Je smlouva mezi ODS a ČSSD absolutně neplatná?

Z právního hlediska nejde vůbec o dvoustranné ujednání

Je smlouva mezi ODS a ČSSD absolutně neplatná?

* Nedávno se velmi diskutovalo o dokumentu Smlouva ODS a ČSSD o vytvoření stabilního politického prostředí v naší zemi. U právnické veřejnosti je obsah smlouvy v převážné míře kritizován pro rozpor s normami veřejného práva, zejména s ústavním zákonem č. 1/1993 Sb.
Podíváme-li se na smlouvu blíže, je třeba si položit otázku o její povaze. Z mého pohledu je zásadní otázka, zda-li je smlouva skutečně smlouvou nebo zdali jde pouze o dokument neprávní povahy - nezávaznou deklaraci, která pouze simuluje formu smlouvy jako právního úkonu zakládajícího práva a povinnosti.
Občanský zákoník (OZ) "upravuje veškeré majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem", kdy "občanskoprávní (rozuměj soukromoprávní) vztahy vznikají zejména z právních úkonů". Navíc § 853 OZ upravuje tzv. analogii zákona. V soukromoprávních vztazích jsou jejich subjekty v rovném právním postavení, kdy práva a povinnosti vznikají na základě projevu vůle stran. Obsahem smlouvy jsou prakticky výlučně ujednání stran, procedurální otázky jejich vztahu při obsazení postů v čele státu a společný postup při výkonu moci, nikoli skutečné soukromoprávní vztahy mezi stranami. Nabízí se zde otázka, zda je smlouva skutečně smlouvou soukromého práva, tedy právním úkonem zakládajícím vzájemně vynutitelné závazky. Domnívám se, že smlouva daná kritéria nesplňuje.
V souladu s § 488 a násl. OZ vznikají soukromoprávní závazky "z právních úkonů, zejména ze smluv....", a to jak "ze smluv OZ výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v OZ neupravených", tedy tzv. nepojmenované smlouvy. Ty však nesmějí odporovat obsahu nebo účelu OZ. Na závazky vznikající ze smluv neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud smlouva sama nestanoví jinak. Rozebíraná smlouva by tak pravděpodobně byla takovouto smlouvou nepojmenovanou. S tímto souvisí i otázka právního postavení politických stran jako subjektů práva. Politické strany jsou nejen subjekty veřejnoprávními, ale i subjekty soukromoprávní povahy.
Smlouvy patří mezi právní úkony, a musí tak splňovat obecné náležitosti právního úkonu upravené v § 34 a násl. a v § 43 a násl. OZ. Budeme-li tedy uvažovat o smlouvě jako platném, účinném a vynutitelném právním úkonu soukromého práva, je třeba se podívat, zda splňuje tyto povinné náležitosti. Klíčovými ustanoveními souvisejícími s obsahem smlouvy se mi jeví zejména ustanovení § 37 OZ, dle kterého "Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný." Dále § 39 OZ, podle kterého "Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům." Základním důkazem rozporu smlouvy s Ústavou ČR je článek VI. smlouvy, dle kterého "Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře...". Rovněž ostatními ustanoveními prolíná mocenský přístup a přesvědčení o možnosti stran zavázat své poslance vzájemně sjednanými ustanoveními, což možná funguje v politické praxi, je to ovšem ve flagrantním rozporu se zásadami, na kterých je založena ústava. Základním nepochopením je zaměňování stran a jejich poslanců, kteří jsou samostatnými právními subjekty odlišnými od stran. V soukromém právu nelze zavazovat třetí osoby, které nejsou účastníky smlouvy, bez jejich souhlasu, tj. aniž by se takové osoby - v tomto případě poslanci - staly účastníky smlouvy. Ovšem ani v takovém případě by se nemohlo jednat o platný závazek, neboť by byl v rozporu se základními zásadami Ústavy ČR. Již ústava uvádí "odhodlání budovat ČR jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti..." Poměrně zásadní je rovněž čl. 26: "Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy." Práva a povinnosti poslanců při výkonu jejich mandátů tedy nejsou libovolné, nýbrž se řídí ústavou. Základní zásada je, že poslanci mají volný mandát a jsou vázáni pouze svým slibem a ústavou. Žádná smlouva, resp. smlouva jejich strany, je tedy nemůže k ničemu zavázat.
Dále je tedy nutné posoudit, zda předmětná neplatná ustanovení smlouvy lze oddělit od jejího ostatního obsahu, tj. zda lze v daném případě dovodit toliko částečnou neplatnost smlouvy s tím, že zbytek smlouvy je platný a účinný. V souladu s § 41 OZ, který upravuje částečnou neplatnost právního úkonu a stanoví, že: "Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu." Neplatné jsou podle mého názoru nepochybně článek VI. a další články smlouvy, které explicitně zavazují strany k činnostem, které mohou být vykonávány pouze poslanci těchto stran při výkonu jejich mandátů, a závazky stran jsou tudíž v rozporu s ústavou. Problém ovšem je, že tato myšlenka (zavázat prostřednictvím smlouvy poslance obou stran) implicitně prolíná celou smlouvou, a nelze ji podle mého názoru oddělit od smlouvy samé, tj. nelze použít pravidla upraveného v § 41 OZ, a oddělit tak tato ustanovení od zbytku smlouvy, a smlouva je tak neplatná jako celek.
Lze shrnout, že smlouva je neurčitá, a tudíž absolutně neplatná, a zejména že je v rozporu se základním právním předpisem - Ústavou ČR. Vzhledem k ust. § 39 OZ nezakládá tak ani žádná práva, ani povinnosti stran vůči sobě navzájem, a ani jedna smluvní strana jí není ve smyslu soukromoprávního závazku vázána. Jakákoli třetí osoba by mohla smlouvu napadnout žalobou u obecného soudu s návrhem, aby soud pravomocně deklaroval její neplatnost.
Mgr. Jan Veselý,
AK Henyš, Mikysek & Partneři
(autor není členem žádné politické strany)