Zárodky konfliktu jsou v minulosti

Definitivní řešení dnešních problémů v Ulsteru si ještě vyžádá čas

Zárodky konfliktu jsou v minulosti

* Sektářské násilí mezi oběma severoirskými komunitami vychází z historických kořenů, jejich současné spory jsou stejně intenzívní jako ve stoletích minulých.
U zrodu dlouhotrvajícího konfliktu mezi oběma komunitami severoirského obyvaelstva je Oliver Cromwell. Tento vládce Anglie v polovině 17. století přišel s novou strategií připoutávání Irska, kterou použil v Ulsteru. Byla to kolonizace velké části provincie novými usedlíky, většinou skotskými presbysteriány.
Ti se stali v katolické zemi cizím živlem, odlišovali se však nejen náboženstvím, ale především agresívním způsobem osídlování. Již způsob kolonizace byl nazýván "obsazováním" (planting), rodilí Irové byli vyhnáni z téměř pěti set tisíc akrů nejlepší půdy, a ta pak byla rozdělena kolonistům. Následná vzpoura byla krutě potlačena, poté následovala velká konfiskace půdy, která byla předána protestantským kolonistům natrvalo.
A nároky Anglie na celý irský ostrov posílilo o půl století později vítězství protestantského krále Viléma Oranžského nad katolíkem Jakubem II. na řece Boyne v roce 1690, událost, kterou si připomínají každoročně severoirští protestanté slavnostním pochodem. V roce 1799 přišlo Irsko o svůj parlament a v roce 1801 bylo zákonem o unii připojeno k Británii.
Třebaže londýnské vlády všech odstínů se snažily o co nejtěšnější připoutání Irska k londýnské koruně, bylo celé 19. století ve znamení nejrůznějších snah o zdůraznění irské národní identity. K politickým otázkám se přidružily problémy hospodářské, ve čtyřicátých letech vypukla strašná katastrofa - bramborová plíseň zničila nejdůležitější zdroj obživy většiny venkovského obyvatelstava a následný hladomor přinutil stále větší počet osob k emigraci.
Na nejdůležitější krok k získání samostatnosti však bylo nutno počkat až do první světové války. V jejím průběhu v roce 1916 vypuklo v Dublinu povstání, které však bylo vojenským fiaskem, a mělo také málo veřejné podpory. Jeho trvalý úspěch však zajistily britské úřady, díky jejichž tvrdým postihům se z prakticky neznámých mužů, kteří je vedli, stali národní hrdinové. A poprava šestnácti jeho vůdců náladu v Irsku radikálně změnila. Po povstání se vzedmula vlna nacionalistického nadšení, nacionalistická strana Sinn Fein získala v britském parlamentu většinu hlasů určených pro Irsko. A to byl již jen krůček k vyhlášení nezávislosti.
Po jednání mezi Sinn Fein a britskou vládou byla v prosinci 1921 podepsána smlouva, která vedla ke vzniku svobodného státu. Od jednotného státu však bylo odděleno šest z devíti hrabství Ulsteru, která zůstala ve svazku britské koruny. Dublin se však nároku na severní část země nezřekl, naopak v roce 1937 předložila irská vláda novou ústavu, která zakotvuje územní nárok na šest severních hrabství. Tato ústava také prohlásila Irsko za suverénní, nezávislý a demokratický stát, který se v roce 1948 prohlásil republikou.
O možnosti sjednocení se severní částí se v dublinských politických kruzích hovoří velmi opatrně a v dohledné době tento krok nepřichází v úvahu. Nicméně nové uspořádání, jež bylo stvrzeno dohodou na zámku Stormont, je zárodkem těsnějších vztahů s Irskou republiku, především pak je stvrzuje ministerská rada pro spolupáci mezi oběma částmi ostrova.

František Šulc