Ústavní soud není soudem "posledního odvolání"

Hlavní podmínkou ústavní stížnosti je porušení základního práva nebo svobody

Ústavní soud není soudem "posledního odvolání"

* V poslední době se poněkud častěji vyskytují prohlášení osob či institucí, že se ve své věci obrátí na Ústavní soud ČR. Zřejmě vycházejí z domněnky, že Ústavní soud je poslední, vrcholnou a nejvyšší z nejvyšších soudních instancí, která je neomezeně oprávněna měnit či rušit jakékoliv rozhodnutí trestních či civilních soudů různých stupňů a jiných orgánů veřejné moci, nebo dokonce i zaměstnavatelů. Což je ovšem nedorozumění, neboť Ústavní soud není součástí soudní soustavy.
Rozhodovací pravomoc Ústavního soudu vymezuje čl. 87 Ústavy ČR, který taxativně - tedy úplně, nikoliv pouze příkladmo - uvádí jedenáct právních situací, v nichž může zasahovat. Tady si povšimneme pouze jednoho ze dvou případů, kdy ústava hovoří o "ústavní stížnosti". Z těchto dvou případů se nebudeme zabývat ústavní stížností orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu. Zůstaneme pouze u ústavní stížnosti "proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod" čl. 87, odst. 1 písm. d) ústavy. To je právě ta stížnost, která nějak přišla do módy.

Důvody ke stížnosti

Tady se už dostaneme k ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, které řízení o ústavních stížnostech upravuje. Citujme: "Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavy jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen zásah orgánu veřejné moci) bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 ústavy (dále jen ústavně zrušené základní právo nebo svoboda)."
Podstatnou a hlavní podmínkou oprávnění fyzických či právnických osob podat ústavní stížnost je tedy pravomocné rozhodnutí orgánu činného v trestním, občanskoprávním, pracovněprávním, správním apod. řízení. Avšak pouze tehdy - jak už citováno - jestliže takovým rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Takovým dokumentem je velmi často připomínaná Listina základních práv a svobod. Poněkud se opomíjí okolnost, že tato Listina v mnoha případech odkazuje na podrobnosti, odchylky či podmínky stanovené zákony příslušného státu.

Konečné slovo soudů

Takže jsou třeba případy, kdy podle zákona nelze podat dovolání k vyššímu soudu, jímž účastník hodlá čelit rozsudku okresního soudu potvrzenému krajským soudem - tedy pravomocnému rozhodnutí soudů. Třeba v případě sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, kdy navrhovatel v takto skončeném sporu podal ústavní stížnost. Ústavní soud stížnost zamítl a konstatoval: "Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 ústavy. Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání."
Tady je potřeba povšimnout si především argumentace o zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a o třetí instanci v soudním systému. Tato argumentace se vyskytuje i v mnoha jiných zamítavých nálezech Ústavního soudu. Třeba toto jeho stanovisko: "Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob..."
Přesto shledal navrhovatel porušení svých základních práv a svobod, když ústavní stížností čelil usnesení okresního soudu o prodloužení trvání vazby. I zde musel Ústavní soud konstatovat: "Ústavní soud se necítí být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ústavní procesní zásady a zásady spravedlivého procesu..." Pokud tedy zřejmě Ústavní soud shledal, že příslušný soud dodržel procesní podmínky uvalení a prodloužení vazby upravené zákonem, necítil se - protože nebyl - v této věci oprávněn zasahovat.

Procesní zásady chráněny

Tento poslední případ však zasluhuje pozorností formulace "pokud v činnosti obecných soudů nejsou porušeny základní procesní zásady spravedlivého procesu..." Tady je proto patřičné citovat stanovisko Ústavního soudu, které s tím souvisí: "Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnost účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům." Ve všech těchto případech Ústavní soud současně odkazuje na příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod.
Často se tu opakuje formulace "ústavně zaručená základní práva a svobody". Těmito zárukami je sama ústava, dále Listina základních práv a svobod, mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách apod. Avšak tato práva nejsou nijak absolutní. V mnoha případech stanoví jejich meze sama Listina, jinak mohou být - jak už bylo řečeno - za podmínek stanovených Listinou upravena zákonem (nikoliv právním předpisem nižší právní síly).

Nikoliv volná úvaha

"Při podání ústavní stížnosti je tedy potřeba zvážit, jaké základní právo či svoboda bylo porušeno a jaká je ústavní, resp. základní limitace v daném případě..." (Citujeme z publikace JUDr. Aleše Gerlocha Řízení před Ústavním soudem vydané nakladatelstvím PROSPEKTRUM Praha, o niž se v této informaci opíráme). Pokud uvedená hlediska stěžovatel nevezme v úvahu, může se ho týkat ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje..." To je ovšem pouze základní podmínka podání ústavní stížnosti. Především platí, co už jsme v názoru Ústavního soudu uvedli: "Zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele..."
Jinak řečeno: z ústavy, Listiny a zákonů si nelze libovolně vybírat.

Václav Vopička