát. Sousoší je výjimečné nejen svou precizností, ale i svými rozměry. Parametry sousoší, zejména velikost jednotlivých dílů a síla stěn i jeho odvážné prostorové řešení, z něho činí unikátní památku mezinárodního významu. Avšak na své zpětné umístění - na palác, kam patří, si bude muset ještě nějaký měsíc počkat.
Osudy soch, paláců i pražských ulic. Každý z nich, ač měnil své názvy, měl souzenu vlastní historii. Palác Adria stojí na místě někdejšího paláce Thunského. Také dnešní Národní třída má svou minulost. V roce 1788 byla po celé délce osázena dvojí řadou lip, proto dostala jméno v Nových alejích. Na jejím začátku, zhruba proti dnešní Adrii, stávala Wimmerova kašna. O padesát let později byly lípy vykáceny. V době před první světovou válkou byla tato třída, tehdy Ferdinandova, známým promenádním místem. Naopak po vzniku našeho státu se stala rušnou městskou komunikací. Jak bude vypadat oblíbená pražská třída a její paláce v budoucnosti? To už bude záležet jenom na nás.

Petr Podloucký