Do jaké Evropské unie vlastně směřujeme?

Historie a vývoj nejvýznamnějšího seskupení v Evropě a dnešní složitá struktura EU

Do jaké Evropské unie vlastně směřujeme?

* Starý kontinent musel prožít dvě světové války, než Evropané začali uvažovat o možnosti svého sjednocení. Evropská unie, do které Česká republika nyní také směřuje, dnes sdružuje 15 členských států s 370 milióny obyvatel.
Historie dnešní Evropské unie se v podstatě začala psát v roce 1948, kdy byla ustavena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Jejím hlavním úkolem bylo řídit pomoc z USA v rámci Marshallova plánu, z níž se později stala Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj čili OECD. V tomtéž roce byl také vytvořen Benelux, celní unie mezi Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem, který se stal jakýmsi modelem hospodářské spolupráce západoevropských zemí. Za dva roky později, přesně 9. května 1950. tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman oznámil vznik projektu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), který přinesl skutečný průlom v integraci Evropy. Itálie a země Beneluxu tento plán podpořily a 18. dubna 1951 byla mezi Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Německem a Nizozemskem podpesána Pařížská smlouva. ESUO a jeho Parlamentní shromáždění začaly fungovat 10. srpna 1952 a prvním předsedou Vysokého úřadu pro uhlí a ocel se stal francouzský státník Jean Monnet. Šest původních zemí pak 29. května 1956 schválilo zprávu belgického státníka Paula-Henriho Spaaka týkající se všeobecné hospodářské unie a unie v oblasti mírového využití jaderné energie. Výsledkem bylo, že 25. března 1957 zmíněných šest zemí podepsalo Římské smlouvy, ustavující Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (ESAE neboli Euratom).
Evropské společenství se rozrůstalo postupně. Řecko podepsalo asociační dohodu s EHS v červenci 1961. O tři roky později vstupuje v platnost asociační dohoda s Tureckem a v lednu 1973 se připojují také Dánsko, Irsko, Spojené království, díky čemuž stoupl počet členů společenství na devět. Řecko se definitivně připojilo k společenství v lednu 1981, za pět let později také Španělsko, Portugalsko, ES mělo v důsledku toho 12 členů. V roce 1986 byly podepsány také asociační dohody s Kyprem a Maltou. V únoru 1992 byla v Maastrichtu slavnostně podepsána smlouva o Evropské unii. Její ratifikace se značně protáhla. V platnost vstoupila 1. listopadu 1993.
Po pádu berlínské zdi se Evropské společenství začalo otevírat také směrem na východ. V prosinci 1991 došlo k podpisu asociačních dohod s Polskem, Maďarskem a Československem, přičemž poslední dohoda byla v roce 1993 rozdělena na dvě samostatné - s Českou republikou a Slovenskem. V tomtéž roce v únoru byla zahájena jednání s Rakouskem, Švédskem a Finskem o členství ve společenství. Jednání s Norskem začalo o měsíc později. V lednu 1995 se Rakousko, Finsko a Švédsko připojují po úspěšných jednáních o vstupu, potvrzených národními referendy, k Evropské unii, čímž počet členů EU stoupl na 15. Norsko sice také ukončilo jednání, avšak na základě výsledků listopadového referenda se rozhodlo do EU nevstoupit.

Instituce unie

Smlouvy, které ustavily Evropskou unii a vytyčily její cíle, vytvořily celou řadu evropských institucí, jejichž úkolem je tyto smlouvy uvádět v činnost. Hlavními institucemi jsou Evropská komise, Rada ministrů, Evropský parlament, Soudní dvůr a Evropská rada. V souvislosti se startem Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) se připravuje také začátek fungování Evropské centrální banky (ECB).
Evropská komise je výkonným orgánem Evropského společenství. Jejím nynějším prezidentem je Jacques Santer. EK má 20 členů, kteří jsou nezávislí na svých národních vládách, i když je do funkcí jmenují. Větší země - Francie, Itálie, Německo, Spojené království a Španělsko - jsou v komisi zastoupeny dvěma představiteli, ze zbývajících 10 menších států má každý po jednom představiteli. Členové komise, kteří byli před svým jmenováním členy vlád anebo poslanci národních parlamentů, představují její politické vedení. Druhou úroveň tvoří kabinety, které jsou podřízeny jednotlivým členům komise. a třetí úroveň tvoří 24 generálních ředitelství a dalších služeb (generální sekretariát, právní služba, tlumočnická a konferenční služba). Komise je největší institucí unie s aparátem, který má přibližně 18 000 pracovníků. Téměř pětinu tvoří překladatelé a tlumočníci. Úředníci komise mají status evropských úředníků a jsou placeni z rozpočtu EU.
Komise plní tři základní funkce, a sice zpracovává návrhy legislativy unie, bdí nad plněním smluv a opatření, které na základě smluv učinily instituce společenství, je správcem rozpočtu unie a vykonavatelem politiky EU. Unii zastupuje také v mezinárodních obchodních vztazích. Komise může vyhlásit na omezené období preventivní opatření k ochraně trhu společenství před dumpingem z třetích zemí. Komise má vlastní zastoupení ve všech členských státech EU a 121 delegacích ve třetích státech a u mezinárodních organizací. Komise se schází jednou týdně a své akty přijímá jako kolektivní orgán. Jejím stálým sídlem je Brusel.
Hlavním orgánem, kterému přísluší činit rozhodnutí, je Rada ministrů. Jsou v ní zastoupeny vlády členských zemí, jejichž představitelé zde jednají a hlasují o zákonodárství unie. Existuje pouze jedna rada, její název a složení se mění v závislosti na projednávání tématu, ať je to zemědělství, finance, školství anebo všeobecné záležitosti. V evropském kontextu jsou příslušní ministři zodpovědni do různého stupně svým vlastním parlamentům, avšak co je ministry rozhodnuto, nemůže být zrušeno. Předpisy jsou zavazující a stávají se součástí národních zákonů. Na místě předsedající země Rady ministrů se vždy po šesti měsících postupně střídají všechny členské země unie. Od ledna do června předsedá letos radě Velká Británie, po ní přebere "žezlo" Rakousko.
Každý členský stát má v Bruselu své stálé zastoupení. V čele stálého zastoupení je stálý zástupce, kterým je zpravidla zkušený diplomat. Stálá zastoupení členských států jsou nejdůležitějšími spojovacími články mezi členskými zeměmi a unií. Jsou v úzkém kontaktu s komisí a mezi sebou navzájem. Důležitým orgánem, který podporuje činnost rady, je Výbor stálých zástupců členských států, známý pod názvem COREPER.
Ačkoli se s tím v zakládajících smlouvách nepočítalo, Evropská rada, neboli summit EU. se stala nejvyšším politickým orgánem unie. Evropská rada vznikla v roce 1974, kdy se nejvyšší představitelé států a vlád rozhodli scházet pravidelně dvakrát do roka. Společně s nimi se těchto setkání účastní jejich ministři zahraničí a předseda a jeden místopředseda Evropské komise. Význam Evropské rady v průběhu posledních let rostl. Postupně se stala vyšší instancí, k níž se komise či Rada ministrů může odvolat ve složitých případech, kdy se obvykle instituce unie nejsou schopny dohodnout.
O Evropském parlamentu se říká, že je demokratickým hlasem 370 miliónů občanů unie. Od roku 1979 je volen v přímých volbách. Jeho členové jsou voleni každých pět let přímým všeobecným hlasováním. Po vstupu Rakouska, Švédska a Finska do EU se počet členů parlamentu zvýšil z 567 na 626. Nejvýznamnější pravomoci EP zahrnují oblast legislativní, rozpočtovou a kontrolní. Evropský parlament každoročně schvaluje rozpočet unie. Podpis předsedy parlamentu je nezbytný, aby se rozpočet stal zákonem unie.
Členové parlamentu jeden týden v každém měsíci jednají na plenárním zasedání ve Štrasburku. Ke kratším zasedáním se scházejí také v Bruselu, kde mají stálé místnosti a kanceláře výborů. Sekretariát Evropského parlamentu se nachází v Lucemburku. Jednou z nejdůležitějších pravomocí EP je kladení otázek komisi a Radě ministrů, a to písemnou anebo ústní formou, při plenárních zasedáních. Parlament jmenuje na pět let předsedu komise. Dalším jeho právem, které ovšem nikdy nebylo využito, je možnost rozpustit komisi. Parlament také jmenuje ombudsmana, který je zplnomocněn přijímat stížnosti na instituce a orgány unie a podávat zprávy parlamentu. Poslanci Evropského parlamentu zasedají podle celoevropských skupin, ne podle svých státních příslušností.
Soud, obvykle nazývaný Evropský soudní dvůr, je nadstátním orgánem, který zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smlouvy o Evropském společenství a Smlouvy o Evropské unii. Podle Smlouvy o EU je příslušnost soudu výslovně omezena na právní akty ES. Soud hrál od počátku ústřední roli při budování práva společenství jako samostatného nezávislého právního systému. Vycházejí od něho významné podněty k rozvíjení práva společenství. Evropský soudní dvůr je složen z 15 soudců a 9 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských zemí na dobu šesti let. Jejich nezávislost musí být mimo jakoukoli pochybnost a musí mít kvalifikaci zastávat nejvyšší soudní úřady ve své vlastní zemi. Evropský soudní dvůr nefunguje jako odvolávací instance pro rozhodnutí národních soudů. Může rozhodovat pouze o otázkách práva společenství. Jeho sídlem je Lucemburk.
Hlavním úkolem Evropského účetního dvora (EÚD), který byl zřízen smlouvou uzavřenou mezi členskými zeměmi ES v červnu 1975 (vstoupila v platnost 1. června 1977), je chránit zájmy daňových poplatníků. Kontroluje, zda Evropská unie vydává finanční prostředky podle schválených rozpočtových pravidel a pro účely, jež jsou určeny. EÚD přezkoumává účetnictví, právoplatnost a řádnost všech platebních operací EU a jejich orgánů. Kontroluje také hospodaření využívání rozpočtu EU. Evropský účetní dvůr má 15 členů, které jmenuje jednomyslně Rada ministrů po slyšení Evropského parlamentu. Sídlem EÚD je Lucemburk.
Hospodářský a sociální výbor (HSV) byl zřízen smlouvou o EHS jako poradní orgán zastupující zájmy různých skupin hospodářského a sociálního života. Předkládá svá stanoviska Evropské komisi a radě k otázkám, které jsou v zájmu společenství. HSV má 222 členů. Od roku 1972 má výbor právo vydávat stanovisko k jakékoliv otázce, která se týká společenství. HSV se vyjadřuje především k otázkám jednotného vnitřního trhu.
Výbor pro regiony byl zřízen Smlouvou o Evropské unii v roce 1992. Je poradním orgánem rady a Evropské komise. Jeho úkolem je zastupovat zájmy regionálních a komunálních územních správ v Evropské unii a umožnit jejich spolupráci při utváření integračního procesu. Výbor se skládá z 222 představitelů regionálních a komunálních orgánů. Vznik nové Evropské centrální banky (ECB) se v souvislosti se zrodem Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) a zavedením eura (leden příštího roku) teprve připravuje. Zárodkem ECB je Evropský měnový institut (EMI), jehož sídlo je v německém Frankfurtu. Budoucí panevropská banka má hrát důležitou roli v rámci EMU, za euro ponese v podstatě hlavní odpovědnost.