Rekordní počet poválečných vlád Itálie

Soužití politických stran v evropských vládách není bezproblémové (7)

Rekordní počet poválečných vlád Itálie

* Již 55 vládních kabinetů se vystřídalo v poválečné době na italské politické scéně. V současné době se však zdá, že politická situace se stabilizuje a že vláda Romana Prodiho je pevně v sedle.
Určujícím politickým elementem Italské republiky, která vznikla po svržení královské dynastie po druhé světové válce, byli křesťanští demokraté, kteří ve volbách získávali vždy více než třetinu hlasů. Dodávali pravidelně své předáky do paláce Chigi (sídlo ministerského předsedy) a měli hlavní slovo v nejrůznějších koalicích, které se však střídaly v rytmu spíše zrychleném. Většina kabinetů italské poválečné éry měla jen krátké trvání a vlády, které stály v čele veřejného života po celé volební období, byly jen výjimkou. Nestabilita italské politické scény byla v západní Evropě příslovečná, koalice se tu tvořily a zanikaly a délka trvání některých vlád se nepočítala na roky, ale pouze na měsíce, a dokonce týdny.
V osmdesátých letech vyvrcholila degradace veřejného života, kterému dominovalo prázdné politikaření. Stále častěji propukaly korupční aféry, které se nevyhnuly ani místům nejvyšším. V prostředí milánské justice proto začala sílit snaha o očistu veřejného života, které byl dán název "mani pulite" (čisté ruce). To mělo pomoci proti korupci, a také proti nepotismu. Očista sice nebyla zcela důsledná, přesto však vedla k odchodu řady osob z politického života a dokonce k jejich odsouzení. Tak například vůdčí osobnost socialistické strany bývalý premiér Bettino Craxi byl odsouzen k mnohaletému vězení, kterému se ovšem vyhnul odchodem do Tunisu, kde žije stále. Soudy se začaly zajímat i o dalšího bývalého premiéra, Andreottiho, a do rozporu se zákonem se dostala dlouhá řada politiků. Zároveň bylo jasné, že bude nutno shodnout se na reformě parlamentarismu.
Ta zatím zůstala na poloviční cestě. Systém poměrného zastoupení byl poněkud zrevidován a parlamentní volby v roce 1994 byly prohlašovány za počátek "druhé republiky", ve skutečnosti ovšem došlo pouze k jakési kosmetické úpravě. Hned první vláda tohoto období, v jejímž čele stál podnikatel Silvio Berlusconi, se udržela u moci jen několik měsíců, o mnoho déle nebyl v paláci Chigi ani jeho nástupce Alberto Dini. A z nových předčasných voleb vzešel kabinet současný, jehož předseda Romano Prodi chce dovést Itálii do bran měnové unie.
Jeho úsilí se zdálo být zkompromitováno na podzim minulého roku, kdy došlo v koalici levého středu k neshodám a zdálo se, že dny kabinetu jsou sečteny. Především úsilí prezidenta Scalfara však děkuje Itálie tomu, že 55. poválečná vláda zůstala v úřadě a že její předseda se může pokusit dovést kabinet až ke konci volebního období. Přečká-li jeho vláda rok 2000, přiřadí se Prodi k těm málo výjimkám, kterým se to v Itálii v poválečné době podařilo.

František Šulc
(V příštích dílech se budeme věnovat politickým koalicím v dalších zemích.)