Hrad Křivoklát se vepsal do dějin jako místo utrpení i lásky

Hrad Křivoklát se vepsal do dějin jako místo utrpení i lásky

* S málokterým z českých hradů bychom našli spojeny tak protichůdné osudy, jako se starobylým královským hradem Křivoklátem. Nejde však o paradox ve smyslu příznivých či nepříznivých dějinných událostí, nýbrž o ryze individuální osudy několika významných jedinců, které se protnuly v pevných hradních zdech.
Je více než symptomatické, že první zmínka o Křivoklátu, kterou uvádí Kosmova kronika, připomíná tento hrad jako místo, kde roku 1110 uvěznil přemyslovský kníže Vladislav I. svého bratrance Otu Černého, knížete olomouckého. Tím již je předznamenána jedna z jeho nejdůležitějších fukcí, kterou po staletí splňoval - státní vězení. Avšak ve středověku, zvláště pak v éře posledních Přemyslovců, byl Křivoklát, nacházející se uprostřed hlubokých lesů, též místem královských lovů. Ty miloval zvláště otec Přemysla Otakara II., král Václav I., za jehož vlády byl původně asi dřevěný hrad přebudován v kamennou pevnost po způsobu západoevropských hradů. Náruživý lovec Václav I., který při lovu ve zdejších lesích dokonce přišel o jedno oko, zde přijímal i významné státní návštěvy, a v této tradici pokračoval i jeho syn Přemysl Otakar. Též za jeho vlády byl Křivoklát přestavován, přičemž novému panovníkovi záleželo na zvýraznění reprezentační funkce hradu - na svorníky žebrové klenby velkého sálu paláce nechal umístit znaky všech zemí koruny české, jimž vládl. Stavební rozkvět Křivoklátu byl v následujících staletích spjat ještě se dvěma významnými panovníky, nástupcem Karla IV. na českém a říšském trůnu Václavem IV. a ve století patnáctém s Vladislavem II. Jagellonským, za jehož vlády hrad získal svou definitivní podobu ve stylu pozdní gotiky. Z doby Vladislava II. pochází i skvělá výzdoba královské kaple, která vyniká nejen svou architekturou, ale i trojkřídlou oltářní archou z let 1490 - 1510 s dřevořezbami a malbami.
Vězení i "lusthaus"
Avšak vraťme se k tragickým i šťastným osudům, s hradem spjatým. Za vlády Jana Lucemburského byl v jeho zdech vězněn urozený šlechtic, na jehož jednání lze dobře demonstrovat středověké pojetí cti, dnes - bohužel - takřka vymizelé. Byl jím Jindřich Habsburský, jehož zajal Jan v bitvě u Mühldorfu roku 1322. Z křivoklátského vězení jej po čase propustil s podmínkou, že nepotvrdí-li ostatní Habsburkové ujednání, na základě něhož byl osvobozen, vrátí se sám zpět vězení. A vskutku, Jindřich se poté, co nedosáhl souhlasu svých bratří, do vězení vrátil, aby byl po nějakém čase definitivně propuštěn za tučné výkupné a vzdání se všech habsburských nároků na českou korunu.
Zmíněný Habsburk však rozhodně nebyl jediným křivoklátským vězněm krále Jana. Roku 1319 zde Lucemburk uvěznil i svého tříletého syna Václava, budoucího krále a císaře Karla IV., jehož odňal matce Elišce v obavě, aby nebyl českou šlechtou provolán za krále. Malý Václav zde pobyl tři roky a poté byl převezen na královský dvůr do Paříže, kde se mu dostalo skvělého vychování i vzdělání. A tím se již dostáváme k naznačenému paradoxnímu obratu v symbolickém významu hradu, jenž nastal u jedné a té samé osobnosti. Když se totiž sedmnáctiletý Václav, který ve Francii přijal při biřmování jméno Karel, vrátil do Čech se svou mladou manželkou Blankou, stal se právě Křivoklát místem jejich líbánek, z nichž vzešlo i první Karlovo dítě, dcera Markéta. Podle pověsti nechal Karel v keřích okolo stezky, vedoucí pod hradem, umístit slavíky pochytané na jeho příkaz poddanými, aby jeho dcera od nejútlejšího dětství slýchala "jazyk ptáků", slaviččí zpěv.
V ještě podivuhodnější formě se tato zvláštní podvojnost funkce hradu jako místa utrpení i milostného štěstí projevila o dvě století později. Tehdy vládl v Čechách jako místodržící arcivévoda Ferdinand, známý to stavitel (i navrhovatel) letohrádku Hvězda ve stejnojmenné oboře na Bílé Hoře u Prahy. Ferdinand uzavřel roku 1557 tajně morganatický (nerovný) sňatek s dcerou z bohaté bankéřské a kupecké rodiny Welserů z Augšpurku Filipinou a ubytoval svou krásnou a vzdělanou choť na Křivoklátě, kde mu porodila tři děti. Avšak právě v té době byl na hradě již takřka deset let vězněn biskup Jednoty bratrské Jan Augusta spolu s dalším členem Jednoty Jakubem Bílkem, který později Augustovu šestnáctiletou vězeňskou anabázi podrobně popsal. Jednota bratrská v čele s Augustou se v letech 1545 až 1547 aktivně účastnila odboje proti Habsburkům, za což byla v následujících letech tvrdě potrestána: V roce 1548 byli nuceni čeští bratři hromadně emigrovat (k této události se váže známá pověst o Růžovém paloučku u Litomyšle, na němž se měli loučit s vlastí). Když se Filipina Welserová od svého příbuzného Ladislava ze Šternberka, který byl křivoklátským hejtmanem, dozvěděla, jak pozoruhodný vězeň se na hradě nachází, navštívila ho "v pátek před Květnou nedělí roku 1560" přímo ve vězeňské cele, živě se zajímala o jeho osud a ptala se ho, čím by mu mohla prospět; vážnost její nabídky dosvědčuje jistě i fakt, že coby vyhlášená léčitelka, skvěle seznámená s účinky léků a rostlinných substancí, projevovala přirozenou starost o lidské strádání. Oba vězni si vyžádali úlevu pro nacházející velikonoční svátky, aby je mohli strávit společně. Když posléze přijel na hrad arcivévoda Ferdinand, vymohla si na něm Filipina, že vězni budou z vězení propuštěni a posláni k jezuitům do Prahy, kteří přezkoumají jejich náboženské přesvědčení. Poté následovalo několik let vyjednávání, během nichž se Augusta odmítal vzdát svých názorů, pročež byl vždy vrácen zpět do křivoklátského vězení. Jeho neústupnost však byla nakonec korunována vítězstvím - roku 1564 byl propuštěn na pouhý slib, že se zdrží veřejného vystupování ve prospěch Jednoty bratrské. Teprve tím skončilo jeho šestnáctileté křivoklátské věznění. Avšak ani druhá hrdinka tohoto příběhu neskončila špatně. Právě na Křivoklátě předstoupila se svými dětmi před císaře Ferdinanda I., českého krále a otce arcivévody Ferdinanda a dosáhla spolu se svým manželem odpuštění a veřejného prohlášení dosud utajovaného manželství, avšak s podmínkou, že její děti se nebudou nikdy moci ucházet o trůn.
Alchymista v Huderce
Posledním ze zaznamenáníhodných vězňů křivoklátských, jejichž vězeňská anabáze však neskončila šťastně, byl slavný rudolfinský alchymista Edward Kelley, jenž byl roku 1591 uvězněn ve věži Huderce poté, co v souboji zabil císařského komorníka Jiřího Hunklera. Rudolf II. se snažil všemožně z Kelleyho vymámit jeho alchymistické znalosti, k čemuž nakonec neváhal použít mučidel. Kelley však ani tehdy nic nepověděl, ať již proto, že nic nevěděl, nebo proto, že ctil slib mlčenlivosti, který skutečným zasvěcencům zabraňoval komukoli sdělit tajemství alchymistického transmutačního kamene (ostatně podobně byl saským kurfiřtem Kristiánem mučen o několik let později významný adept Kosmopolita, jenž posléze svým zraněním podlehl, aniž by cokoli vyzradil). Ať již tomu však bylo jakkoli, Kelleyho osudem se symbolicky uzavírá i podivuhodně protikladné určení hradu Křivoklátu, ba dává mu zvláštní, harmonické vyznění. Připomeňme, že v alchymii hrála významnou roli svatební symbolika (rukopisy často hovoří o filozofické svatbě krále a královny nebo o nepokrytě sexuálně chápaném spojení muže a ženy), pročež byla nazývána "uměním lásky". Kelleyho mlčení proto jakoby připomínalo to, co oba tak zdánlivě protikladné stavy, jakými jsou utrpení a milostný cit, spojuje: Stejně jako není ctnosti bez zápasu, není ani lásky bez oběti.
Stránku připravil Ivo Purš