Ve stínu ruské klasiky

DIVADELNÍ GLOSÁŘ

Ve stínu ruské klasiky

(TOF)
Ze stínu je třeba vytáhnout nejprve novinku domácí scény. V Divadle J. K. Tyla v Plzni se zlatým písmem do současné dramatické tvorby znovu zapsal Antonín Procházka a jeho Věrní abonenti (premiéra 14. ledna). V příběhu o náhlém vzplanutí čtyřicátníka, poněkud již unaveného manželstvím, k mladé dívce, se kterou ho spojilo náhodné sousedství v divadelní předplatitelské skupině, uplatnil Procházka všechny finesy dobrého komediálního autora (S tvojí dcerou ne, Vraždy a něžnosti aj.) s inklinací až ke kabaretnímu skeči.
V Plzni píše autor role navíc přímo pro herce, které důvěrně zná. Poblázněného muže středního věku hraje se vší nechtěnou trapností takových rozdychtění Pavel Kikinčuk, jeho ušlápnutou, posléze ale docela obratně si počínající ženu Zorka Kostková. Múzou, která by dokázala zviklat každého dobře ukotveného muže, je Andrea Černá, jeden z mnoha talentů, které se v posledním čase objevují v Plzni, kde jim vedení divadla otevírá možnosti, o kterých by v Praze jen snili. Samozřejmě autor nezapomněl ani na sebe a věnoval si proměnlivou roli Druhého herce, neboť hry předplatitelské skupiny se promítají do intenzívního, bláznivého vztahu i jeho konce. Za obojí může divadlo. Stejně jako to plzeňské za dobrou českou komedii.
Městské divadlo v Mladé Boleslavi přispělo k vlastní slávě novým odvážným nastudováním Tří sester A. P. Čechova (16. ledna). V režii Jakuba Korčáka se vzdalo pronikavějšího výboje a přineslo klasickou interpretaci ve stylu Stanislavského chápání spíše tragického rozměru tohoto dramatu. Tomu odpovídá i délka představení, jež se vší důsledností sleduje společensky bezvýchodné a osobně tragické rozměry Čechovovy hry o stereotypu života.
Podobně jako v Plzni poskytují v Boleslavi příležitost mladým hercům. Sesterskou trojici vytvořily Barbara Kodetová (Olga), Kateřina Lojdová (Máša) a Andrea Elsnerová (Irina). Kontrastem jejich oduševnělosti je Sabina Remundová v roli švagrové Nataši a Ondřej Sokol jako slabošský bratr Andrej. V inscenaci jsou v úplnosti vypovězeny všechny epizody, jež některé soudobé interpretace i opomíjejí. Tradiční pojetí ale nijak nebrání ocenění pozoruhodného dramaturgického činu.
K práci v českém divadle byl konečně přizván Sergej Fedotov, který v Dejvickém divadle v Praze nastudoval Revizora N. V. Gogola (premiéra 12. ledna). Fedotov je znám přízračně rozpolcenými vizemi o prokletí ruské duše. S herci domovského Divadla U mostu v uralské Permi nemilosrdně odkrývá všechny vrstvy úhybnosti, nepoctivého chytráctví, alkoholového rozkladu a společenské zatuchlosti. Není snad třeba připomínat, že nejlépe se mu to daří právě s Gogolem.
Přísnou slohovost a řád inscenací, v nichž jsou jejich aktéři uvyklí naplňovat přesně každý Fedotovův režijní pokyn, neboť jsou přesvědčeni o jeho smysluplnosti, se bohužel nepodařilo vštípit mladým hercům Dejvického divadla. O jednotlivcích platí, že ne vždy se dokázali zbavit malých českých šaržiček vypodobňujících Rusy jako škaredé Marfuši a přihlouplé Ivánky. Fedotov chtěl ale všechny dovést mnohem dál, neboť příčiny i následky, minulost i současnost Ruska vidí mnohem tragičtěji. O celku si ale dovoluji tvrdit, že je jedním z nejlépe interpretovaných Revizorů, jaké jsme u nás měli možnost vidět a posoudit.
Spolupráce s Fedotovem je pro většinu herců soustředěných kolem principála Miroslava Krobota obrovskou zkušeností s prací v režisérském divadle (v Čechách již téměř vymizelo). Najednou z něho vystoupilo podivuhodné a Na Vinohradech zcela zasuté herectví Ivana Trojana (hejtman Skvoznik-Duchanovskij), nové polohy vlastních hereckých možností si ověřily Klára Melíšková (jeho žena Anna) nebo Zdena Volencová (dcera Marja). Kdo se naopak režijním pokynům možná příliš vzpíral, byl Martin Myšička (Chlestakov), byť jeho "revizor" by v kterékoli jiné české inscenaci obstál. Doufejme, že pozoruhodnou osobnost současné ruské experimentální divadelní scény pozvou brzy do Čech nebo na Moravu k další spolupráci. Bylo by to ku zdraví věkem již poněkud sešlých českých avantgardistů.