Přes pole a do lesů

Přes pole a do lesů

"Všímáš si, že všichni tvoji známí jsou trošku miglí?" povídá mi tuhle dcera tak sugestivně, že jsem se nad tím musela upřímně zamyslet.
No vážně. Je to tak. Prakticky všichni lidi, ke kterým mě to táhne, jsou z konvenčního úhlu pohledu trošku... řekněme miglí. Lidi, kteří jsou, co jsou, a kašlou na image.
Jedním z nich je Karel. Zrovna když jsme u něj byli na návštěvě, otevřely se dveře jeho domku a na prahu stál neuvěřitelně zablácený člověk. Jen tam tak stál a zářil štěstím z toho, že opravdu vidí opravdického živého Karla, jehož věhlas dospěl až k nim domů, na západní Ukrajinu. Karel je totiž léčitel, jehož sláva hvězd se dotýká.
Hryhir o něm viděl pořad v televizi. Od chvíle, co v něm uzrál nápad jít stavět do Prahy, těšil se, až si to s Karlem rozdá v učené disputaci. Adresu někde splašil, mapu Prahy si koupil, kompas měl z domova.
Hned první volnou neděli si v mapě nakreslil přímku z Hostivaře do Hloubětína a pak to po ní střihnul podle kompasu. Napřed šel přímo k severu: přes Dolní Měcholupy, Štěrboholy a okraj Dolních Počernic. V Kyjích zamířil k západu a po strastiplné půldenní pouti opravdu narazil na Hloubětín. Mapy obvykle nelžou.
Ale těch strašně divných míst, co prošel! Továrny, továrničky, nejpodivnější výrobny, obehnané kilometry plotu. Sklady a skládky. Pusté parcely, příkopy a prolákliny. Vlečky a slepé koleje. Pustá pole a úhory. Šel podivnou krajinou, kde i ulice se jmenují divně, například Nedokončená. A nikde ani kousek lesa.
Když si navzájem vysvětlili svůj názor na síly, jež hýbou vesmírem i našimi osudy, pohádali se, udobřili, znovu se pohádali a nakonec si připili na bratrství, vybalil Hryhir svůj kompas a baterku. "Jsem zvyklej chodit," odmávl naši nabídku, že ho odvezeme domů, a pod kalnými lednovými hvězdami se vydal do noci.
Napřed zamířil k východu, aby se na okraji Kyjí prudce stočil k jihu a prošel tou neutěšenou periferií v opačném pořadí: Dolní Počernice, Štěrboholy, Dolní Měcholupy a konečně Hostivař.
Zjevil se a zmizel jako nějaká postava z Dharmových tuláků, jako Henry Miller, vyhnaný válkou z Evropy zpátky domů a putující po odvrácené straně Států, s deníkem, v němž věta po větě vzniká jeho lamentace nazvaná Klimatizovaná noční můra.
"Víš že se Praha dá prakticky obejít lesem?" překvapil mě jednou kamarád táborových ohňů, další z mých miglých přátel. Postupně nám to názorně předvedl. Vážně to jde, když znáte kdejakou pěšinu, když víte kudy a kam. Člověk se srdcem indiána může i v metropoli žít jako indián.
Občas si říkám, jak by to asi dopadlo, kdyby ve většině z nás zvítězila ta miglejší - a kdo ví, možná lidštější - půlka našeho já, která skoro v každém dříme. Představuji si to ve světovém měřítku - to by byl, panečku, proces, pod nímž by se začaly párat ve švech nejen korporace, ale i režimy a celé systémy, a musely by se začít přešívat podle jiné - a kdo ví, možná lidštější - fazóny.
"Normální lidi tě nudí, nebo co?" ptá se dcera pobaveně. A já si najednou vzpomenu na Williama Saroyana, jak mu hrdě ukazovali pracovny spisovatelů na zámku v Dobříši, a ten správně miglý starý pán si posteskl: "Tady bych psát nemoh'. Chyběli by mi moji blázniví kamarádi." Ti "nejnormálnější" jsou ovšem také důležití. Například pro odborníky na image.
Naďa Klevisová