Z dob, kdy spisovatelé měli pravdu

Žaluji Emila Zoly ani po sto letech neztratilo nic na svém významu

Z dob, kdy spisovatelé měli pravdu

* Největší francouzská politická aféra konce 19. století začala zcela nenápadně. Obětním beránkem se měl stát mladý důstojník Alfred Dreyfus, původem alsaský Žid. Historici se dnes vzácně shodují v tom, že nebýt Emila Zoly a jeho pověstného článku Žaluji, zemřel by Dreyfus na galejích.
"Článek, který se chystám právě napsat, vybuchne v rukou Francie jako bomba," svěřil se počátkem ledna 1898 tehdy již proslulý a uznávaný sedmapadesátiletý spisovatel Emile Zola jednomu ze svých přátel. Dvanáctého ledna přinesl do reakce pařížského deníku L'Aurore několikastránkový rukopis, který zamýšlel otisknout jako otevřený dopis prezidentu republiky Felixu Faurovi. Šéfredaktor listu a pozdější francouzský premiér Georges Clemenceau ho však opatřil titulkem, jenž vešel do dějin: Žaluji. Se slovy "Zolo, zašel jste příliš daleko", odnesl rukopis do sazárny. Jeden z nejslavnějších úvodníků v historii žurnalistiky, který se vášnivě zastal nevinnosti Alfreda Dreyfuse, křivě obviněného a odsouzeného za špionáž pro Německo, byl na světě.
Listu z 13. ledna 1898 se během několika hodin prodalo tehdy nevídaných 300 tisíc výtisků. Zolův apel, v němž označil rozsudek za "hanbu Francie", vyvolal skandál: Znamenal zásadní zlom v "případu Dreyfus", rozdělil Francii na dva znepřátelené tábory a změnil spisovatelův osud. Aby probudil veřejné mínění, Zola na tehdejší dobu nebývale ostře zaútočil na "pobloudilé vlastenectví, zaslepený militarismus a zbabělost některých literátů".
Největší francouzská politická aféra z konce minulého století začala, jako většina afér, zcela nenápadně. Nic netušící kapitán francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus byl 15. října 1894 pozván svými nadřízenými na ministerstvo. Vzápětí je obviněn z vlastizrady: Údajně měl předat německému vyslanectví kopie pěti tajných dokladů o činnosti generálního štábu. Doklady se našly, zcela náhodou, v koši na papír. Dreyfus, mladý důstojník a původem alsaský Žid, kterému němčina nedělala nejmenší potíže, obvinění od prvních okamžiků důsledně popíral. Nicméně i jemu muselo být zřejmé, již vzhledem k tomu, že francouzský nacionalistický tisk několik let vedl kampaň proti přítomnosti Židů ve vysokých vojenských funkcích, že nemá příliš naděje se obhájit a prokázat svou nevinu. O několik týdnů později - 22. prosince - byl odsouzen na galeje a k doživotnímu vyhnanství na Ďábelských ostrovech ve francouzské Guyaně. Počátkem ledna 1895 je veřejně degradován a fanatický dav křičí "Pryč s tím Židem!" či "Trest smrti pro špinavého Židáka!". Spisovatel León Daudet napsal: "Ten bídák nebyl Francouz. Všichni jsme to pochopili podle jeho činů, chování a tváře." Kromě jeho rodiny a některých přívrženců včetně novináře Bernarda Lazara nikdo nepochybuje o jeho zradě.
V březnu 1896 však zjistil nový šéf francouzské rozvědky, podplukovník Georges Picquart, že pravým autorem tajných dokladů je dobrodružný důstojník generálního štábu maďarského podvodu Charles Esterházy. "Byl jsem v šoku, když jsem si uvědomil, že na galejích je nevinný," prohlásil Picquart. Poté, co vše ohlásil nadřízeným, dostalo se mu jednoznačného varování, aby nestrkal nos do věcí, po kterých mu nic není. Generál Gonse mu řekl: "Co je vám po tom, zda nějaký Žid zůstane na galejích." Picquart byl však jiného názoru. Prohlásil, že si "své tajemství do hrobu nevezme". Po několika měsících byl však zbaven hodnosti a zatčen. Pravda měla zůstat pod pokličkou, neboť generální štáb se obával ztráty autority, kdyby přiznal chybu. Události však začaly zvolna nabírat na rychlosti. List L'Eclair otisk 14. září článek v němž "odhalil" část toho, co mělo zůstat veřejnosti z procesu s Dreyfusem utajeno. O dva měsíce později jiný deník Le Matin publikuje faksimile "tajných dokumentů", připisovaných Dreyfusovi, a z tajemství se náhle stala veřejná věc. Ačkoli znalci se shodli na tom, že inkriminovaný rukopis rozhodně nepatří odsouzenému Dreyfusovi, trvalo ještě další rok, než jeden z pařížských bankéřů s jistotou poznal, že rukopis zcela jistě patří jeho klientovi: Esterházymu. Své přesvědčení sdělil Dreyfusovu bratru. Ten v prosinci 1897 veřejně označil autora "dokumentu" a "pravda se dala na pochod". Nicméně začátkem ledna 1898 byl Esterházy u soudu po krátké poradě osvobozen, vzápětí utekl do Anglie a celá aféra se zdála opět uzavřenou.
Historici se vzácně shodují na tom, že nebýt Zoly a jeho pověstného Žaluji, zemřel by Dreyfus na galejích. Spisovatel se dlouho o proces i aféru, od počátku poznamenanou silným antisemitismem vůbec nezajímal. V době Dreyfusova odsouzení byl právě v Římě a ani později na ni neměl vyhraněný názor. Podle svědectví novináře Bernarda Lazara, který Zolu navštívil v listopadu 1896, neměl "spisovatel na celou věc žádný názor. Cítil jsem, že ho nezajímá. Zcela byl ponořen do svých románů a postav rodiny Rougonů-Macquartů, které stvořil." Nicméně celý případ ho časem začal přitahovat. V závěru roku 1897 otiskl v deníku Le Figaro sérii článků, v nichž připouští Dreyfusovu nevinu. "Nemohl jsem spát, uvědomoval jsem si, že musím něco podniknout. Byl bych špinavcem, kdybych mlčel," svěřil se později Zola. Počátkem ledna v době procesu s Esterházym otiskl ve Le Figaro svůj Dopis Francii: "Jaké to musí být bláznovství věřit tomu, že pravda nevyjde najevo. Tato historie musí být pravdivě napsaná." O pár dní později se do pařížských ulic rozletělo Žaluji.
Emile Zola byl za svůj protest odsouzen k jednomu roku vězení a pokutě tří tisíc franků. Na radu Clemenceaua se spisovatel, na něhož by jinak čekala vězeňská kobka, uchýlil do londýnského exilu a byl mu odebrán řád Čestné legie. Ponořen v zoufalství se na nějaký čas ubytoval pod falešným jménem v jednom z londýnských hotýlků a později se ze strachu stěhoval z místa na místo. Do Paříže se vrátil až v roce 1899, kdy byla zahájena revize Dreyfusova procesu. Krátce po návratu napsal do listu L'Aurore svůj poslední článek nazvaný Spravedlnost. Napsal v něm: "Dobré dílo se zdařilo... Pravda zvítězila." Spisovatel zemřel o tři roky později, aniž se dočkal Dreyfusovy rehabilitace. Ten se sice vrátil z Ďábelských ostrovů, ale byl znovu odsouzen na deset let do vězení. Nicméně mu tentokrát udělil prezident milost. Zcela rehabilitován byl až v roce 1906 a zemřel v hodnosti plukovníka v polovině 30. let.
Dreyfusova aféra a Zolovo vystoupení se od té doby ve Francii mnohokrát při různých příležitostech připomínalo. Jeho apel se stal součástí tradice francouzských intelektuálů, kteří v zemi galského kohouta často bojují za své kauzy výzvami a peticemi. Historici se shodují, že Zolův popis případu obsahoval řadu chyb. Některá fakta příliš zveličoval, jiná, stejně důležitá, zamlčel. Jak se v této souvislosti často připomíná, spisovatelům popis "zjednodušuje historii a idealizuje osobnosti". Nicméně Zola zcela intuitivně a přesně vystihl podstatu celé aféry: antisemitismus a zločinnost armády, která sledovala vlastní cíle. Mnozí rovněž zdůrazňují, že Žaluji byla především velká a promyšlená provokace, která sledovala určitý cíl: vyburcovat rodící se veřejné mínění. Vzápětí po jeho otištění publikoval deník L'Aurore první protesty těch, kterým se začalo říkat intelektuálové a kteří nesouhlasili s Dreyfusovým odsouzením. Mnozí z nich, jako například spisovatelé Leon Blum, Charles Peguy a Marcel Proust, změnili názor. Jiní jako Barrés vytrvali. Posledně jmenovaný neváhal napsat Zolovi dopis, v němž mu popřál, aby "jednoho dne nelitoval článku, který napsal". A je víc než příznačné, že právě slova intelektuál, které se dnes stalo spíše nadávkou než oceněním, se poprvé začalo systematicky používat v době tehdejší aféry.
Zolův případ, případ bohatého a slavného spisovatele, který má sílu v zájmu svého přesvědčení, ve jménu svobody a humanismu rozejít se s prostředím a světem, který ho obklopoval, neztrácí ani dnes nic ze své aktuálnosti. A stejně tak i odvaha listu, který mu otevřel své stránky, třebaže jeho majitelé velmi dobře věděli, že Žaluji, tento pamflet spravedlnosti a pravdy, je namířen proti státu, proti prezidentovi, proti všem, kteří ve svých rukou svírali moc.
Jan Gabriel