Italský premiér si upevňuje pozici

Kabinet překonává útoky opozice navzdory původnímu očekávání

Italský premiér si upevňuje pozici

* Přes padesát vlád se vystřídalo v Itálii od druhé světové války. Současný kabinet levého středy Romana Prodiho však je pevně v sedle a premiér je odhodlán přivést Itálii do měnové unie.
Carlo Azeglio Ciapi odjížděl minulý týden ze zasedání ministrů financí Evropské unie viditelně spokojen. Třebaže skepse především jeho německého kolegy Theo Waigela ke schopnosti Itálie vyrovnat se s vysokým státním dluhem přetrvává, ostatní členské státy EU daly najevo, že se vstupem Apeninského poloostrova do měnového ujednání počítají. Úsilí premiéra Prodiho přináší své ovoce a hlavní cíl, který si dala vláda levého středu pod jeho vedením, totiž právě členství Itálie v měnové unii, zřejmě bude splněn.
Marasmus politických poměrů, během nichž se od konce druhé světové války v Římě vystřídalo více než padesát vlád, vyvrcholil ve změnu volebního zákona, který podle tvrzení mnohých nastolil v Itálii "druhou" republiku. Do čela první vlády tohoto období se dostal významný podnikatel Silvio Berlusconi, avšak hned od počátku bylo jasné, že politikaření minulých desetiletí se příliš nezměnilo. Vláda pravého středu se ukázala stejně málo účinná jako kabinety předchozí a teprve příchod Lamberta Diniho, ale především Romana Prodiho vnesl do poměrů na Apeninském poloostrově svěží vítr. Ten se v čele koalice Olivovník dostal do paláce Chigi také i s podporou postkomunistů a nový kabinet překvapil svou účinností.
Na podzim minulého roku sice došlo při projednávání rozpočtu na tento rok k menší krizi a Prodi podal demisi, zprostředkovací úsilí prezidenta Scalfariho však přineslo výsledky: Prodi stanul opět v čele stejné koalice a pokračoval v činnosti svého nového "italského zázraku". Přes velmi těsnou většinu v dolní komoře parlamentu zřejmě překoná rekordy v délce trvání vlády. Daří se mu vnést pořádek do státních financí, jde cestou reformy státu blahobytu, to jest odbourávání dávek, na které nejsou prostředky, pokračuje v privatizaci státních podniků, které sice zpočátku byly motorem ekonomického růstu, v posledních letech však mají na italské hospodářství vliv právě opačný.
Je to cesta sice správná, nikoli však bez úskalí. Aby se Prodi udržel v čele kabinetu, bude musit i nadále manévrovat mezi Skyllou a Charybdou, mezi svými přívrženci ve středu politického spektra a postkomunistickou stranou Rifondazione comunista. Stojí také před ústavní reformou, která by měla upevnit režim druhé republiky, která však názorově rozděluje vládní většinu. Otázkou je podpora veřejného mínění.
Ale i tady se zdá být Prodi na dobré cestě. Když totiž na podzim postkomunisté vyvolali vládní krizi a odmítali zprvu premiéra podpořit, většina veřejného mínění se za Prodiho postavila, což byl dosti značný rozdíl proti většinou indiferentnímu postoji při podobných situacích v minulosti. Snad právě proto, že se řada Italů cítí na okraji zájmů Evropské unie a že si přejí plnohodnotné členství včetně příslušnosti k jednotné měně.

František Šulc