Robert Schuman: Skladba pro Evropu

Economia, a. s., spolupořadatelem cyklu Velcí Evropané

Robert Schuman: Skladba pro Evropu

* Vyvrcholením Schumanovy kariéry bylo to, co přednesl 9. května 1950 před shromážděním dvou set lidí na Quai d Orsay, řekl dr. Zbyněk Jalovec, CSc., ve svém vystoupení v rámci cyklu přednášek Velcí Evropané, který pořádají Nadace Jiřího z Poděbrad, Sdružení za evropský dům a Economia, a. s., již od počátku letošního roku.
Velkými Evropany se myslí pouze politikové, a proto také hovoříme nikoli o skladateli, ale o francouzském ministru zahraničí Robertu Schumanovi, který tehdy, před osmačtyřiceti lety, oznámil rozhodnutí své vlády o společné francouzsko-německé výrobě uhlí a oceli. K ní se připojily další čtyři státy, a tak se tato unie stala prazákladem Evropské unie a odstartovala proces evropské integrace. Realizovala se tím Schumanova myšlenka, že od odvěkého nepřátelství s Německem musí Francie dospět k trvalému usmíření. Aby se válka mezi nimi stala nejen nemyslitelnou, ale zcela nemožnou, je třeba společně kontrolovat výrobu uhlí a oceli.

Napůl Němec, napůl Francouz

Snad žádný jiný francouzský politik neměl k podobnému rozhodnutí takové osobní předpoklady jako právě tento rodák z Alsaska-Lotrinska, kraje uhlí a oceli, a zároveň průsečíku dějin obou zemí. Vystudoval německé školy a svou advokátní praxi provozoval v Metách, městě rozděleném na dva národnostní tábory, mezi nimiž se táhl téměř nepřekročitelný příkop. Smyslem veškerého Schumanova úsilí bylo tento příkop překlenout.
Naštěstí nemusel narukovat do zákopů první světové války, protože byl neschopen vojenské služby. Po jejím skončení, ve svých dvaatřiceti letech, vstoupil do politického života. Mohl se mu cele věnovat, neboť zůstal mládencem, a příliš mnoho koníčků kromě četby neměl. Postavou byl hubený a vysoký, takže se dost vyjímal i mezi poslanci. Do Národního shromáždění vstoupil po volbách v roce 1919 impozantně: Paříž v něm vítala představitele ve válce získaného území, které versailleská smlouva odňala poraženému Německu. Schuman měl i další přednosti: Dobře znal svůj volební region a zájmy jeho obyvatel. Perfektně ovládal francouzštinu, němčinu i místní dialekt, znal legislativu obou států i lotrinskou, zároveň patřil do starobylého místního rodu. To ho předurčovalo k tomu, že byl opakovaně volen poslancem, až si ho v roce 1940 premiér Paul Reynaud vybral do svého kabinetu. Ministrem zůstal i v Petainově vládě ve Vichy. Přesto ho gestapo ještě na sklonku téhož roku zatklo (při jeho návštěvě Met) a internovalo do Německa. O dva roky později se mu podařilo utéci. V tzv. svobodné zóně konal řadu přednášek o tom, proč Německo musí tuto válku prohrát. Samozřejmě se musel skrývat, protože později Němci zlikvidovali i tuto zónu a podřídili ji své přímé okupaci.

Odvaha a prozíravost

Pokud bychom chtěli dále popisovat Schumanovu politickou kariéru, měli bychom uvést, že v roce 1946 byl opět zvolen poslancem a od roku 1947 stále zasedal ve vládě. Zprvu jako ministr financí, poté byl krátce premiérem, až v následujícím roce zakotvil na Quai d Orsay, sídle ministerstva zahraničí.
Tam mohl plně rozvíjet svou ideu o francouzsko-německém usmíření jako jediné šanci nejen pro budoucnost obou národů, ale celé Evropy. Z tehdejšího vojenského hlediska byla výroba uhlí a oceli naprosto nejdůležitější. Když Schuman jménem vlády oficiálně oznámil vytvoření unie - přidaly se k ní Itálie a země Beneluxu - vyvolalo to jak vlnu nadšení, tak skepse. Německý kancléř Konrád Adenauer nazval Schumana "idealistou a realistou zároveň", generál de Gaulle, rovněž protagonista usmíření, však unii označil za "míchanici", a francouzští komunisté ji odsoudili jako "krok k nové válce".
Teprve později evropští a američtí politici pochopili onu obrovskou velkorysost Schumanova gesta: Vítězná Francie nabídla poraženému Německu rovnocenné vztahy. Přesný opak toho, co se stalo po roce 1918 ve Versailles. Když byly postupně ustavovány další evropské instituce, v roce 1959 byl Schuman zvolen předsedou evropského parlamentu. Nedožil se však jeho rozkvětu ani vzniku Evropské unie. Zemřel 4. září 1963 na zánět mozkových blan. A jak rovněž uvedl na závěr své přednášky dr. Jalovec, americký prezident J. Kennedy velice výstižně ocenil Schumana, když o něm prohlásil: "Byl občanem Francie, Evropy a světa."

Milan Syruček