Kurdská otázka čeká na řešení

Snaha Ankary o vydání Ocalana je kapkou v moři nesplněných slibů

Kurdská otázka čeká na řešení

Nedlouho po zatčení bývalého chilského diktátora Pinocheta v Londýně a snaze španělských úřadů o jeho soud v Madridu dochází nyní v Římě k obdobnému kroku, který opět vyvolává živou mezinárodní reakci. Vydání vůdce militantní Strany kurdských pracujících Abdullaha Ocalana vyžaduje Turecko, které jej viní z odboje kurdské menšiny proti autoritě Ankary, při kterém přišly o život tři desítky tisíc lidí.
Ankara považuje vydání svého nepřítele číslo jedna za otázku prestiže a neváhá používat proti Itálii těch nejtvrdších slov a vyhrůžek. Nikdo z tureckých představitelů ovšem nehovoří o nevyhlášené válce proti kurdské menšině, o dvou miliónech lidí, kteří byli v Anatolii donuceni opustit své domovy, nehovoří o uvěznění umírněných kurdských poslanců, o zmizení tisíců Kurdů beze stopy atd. A o tom, že nějakých 15 miliónů Kurdů, kteří žijí na jihovýchodě Turecka, jsou vlastně obyvateli druhého řádu.
Kořeny konfliktu sahají hluboko do minulosti a jsou prakticky důsledkem vývoje po první světové válce, kdy po rozpadu ottomanské říše selhaly kurdské snahy o založení vlastního státu. Kurdů je dnes ke třiceti miliónům a kromě silné diaspory v západní Evropě jsou roztroušeni v několika státech - vedle Turecka také v Iráku, Íránu, Sýrii, Arménii. Ovšem třebaže se jim ironií osudu nepodařilo vytvořit vlastní stát, je to velký národ s vlastním jazykem, svou historií, kulturou atd.
Rozdělení očekávaného Kurdistánu bylo posvěceno Lausannskou konvencí z roku 1923 a ve dvacátých a třicátých letech došlo v Turecku k sérii vzpour, jež byly brutálně potlačeny. Po druhé světové válce se těžiště nacionalistických snah přesunulo do Iráku, kde žijí asi čtyři milióny Kurdů a kde známý Mustafa Barzání založil Demokratickou stranu Kurdistánu. Dlouhé povstání let 1958 až 1974 vyústilo ve slib omezené autonomie, ta se však nikdy nerealizovala. Tvrdě pak zaplatili za svou podporu Íránu v irácko-íránské válce v osmdesátých letech. Irácká armáda vyplenila na pět tisíc kurdských obcí. V letech 1988 až 1993 zabila vojska Saddáma Husajna v severním Iráku na dvě stě tisíc Kurdů.
Abdullah Ocalan založil v Turecku Stranu kurdských pracujících právě před dvaceti lety v listopadu 1978 a podařilo se mu pod svým vlivem sjednotit drtivou většinu obyvatelstva Anatolie včetně kurdské diaspory. Ankara prohlašuje, že hnutí je vojensky dávno poraženo, ovšem Kurdové stále čekají na skutečně mírové řešení. Jako první turecký státník uznal poprvé existenci Kurdů v roce 1991 bývalý prezident Turgut Özal, v témže roce turecký parlament schválil zákon umožňující omezené používání kurdského jazyka. Nadále však nesmí být kurdština vyučována ve školách a Kurdové nejsou uznáváni jako menšina.
Ankara zdůrazňuje velké finanční oběti, které ji stojí "řešení" kurdské otázky (prý sedm miliard dolarů ročně). Tyto výdaje však jsou používány výhradně k represím, na politické, hospodářské a sociální reformy turečtí Kurdové stále čekají. Ankara sice žádá vydání nejslavnějšího kurdského rebela, ovšem až dosud nebyla schopna ani ochotna navázat s kurdskou stranou konstruktivní dialog.
Turecký prezident Demirel nejnověji prohlásil, že Turecko nemá kurdský problém, ale problém s kurdským terorismem. Což je v naprostém rozporu se skutečností a jednou z hlavních překážek dalšího přibližování Ankary Evropské unii.

František Šulc