Guerilla v ulicích měst patří historii

Obávaná Frakce Rudé armády existovala v Německu přes dvacet let

Guerilla v ulicích měst patří historii

* Němci si potrpí na nechtěnou symboliku. 20. dubna, tedy v den, kdy neonacisté tradičně oslavují narozeniny Adolfa Hitlera, oznámila levicová teroristická organizace Frakce Rudé armády své rozpuštění. Pravost osmistránkového dopisu, který obdržela agentura Reuters, vzápětí potvrdil Spolkový kriminální úřad. "Před více než dvaceti lety vzniklo hnutí osvobození Frakce Rudé armády. Dnes tento projekt skončil... Městská guerilla již patří historii," uvádí se v prohlášení.
Zlatou dobou terorismu byla především 70. léta. V západním Německu děsily veřejnost i politiky akce levicové Frakce Rudé armády, v Itálii řádily Rudé brigády, ve Francii nesly teroristické akce rukopis Přímé akce, na Blízkém východě Palestinci ve snaze upozornit svět na své požadavky unášeli letadla, a řada teroristických organizací vznikala v Latinské Americe.
Stíny založení Frakce Rudé armády (RAF) sahají až do šedesátých let, přesněji do jejich konce. Třebaže se západní Německo na jedné straně stalo v Evropě symbolem prosperity, na straně druhé téměř každý, komu v té době bylo dvacet, dobře věděl, že jeho rodiče podporovali - ať již pasívně či aktivně - Hitlerovu třetí říši. Možná i proto se právě v tehdejší NSR velmi silně projevovalo trauma z války Spojených států ve Vietnamu. Pro celou jednu generaci bylo nepředstavitelné, že by se opět stala "tichým komplicem". A ne náhodou právě zde, mezi radikální částí levicové mládeže, padly na úrodnou půdu některé myšlenky kubánského revolucionáře Che Guevary, jež volaly nejen po solidaritě s vietnamským lidem, ale též po "vytvoření dvou, tří i více Vietnamů po celém světě", které by v konečné fázi vedly ke zhroucení imperialismu.

Dějiny RAF

Podle šéfredaktora francouzského deníku Libération Serge Julyho zaujímali v historii 70. let Andreas Baader a Ulrika Meinhofová, tedy "ideové mozky" Frakce Rudé armády, stejně jako někteří další, radikální pozici: "Byli vskutku zrcadlem generace, která byla svědkem vietnamské války, osvobozování třetího světa a studentských revolt, nositelem prosté, a přesto obdivuhodné myšlenky, že být revolucionářem znamená především uskutečňovat revoluci, to jest jednat... Pro celou jednu politickou generaci v západní Evropě, která sledovala i jiné cesty, byli Baader a jeho spolubojovníci až do konce absolutní. A to jak svým revolučním násilím, tak zanícením, represemi, které snášeli, a v neposlední řadě i svou smrtí.
Vůbec první zárodky budoucí Frakce Rudé armády souvisejí s aférou, která otřásla základy západního Německa. V červnu 1967 byl v průběhu demonstrace, která se konala v Západním Berlíně proti příjezdu íránského šáha, policií zabit student Benno Ohnesorg. V reakci na to se začalo v souvislosti s radikální částí studentů hovořit o vzniku tzv. nové levice. Její protagonisté jako například Rudi Dutsche sice nebyli přívrženci násilí, nicméně stejně jako teroristé z RAF odsuzovali německý kapitalismus v jeho nejkřiklavějších podobách. Dutsche v souvislosti s obhajovaným násilím prohlásil: "Poněkud se zapomíná, že jediná zkušenost s organizovaným násilím, které v Německu trvá již padesát let, bylo násilí, jež společnost potlačovalo, nikoli osvobozovalo."
V dubnu následujícího roku explodovaly zápalné bomby v obchodních domech Kaufhof a Schneider ve Frankfurtu. O dva dny později policie zadržela Andrease Baadera, Gudrun Ensslinovou a několik dalších lidí, kteří později patřili k tvrdému jádru RAF. V procesu, který následoval, obvinění prohlásili, že chtěli "protestovat proti lhostejnosti veřejnosti vůči genocidě, která probíhá ve Vietnamu". Jejich čin jako by byl ozvěnou jiného a podobného "ohně", který zničil jeden z obchodních domů v Bruselu. Vzápětí poté se na berlínských zdech objevovaly nápisy: "Jestliže někdy v budoucnu začne hořet, jestliže se zhroutí tribuna na stadiónu, nebuďte překvapeni. Stejně jako nejste překvapeni, když bomby dopadají na střed Hanoje."
Soud ve Frankfurtu odsoudil obžalované na tři roky, nicméně již v roce 1969 byli všichni propuštěni na podmínku. V roce 1970 je Baader znovu zatčen, nicméně pracuje pod dohledem policie v knihovně Institutu sociálních věd v Západním Berlíně. Teroristické komando ho však osvobodilo pomocí helikoptéry a při přestřelce přišel jeden ze zaměstnanců knihovny o život. Byla to vůbec první akce, při níž RAF střílela. Od tohoto okamžiku se Andreas Baader stává veřejným nepřítelem číslo jedna. V souvislosti s akcí komanda se objevuje i jméno Ulriky Meinhofové, která se podle policie měla na jeho osvobození podílet. Meinhofová, bývalá levicová novinářka, již několik let publikovala články, které de facto terorismus obhajovaly. Od tvrzení, že "shazovat napalmové bomby na ženy, děti a starce není zločin, zatímco protestovat proti tomu zločin je," přešla rychle k teorii městské guerilly, která, jak později uvedla, "je naší jedinou identitou". Opakovaně zdůrazňovala, že je třeba "opustit stadium letargie a slovního radikalismu. Co je dnes třeba, je čin."

Krev v ulicích a drama v Stammheimu

Policejní mašinérie se rozběhla naplno, ale po teroristech jako by se slehla zem. Členové tvrdého jádra RAF se podrobují v Jordánsku pod dohledem radikálních Palestinců vojenskému výcviku. Po svém návratu Baader, Meinhofová a další vyhlašují založení Frakce Rudé armády. A současně i ozbrojený boj západoněmeckému imperialismu, vojenskoprůmyslovému komplexu a NATO.
Vzápětí poté následují útoky na řadu západoněmeckých bank, bomby explodují ve Frankfurtu, v Mnichově, v Hamburku a na dalších místech. Terčem útoků se stávají i američtí vojáci. V červnu 1972 obklopilo 250 policistů a několik obrněných transportérů jeden z domů na předměstí Frankfurtu. Po téměř hodinové přestřelce policie zadržela Baadera, Jean Carl Raspa a Holgera Meinse. O několik dní později zatkla i Gudrun Ensslinovou a Ulriku Meinhofovou. Ve vězení se ocitlo celkem 19 členů skupiny.
Během čekání na proces Baader s Meinhofovou napsali společný text, který měl být jakousi obžalobou společnosti a vysvětlením jejich názorů. Podle nich jsou všechny sociálně demokratické strany v západní Evropě, především pak v Německu, reakční silou. Za svého hlavního nepřítele označili Spojené státy. Zdůraznili, že je bezpodmínečně nutné přeměnit evropské metropole ve skutečné bojiště: "Městská guerilla se tak stane novou organizací světového proletariátu."
Ve stejné době politici Křesťansko-demokratické unie vypracovali seznam 45 intelektuálů a politických činitelů, kteří údajně sympatizují s teroristy, či je dokonce podporují. Na seznamu byli spisovatelé jako například nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll či Günter Grass, přední teolog Gollwitzer a známý univerzitní profesor Oskar Negt. Jejich jediným proviněním bylo, že v době, kdy se v řadách západoněmecké společnosti začala stále častěji projevovat v souvislosti s teroristy "touha po lynči", oni zdůrazňovali nutnost zachovat chladnou hlavu a základy právního státu. U Bölla došlo několikrát k domovní prohlídce a časopis Quick dokonce napsal: "Böllové jsou nebezpečnější než Baader s Meinhofovou dohromady." Němečtí intelektuálové začali znepokojeně hovořit o honu na čarodějnice...
Zatímco za zdmi vězení ve Stammheimu dál pokračovaly teroristické akce, v celách drželi obžalovaní protestní hladovku. Meins dokonce 46 dní a jeho "protest" skončil smrtí. Podle slov obhájce se jeho klient sotva udržel na nohou: "Vypadal téměř přízračně, pouhá kostra. Dva policisté ho museli podpírat. Měl vytřeštěné oči a vážil pouhých 42 kilogramů. Nemohl ani mluvit." Pouze o několik hodin později po tomto setkání Meins zemřel. V posledním dopise mimo jiné napsal: "Jediné, co má dnes smysl, je boj. Všechno ostatní je k hovnu. Tento boj nikdy neskončí a po mé smrti přijdou další." Během procesu, který trval téměř dva roky, spáchala v cele sebevraždu Ulrika Meinhofová. Její smrt však byla zahalena řadou otázek, na které dodnes neexistují uspokojivé odpovědi. Podle mnohých spekulací se v cele neoběsila, ale byla zavražděna. Policejní výpovědi si od samého počátku značně odporovaly a obhájci Meinhofové nikdy nepřestali popírat oficiální verzi.
V dubnu 1977 jsou Baader, Ensslinová a Raspe odsouzeni na doživotí. Začíná poslední "heroické" období RAF. Zastřelen je prokurátor Buback, teroristické komando uneslo průmyslníka Hanse Martina Schleyera, a další komando uneslo letadlo společnosti Lufthansa, které po dramatických peripetiích přistálo v somálském Mogadišu. Požadavky komanda nazvaného Martyr Halimech byly jasné: okamžité propuštění všech zadržených teroristů z věznice ve Stammheimu. Vedle toho komando složené z Palestinců požadovalo osvobození dalších vězňů v Turecku a podle instrukcí složení 15 miliónů dolarů. V opačném případě bude Schleyer zavražděn a všech 91 cestujících na palubě letadla popraveno. Drama v Mogadišu, které se zadrženým dechem sledoval celý svět, trvalo čtyři dny. Na jeho konci speciální antiteroristický oddíl na pokyn kancléře Helmuta Schmidta v bleskové akci zlikvidoval teroristy a osvobodil rukojmí. Jako první přinesl tuto zprávu izraelský rozhlas.
Druhý den byly v NSR oficiálně oznámeny sebevraždy Baadera a Ensslinové. O několik hodin později rozhlas uvedl, že svému zranění podlehl terorista Raspe a Moellerová je ve velmi vážném stavu. Jejich smrt v celách Stammheimu vyvolala - podobně jako u Meinhofové -<\f>řadu otázek. První byla zcela zásadní: Jak mohli nejstřeženější vězni světa přijít ve svých celách k revolverům? Jak se mohla Ensslinová oběsit na elektrickém drátu a Moellerová vážně zranit nožem na chleba? Jak k tomu mohlo dojít, ptali se mnozí, když kdokoliv, kdo přišel zvenčí do styku s odsouzenými, byl podroben důkladné prohlídce? Navíc balistické expertizy nenasvědčovaly příliš tomu, že by se jednalo o sebevraždy. Střela v týlu Baaderově svědčila podle obhájců spíše o popravě. Podle slov jednoho z jeho advokátů by muselo jít v případě sebevraždy o téměř akrobatický kousek. Podobně hovořili i obhájci dalších mrtvých teroristů. Zarážející rovněž bylo, že policie si rychle pospíšila s prohlášením, že teroristé zanechali dopisy na rozloučenou napsané ve stylu, aby se věřilo, že "nebyli zavražděni". V jednom ze svých posledních dopisů však Ensslinová otevřeně napsala: "Bojím se, že budu zavražděna, stejně jako byla zavražděna Ulrika. Pokud nezanechám jasný dopis a nezdůrazním, že chci dobrovolně zemřít, pak půjde o vraždu." Nezodpovězenou otázkou zůstal i fakt, že hlídači objevili těla až šest hodin po smrti, ačkoli podle vězeňského režimu měli hlídat tyto vězně téměř nepřetržitě...
Tečku za celým dramatem, které trvalo od Schleyerova únosu plných 43 dní, udělalo komuniké Frakce Rudé armády. Teroristé v něm oznámili, že tělo uneseného průmyslníka se nachází s kulkou v hlavě v jednom z aut na francouzsko-německé hranici.

Mrtvá revoluce

Po smrti tvrdého jádra RAF nastoupila na scénu již třetí generace teroristů. Jejich agresivita byla ještě větší než v minulosti. Navíc se policii nepodařilo objasnit ani jeden z pěti útoků, které v druhé polovině 80. let údajně spáchala Frakce Rudé armády. Poslední akce RAF se datuje rokem 1993 na nádraží v Bad Kleisenu. Podtrženo a sečteno - během celé doby trvání RAF bylo zabito více než 60 lidí, z nich 34 bylo obětí teroristů. Zbytek mrtvých patří mezi ty, kteří se sami chopili násilí. Teroristé mrtvých nikdy nelitovali. "Každý je vinen," prohlásil v roce 1974 Baader. V podstatě totéž obsahuje i dopis na rozloučenou: "Zůstáváme věrni své historii. RAF byl revoluční pokus odhodlané menšiny... přispět ke svržení kapitalismu. Myšlenka našich akcí není v 90. letech reálná."

Jan Gabriel