Začátek ve velkém stylu

DIVADELNÍ GLOSÁŘ

Začátek ve velkém stylu

(TOF)
Mám na mysli pochopitelně novou sezónu, která již přinesla několik pozoruhodných překvapení. Zatím by bylo předčasné hodnotit Pražský divadelní festival německého jazyka, který začal symbolicky monumentálním opusem Goetheho Fausta v Národním divadle. První ohlasy posvětily rozmáchlost režie Otomara Krejči, který rozehrál Fausta jako osobní neukončený svár mezi velikostí umění a čistého života, a nízkostí všeho, co se znovu a znovu pokouší deptat odvěké morální, lidské hodnoty. Shodly se také na kongeniálnosti tématu a scénického řešení Josefa Svobody, i v hodnocení hereckých výkonů v hlavních rolích, zejména Borise Rösnera (Mefisto) a Zuzany Stivínové (Markétka), zatímco rezervovanější jsou reakce na Fausta Jana Hartla. Problém Krejčovy nové inscenace začíná v její divákem těžko akceptovatelné délce (bezmála čtyři hodiny), a to z hlediska jejího určení. Z hlediska režisérovy umělecké konfese je stále problematičtější jeho setrvávání na výsostných principech scénického umění 60. let, s nimiž jsou spojena nejlepší Krejčova umělecká léta. Jenomže v době nuceného odmlčení divadlo i v těsných normalizačních poměrech žilo. Prolnulo se se snahami studiových scén 70. a 80. let do mohutného proudu současného divadelnictví, jež se vyjadřuje jinak, ve špičkách ovšem stejně účinně, ba účinněji než doba Krejčova. To byl problém Divadla Za branou II, to bude vždy problém současného Otomara Krejči. V glose to není možné přesněji doložit, ba ani třeba poměřit s účinnější faustovskou výpovědí Zbyňka Srby v Národním divadle Brno.
Hříčkou Hrabě Pálfy neboli Peklo a pomsta se v Klicperově divadle Hradec Králové dobře uvedl nový umělecký šéf souboru Vladimír Morávek. Není v Hradci samozřejmě žádným nováčkem, publikum mu přivyklo a na jeho divadelní provokace je tu výborně naladěno. Ostatně ne náhodou začal nový ročník pražského festivalu České divadlo minulou neděli právě jeho Sněhovou královnou. Text Hraběte Pálfyho, jehož autorem je Hubert Krejčí, divadelník Morávkovi natolik protikladný, že si z těch opačných pólů nakonec inscenačně oba výborně rozumí, text Pekla a pomsty je několikastránkovou morbiditou o krutém šlechtici, o lidovém povstání i o kanibalismu několika sporných hrdinů absurdního příběhu. Morávek vše obrátil v duchu vlastní divadelní poetiky do grotesky o zásadní proměně konvencí jedné herecké společnosti, která se nad objevnou hrou Peklo a pomsta nejprve důkladně pohádá o role, aby se nakonec vrátila do poklidných vod šmíry. V inscenaci herecky dominují Pavla Tomicová (tragédka Kotrlá), Marcela Holubcová (Pálfyová), Jan Mazák (principál Kus), Ondřej Malý (Leštič parket). Hned v závěsu za nimi celý peloton výborně pracující hradecké scény.
V záplavě produkce velkých divadel někdy nespravedlivě pozornosti unikají loutkáři. Tak alespoň zmínka o Rozhlasové hře Loutkového studia Západočeského divadla Cheb. Hru pro Martina S. Bartůška sepsal a režíroval Tomáš Svoboda a je z rodu Příběhu? Člověka? souboru Buchty a loutky. Čaroděj Skřípoš zakleje zemi Harmonii do ticha. Vše se odehrává v rozhlasové bedýnce, ze které se na diváky linou vedle znělek Jak se máte, Vondrovi?, A léta běží..., Meteoru až po optimistickou zápůjčku z televize - Volejte řediteli! Ale hlavně to z té bedýnky srší ironií, satirickými šlehy na radostnou současnost a ještě radostnější minulost. Loutky jednou sotva viditelné, podruhé jen stěží do rozhlasového přístroje vtěsnatelné stejně jako hlava sólového protagonisty, jsou zdánlivě směsicí stylů, ve skutečnosti přesným a odůvodněným odrazem scénického myšlení nejmladší loutkářské generace, která se prosazovat teprve začíná.