Je handicap překážkou?

ROZHOVOR

Je handicap překážkou?

Jindřich Laky. Jméno, které zapsalo Českou republiku a město Znojmo do světového sportu i do Guinessovy knihy rekordů. Tento 42letý handicapovaný sportovec, vzorný manžel a otec čtyř dětí, který má od narození levou horní končetinu bez předloktí, se stal špičkovým ultramaratóncem a od konce února i držitelem dvou nejlepších světových výkonů v jízdě na rotopedu. Za 24 hodin ujel průměrnou rychlostí téměř 40 km/hod. vzdálenost 924,2 kilometrů! Dosavadní rekord překonal o 87 km, ale tím se nespokojil. Pokračoval dál a avizovanou hranici 1000 km zvládl za 25.52,14 hod. Po skončení rekordních pokusů nejevil žádné známky totální vyčerpanosti, byl v dobré náladě a dokonce vtipkoval.

Jak se žije na Znojemsku?

Jak to mám vědět, když nevím, jak se žije jinde.

Jak se tedy vám žije v tomto regionu?

Žiji tak, jak si zasloužím. Protože jsem propadl sportu, obětuji mu téměř vše. Každý den několik hodin trénuji, celé dopoledne běhám, posiluji či regeneruji. Manželka, na rozdíl ode mne, je zaměstnána, a tak odpoledne věnuji dětem a rodině. Říkají mi táta máma.

Které sporty máte nejraději?

Začínal jsem se sportovním potápěním, ale na střední škole jsem koketoval s lehkou atletikou a té jsem zůstal věrný. V posledních letech se nejvíce orientuji na extrémní sporty.

Jak jste se vyrovnal se svým tělesným postižením?

Odjakživa tvrdím, že postižení jsme všichni, ale na mně je to vidět.

Můžete nám prozradit vaše aspoň ty nejcennější výsledky?

Nejprve jsem se ve svých věkových kategoriích probojoval na mistrovství republiky v bězích na dráze. Od roku 1980 jsem se věnoval silničním běhům a postupně se soustřeďoval na maratónské tratě. I mezi zdravými jedinci jsem se zařadil na přední místa např. na Berlínském, Pražském i Košickém maratónu. Vyvrcholením mého úsilí v této disciplíně byla účast na New York City maratónu, kde jsem z 28 tisíc účastníků skončil mezi prvními dvěma tisíci. Mezi postiženými sportovci jsem obsadil druhou příčku.

Zúčastnil jste se i paralympiády v roce 1992...

Ano, v Barceloně jsem v běhu na 10 km skončil pátý. Už dva roky před tím jsem však na mistrovství světa tělesně postižených v Assenu skončil ve finále na 1500 metrů šestý a na 5000 metrů čtvrtý. Ještě před paralympiádou jsem pak vytvořil nový světový rekord na 10 km. Avšak po Španělsku mé účinkování mezi tělesně postiženými jedinci skončilo, v dalších letech jsem měřil síly jen se sportovci bez handicapu.

Kam zamířila vaše specializace?

Na ultramaratóny. Největších úspěchů jsem dosáhl v bězích na 24 hodin a výše. Například ve francouzském Niortu jsem v Evropském poháru obsadil v běhu na 24 hodin výkonem 216 km 900 metrů třetí místo. Na Indoor ultramaratónu na brněnském výstavišti jsem za 48 hodin uběhl 307 km a 30 metrů, což stačilo na čtvrtou příčku. Vrcholem v ultramaratónu pro mne zůstává desáté místo v nejtěžším světovém závodě, Australské šestidenní, kde jsem uběhl 526 km.

Svými výkony jste se zařadil ke světové elitě ultramaratónců. Proč tedy "přestup" na rotopedy?

Po několikanásobné operaci kolena mi lékaři doporučili rotoped jako rehabilitaci. Při jedné jízdě mě napadlo, že bych na něm mohl vydržet 24 hodin i více a zapsat Českou republiku i mé Znojmo do Guinessovy knihy rekordů, což se mi také podařilo. Nyní používám rotoped značky Kettler jako tréninkový prostředek na kolo i na běh.

Chcete snad vedle běhu častěji myslet i na kolo?

To snad ne, ale přesvědčil jsem se, že kolo je vynikající doplňkový tréninkový prostředek. Hlavně šetří klouby, které jsou u extrémního běhání velmi namáhané.

Proslýchá se, že vaším příštím velkým cílem je Austrálie. Její pouště, buše, pralesy, kamenité cesty a řeky plné krokodýlů. Je to pravda?

Ano, i když si uvědomuji, že tuto laťku jsem si postavil hodně vysoko. Mým mottem však zůstává, že pouze dostatečně šílené záměry mají šanci na úspěch. Nehodlám se totiž u protinožců jen projet na kole, ale zdolat 5000 km do 30 dnů, tedy téměř 200 km denně v tom nejtěžším možném terénu na kole, během a plaváním. Chtěl bych dokázat, že tělesně postižení sportovci jsou schopni podávat vynikající výkony nejen v komorních podmínkách, ale i v extrémně náročných terénech.

Chcete tedy dokázat, že i nemožné je možné, když člověk má pevnou vůli?

Přesně to jsem měl na mysli. Štve mě, když tělesně postižení, schopní podávat špičkové výkony, jsou zalezlí za pecí a pláčou sami nad sebou. Mým záměrem je ve spolupráci s dalšími ochotnými zájemci potřebné aktivity rozvíjet a pořádat akce, zejména pro tělesně postižené děti a mládež. Chci jim být vzorem a přál bych si, aby mne následovali. Podmínky máme všichni stejné.

Vaše aktivity nemíří tedy jen k osobním rekordům?

Mým přáním je propagovat Českou republiku a město Znojmo postupně ve všech kontinentech. Ve spolupráci s některou televizní společností bych chtěl natočit dokumentární film a tohoto materiálu také patřičně využít. Například v programu protidrogové prevence, aktivizováním sportovní a kulturní činnosti, a to nejen handicapovaných dětí v našem regionu, ale případně v celé republice.

Vraťme se k vaší připravované cestě do Austrálie. Jak jste na tento nápad přišel?

Trasu mi připravil přítel, specialista na exotické země Vlastimil Svoboda, který vlastní cestovní kancelář Burke. Navržená trasa je spíš průkopnická, vede po stopách cestovatele Burkeho, který první prošel australské vnitrozemí a u protinožců je všeobecně uznávanou osobností, něco jako u nás Emil Holub. Cesta je zajímavá také pro televizní zpracování. Teď však potřebuji tvrdě trénovat, zúčastňovat se náročných extrémních závodů a ladit formu na duben 1999, kdy bude celá akce gradovat. Věřím, že zapadne i do předolympijského programu. Vždyť v roce 2000 pořádá olympiádu Austrálie.

Zároveň s přípravou však budete jistě potřebovat určité finanční prostředky. Jak je získáte?

Už dnes mohu poděkovat těm, kteří mně přislíbili konkrétní pomoc. Městu Znojmo, které vždy podporovalo mé sportovní aktivity, Jaroslavu Vlasákovi, spolumajiteli firmy Ronja, firmám Author a Cyklo Kučera ve Znojmě, které mně poskytnou veškeré technické vybavení, firmě Mona Znojmo, několika sdělovacím prostředkům a mnoha dalším.

Jak by měl váš souboj s časem a nemalými překážkami vypadat?

Bude mne doprovázet šestičlenný tým, s kterým se uvidím pouze na startu a v cíli jednotlivých etap, nebo kvůli filmování v předem stanovených místech. Překonání úseků budu absolvovat sám. Pokud se ztratím, asi mě už nikdo nenajde.

A co tomuto plánu říká vaše rodina?

Děti se těší na slíbeného živého klokana a manželka na tučný vdovský důchod. Doufám, že mě nějaká pojišťovna vyjde vstříc. Ale teď vážně: Moc děkuji rodině za vše, co pro mne dělá a co musí vytrpět.

Milan Trojan,
Jaroslav Pešta