Pohled do zákulisí života některých současných prvních mužů odborových svazů

Když se odboroví bossové právě nezlobí

* Zatímco v předchozích desítiletích byli odboroví předáci považováni za "pomocníky" vedoucí strany, v posledních letech představují spíše opozici. Veřejnost je většinou rozlišuje podle toho, jak často vedou stávky a demonstrace. Jejich "neviditelnou" tvář však prozradí až soukromí, kde se většinou nezlobí.

S prvním mužem odborů o neplaceném volnu

Richard Falbr, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů.
Narozen ve znamení Vah (57), manželka Věra, dvě děti.
Nejvýše postaveného a nejrespektovanějšího odborového bosse si na nedávném sjezdu zvolili odboráři opět za "prvního muže" své centrály. O senátorskou funkci se bude Richard Falbr po dvou letech opět ucházet na podzim.
Nervy pocuchané půtkami a napětím mezi odboráři si Falbr nejraději "léčí" na chalupě za Prahou nedaleko Unhoště. "Dobře jsem se oženil, ne?" ukazuje při uvítání na menší haciendu ve velké upravené zahradě na kraji domkové kolonie a lesa. S paní Falbrovou se vítání účastní i "pidipes" Tina. "Původně tady byla malá dřevěná chata. Protože ale tchán nevěřil Zápotockému a tušil měnovou reformu, věnoval všechny peníze na její přestavbu. Pak za to dostal pokutu. Můj otec naopak věřil, že nic nepřijde. Měl tehdy dost peněz, protože když jsme se vraceli z Ameriky, loď, která nám vezla věci, ztroskotala. Za to nám zaplatili pojistku," říká předák, který zásluhou tchána vyženil i domek v Praze.
Falbr se pochlubí svým koníčkem - včelínem. "Loni byl ale mizerný rok. V úlech jsem měl nakonec spíše vosy," poznamenal. Prozrazuje, že na práci na zahradě moc není. Předákovo zahradničení spočívá prý jen v sekání trávy "Na kvalifikovanější zahradnické práce je manželka," přiznává Falbr.
Posezení s bossem na zahradě se neobejde bez řečí o problémech odborů. U pressa přitom pokuřuje jako obvykle svá lehká Marllbora. Sluníčko nesluníčko, uvnitř je tepleji a bossovo oblíbené křeslo. V něm se přizná, že i když se narodil ve znamení Vah, tedy ve znamení vyrovnanosti, sám moc vyrovnaný není. "Hodně mi ale pomohlo včelaření. Když v něm uděláte chybu, můžete ji napravit až za rok. A při práci se včelami musíte být trpěliví. Jak poznají, že nemáte trpělivost, hned vás pobodají," směje se. Falbr je sparťan. Čas zajít na hokej nebo na fotbal ale nemá. Fakt, že skvost české kopané patří dnes Slovákům, mu nevadí. I v tom totiž zastává názor, že při globalizaci ekonomiky je jedno, odkud je vlastník. Velmi rád pozoroval ptáky. "Když někam jedu autem, pouštím si jejich zpěv. Jezdil jsem i kroužkovat, ale už není čas," vypráví. Má rád country, ale paní Falbrová prozrazuje, že si pustí i regge. Rád čte, hlavně o českém a ruském středověku či o zoologii.
Ostatně v zoologické zahradě zahájil i svou cestu na vrchol odborové "pyramidy". Po obchodní akademii pracoval chvíli ve Strojexportu. Po vojně učil jazyky na Ministerstvu vnitra a dálkově vystudoval právnickou fakultu. Etapa života, jejíž zásluhou "získal" kromě doktorátu také pozitivní lustraci jako agent StB. Od 70. let byl právníkem tehdejšího Odborového svazu pracovníků místního hospodářství, kde se dostal do povědomí odborářů. Posledním "civilním" místem bylo zaměstnání právníka v pražské zoologické zahradě. "V roce 1989, když se zakládaly nové svazy, mě požádali, abych připravil sjezd svazu služeb. Tak jsem si vzal v zoologické zahradě neplacené volno, které mám dodnes. Nemám zrušenou smlouvu, takže jsem v podstatě stále ještě jejich zaměstnanec," směje se tomu, že nejvyšším bossem odborů je a senátorem je vlastně na "vedlejšák".
Paní Falbrová si na angažovanost svého muže nestěžuje. Občas ho doprovází na společenské akce, které patří k "chlebu" prvního muže odborů. Zajdou i do kina nebo do divadla. "Vždycky když ale přijde Richard domů naštvaný, začne mi předčítat Raisovy spisy. Máme jich tu metr a půl, v kůži vázané, zlatem zdobené. A tak mi četl třeba Pantátu Bezouška," prozrazuje bossova manželka. Příležitostně zajde předák i "na pivo". S Václavem Klausem ještě jako s premiérem pohovořil při derby Sparta -<\f>Slávie. Moc řečí o fotbale však nevedli.
Témat k rozhovoru s největším odborovým bossem je hodně. Například jak odmítl členství v Diamantovém klubu nebo jak často jedná v zahraničí, kde se mu hodí jeho angličtina a španělština. Tu "zdědil" po rodičích, matka totiž byla Španělka, otec sloužil dlouho ve Venezuele a naposledy v Havaně. Na řadu přišla i úsporná opatření odborové komory, kvůli nimž se stal sám sobě řidičem služební octavie. Tou se po víkendu vrátí opět do čela odborářů.

Odborář se srdcem zahrádkáře

Milan Štěch, místopředseda Českomoravské konfederace odborových svazů.
Narozen ve znamení Štíra (44), ženatý, dvě děti.
Milan Štěch, dnes také senátor, je považován za Falbrovu "pravou ruku". Jako jeden z odborových bossů musí kategoricky vystupovat na různých fórech. V soukromí svého "panelákového" třípokojového bytu v Českých Budějovicích prozrazuje, že se považuje spíše za domácí typ, přestože "štíři" bývají průbojní lidé. "Vždy jsem patřil k těm, kteří se ve vyhrocené situaci snažili najít kompromis," říká při kávě a dortu. Cigaretu si v této nekuřácké rodině každý odpustí.
Základy pro svou odborářskou funkci má Štěch prý už od mládí. Původně se měl stát hospodářem na rodinném gruntu, ale pod vlivem atmosféry 50. a 60. let, kdy byli rodiče označováni za kulaky, šel do učení v budějovické Škodovce. Tam si udělal průmyslovku a začal i svou kariéru odborového předáka. Od mistra přes předsedu závodní odborové organizace a regionálního sdružení vystoupal až do vedení odborové centrály.
Tak se Štěchovi vlastně život rozdvojil. V Praze je pod dohledem studující dcery a na víkendy jezdí svou osm let starou sto dvacítkou domů. Manželka se hovoru o jednom z nejznámějších odborářů vyhýbá. "Já publicitu moc ráda nemám. My jsme spíš uzavření a vedeme obyčejný rodinný život," říká paní Štěchová. Tvrdí, že vidět manžela jako osobnost poutající pozornost televizí jí radost nedělá. "Nejraději jsem, když tam není, alespoň není žádný průšvih," dodává. Sám předák se většinou vyhýbá různým společenským večerům, kam je hojně zván. "Nabídky, jako třeba členství v Diamantovém klubu, samozřejmě odmítám.
Když zastupuji lidi s příjmy průměrnými a podprůměrnými, takové věci k mé funkci nepatří," vysvětluje.
Život v Praze Štěch zcela podřídil odborářské funkci. Ráno z ubytovny do pověstné žižkovské centrály, občas na tripartitu na vládě a po sedmé večer domů. "Nevedu moc zdravý život. Přes den člověk moc nejí. Teprve večer doma přijde apetyt, a to pak sním kde co," říká. Občas vyrazí do zahraničí na nějaký seminář nebo jednání. Na rozdíl od svého šéfa je však většinou odkázán na tlumočníky. "Je dobře, že se v poslední době v našich novinách objevují články, jak to chodí na Západě, jak tam vypadá liberálnost. Právě díky Richardovi už nemáme při vyjednávání úplně úzké mantinely pro dohadování s vládou a se zaměstnavateli," poznamenal.
Na poslední návštěvu v kině se předák dlouho rozpomíná. Nakonec se stejně musí zeptat manželky, která sleduje rozhovor z kuchyně. "Naposledy jsme byli tady v Budějovicích před rokem a půl na Koljovi a moc se nám to líbilo," shodují se. Do divadla zajde paní Štěchová s dětmi nebo se svou maminkou. Pro předáka je takový zážitek vzdálenou vzpomínkou, i když jeho bratr pracuje v budějovickém divadle. Přitom ještě jako malý ve vesnickém divadle, kde režíroval jeho otec, dokonce hrál.
"On manžel, když přijede na sobotu a na neděli, má raději zahrádku," říká o manželovi, jednom z předních odborářů u nás, paní Štěchová. Z toho je zřejmé, že "agrárnické geny" v dnes významném bossovi stále přežívají. Štěch sám tvrdí, že skutečnou relaxací je pro něj fyzická práce. K tomu má na kraji Budějovic parcelu, kterou mu přidělili místní zahrádkáři. Malý zděný zahradní domek s podkrovím, který s příbuzenstvem téměř celý sami před lety postavili, svědčí o tom, že letošní sezóna pro něj začíná. Ještě se musí trochu věnovat rajčatům ve velkém skleníku, který také sám vyrobil. Práci na zahrádce určitě vždy nějakou najde. Navíc jezdí pomáhat i svým rodičům, kteří stále hospodaří v jižních Čechách na několika hektarech a starají se o sad. Pro Štěcha je to však relaxace. Nezbývá než pozdravit: Na shledanou - třeba na nějaké demonstraci.

S rukama všeuměla

Jan Uhlíř, předseda Odborového svazu KOVO.
Narozen ve znamení Vodnáře (53), ženatý, dvě děti.
V případě Jana Uhlíře, který vede už řadu let početně nejsilnější svaz Českomoravské konfederace odborových svazů, jde zřejmě o "služebně" nejstaršího čelného předáka centrály. Už v době, kdy v křesle hlavního šéfa usedal expředseda a také exčlen komory Vladimír Petrus.
Návštěvy o víkendu mu moc radosti nedělají. Na svém domku v Újezdě nad Černými lesy má co dělat. "Právě truhlařím. Dělám manželce novou kuchyni," říká na uvítanou. Za ostatní členy rodiny se uvítání účastní jen voříšek. "Manželka nemá novináře moc ráda, raději se jim vyhýbá," vysvětluje. Pravdivost jeho tvrzení paní Uhlířová potvrdila tím, že se ani na chvíli neukázala. Ovšem její antipatii k novinářům se nelze zcela divit. Zejména v sobotu dopoledne, kdy má jako většina žen plné ruce práce. I když její štrúdl ke kávě byl možná náznakem, že je tentokrát tolerantnější.
Posezení s majitelem domku bývá vždy přehlídkou starostí i stavebních dovedností. "Když jsme tenhle domek získali, byl v podstatě neobyvatelný. Bez oken a tady uvnitř vlastně rostla tráva," ukazuje po obýváku Uhlíř. Dnes už je to představa absurdní. V koutě vlastnoručně postavený krb, v místnosti vlastnoručně odýhované obklady. Snad kromě televize a sedačky vše z vlastní dílny.
Do čela největšího odborového svazu vystoupal z odborové organizace v ČKD, kde byl technologickým projektantem a také se seznámil s manželkou. A kde si také svými názory poškodil u předlistopadového vedení i odborů kádrový posudek. V současné době - stejně jako nejvyšší šéf odborové komory - vede největší odborový svaz v době svého neplaceného volna. "Člověk ale ví, že kdyby se vrátil, měl by už asi profesní problémy," poznamenává.
Zánovní octavie ve stříbrné metalíze na zahradě připomíná, že vedle funkce šéfa svazu má také místo v dozorčí radě mladoboleslavské Škodovky. Jako její člen dostává od firmy k dispozici auto, v čemž řada lidí - přestože byl zvolen zaměstnanci - spatřuje "prebendy" bossů. Uhlíř to však bere hlavně jako výhodu pro svaz, který tak ušetří až 120 tisíc ročně na vozidle.
Poněkud paradoxně působí, když předák přiznává, že šéfování mu vlastně dělá určité potíže. "Nejvíce mě na mé činnosti irituje to, že musím dělat šéfa. Já byl zvyklý nemít žádného podřízeného, ale mít přitom neformální autoritu. Jednat a i pohádat se s lidmi o technických problémech, když jsme věděli, že nám nejde o kariéru. Trvalo mi dva roky, než jsem si zvykl, že mi sekretářka uvaří kafe," prozrazuje na sebe předák počítaný k radikálům. Vzhledem ke své povaze vylučuje, že by v případě neúspěchu při volbách vedení svazu začal třeba podnikat. Přitom za jednu z hlavních povinností šéfů považuje schopnost uznat chybu. "Už dávno mi jeden ze šéfů odborů vytýkal, že občas lidem ustoupím. Já si ovšem myslím, že chybu musím přiznat, a také se za ni omluvit," dodává.
Stejně jako většina našich lidí považuje Uhlíř za nejhezčí svátek v roce Vánoce. Naopak vůbec nemá rád silvestrovské oslavy, protože je považuje za plánované veselí. "Nejlepší mejdan je vždy, když se nic nepřipravuje," říká. Jako "noční pták" takto dříve poseděl dosti často se sousedy, kteří chodí z práce kolem jeho oken. Při dnešní funkci jsou však takové případy prý už velmi řídké. Proto si spíše večer čte, nejraději má literaturu faktu. "Když jsem někdy hodně otrávený, čtu rád i dobré rodokapsy. Ty kupuji tchýni, které je dnes už přes 90 let. A mám rád také detektivky," říká ke svým zálibám.
Soboty bývají vhodné nejen pro povídání s návštěvami, ale i k plnění domácích povinností. Proto Uhlíř přímo z rozloučení odkráčel do dílny, aby pokračoval ve výrobě kuchyně.

Z hornického Havířova

Cyril Zapletal, předseda Odborového svazu hornictví, geologie a naftového průmyslu.
Narozen ve znamení Blíženců (48 let), ženatý, dvě děti.
Hornický boss Cyril Zapletal je první z odborových předáků, který po listopadu 1989 získal renomé radikála. Zasloužila se o to demonstrace horníků na Staroměstském náměstí před několika lety. Loni o tuto pověst z části přišel, protože na rozdíl od Duška prosazoval "rozumnou variantu" generální stávky.
Domácnost hornického šéfa je překvapivě "politicky" rozdělena. Zapletal se hlásí k levicovým principům, jeho manželka byla "klausovec". "Já se ale do politiky nijak nemíchám," říká s úsměvem předákova žena. Posezení v jejich služebním panelovém bytě na Barrandově se mění v příjemný diskusní klub při kávě a cigaretě.
Zapletalova kariéra odborového předáka začala v Havířově, kde se vyučil, a také pracoval jako horník. Ve vedení centrály působil dvě volební období. "Hlavou" domácnosti je podle paní Zapletalové ona. Manžel chodí kvůli svým povinnostem předáka často pozdě domů, tak jí nic jiného ani nezbývá. Se smíchem naznačuje, že se snaží postoje a vystupování svého muže alespoň částečně korigovat. "Pracují v televizi, a tam se ti herci, kteří jsou vyloženě proti odborům, po jeho vystoupení tváří často všelijak," vysvětluje. Zapletal přiznává, že své ženě někdy její zaměstnání závidí. Vzpomíná přitom, že před lety jako známá osobnost musel raději vystoupit z metra. "Nějaký pán se do mě pustil kvůli demonstraci a požadavkům. Jiný se mě naopak začal zastávat. Za chvíli se hádal snad celý vagón, takže jsem raději vystoupil," vypráví radikálně působící předák.
Oblíbeným druhem odpočinku jsou pro Zapletalovy procházky Prahou a jejím okolím. Často mají možnost díky konexím manželky zajít do kina a občas i do divadla. Předsednické povinnosti Zapletalovým však nejednou zhatí rodinné plány, takže představení "prošvihnou" oba, nebo jde jeho žena sama. Jako většina odborových bossů dostává i hornický předák řadu pozvánek na společenské večery. Ty považuje hlavně za dobrou příležitost promluvit si s ministry o problémech. "Vždy musí člověk sledovat, kdy se ten který ministr objeví, aby se k němu dostal. Když s nimi může člověk promluvit, oni to vezmou," prozrazuje část své strategie. Při takových akcích má však jeho manželka smůlu, protože ji s sebou nebere. "Tam nemá co dělat, to jsou politické záležitosti," směje se. Snad nejvíce společného volného času tráví Zapletalovi na kolech. Na stěně visí mapa republiky s trasou, kterou projeli o dovolené. Celodenní "štrapáci" si vynahrazovali noclehy v hotelích. "Jednou jsme ale také spali v malém sudu. Nejdříve si manželka lehla na postel, já tam pak vtlačil dvě kola a ta jsem musel přelézt. Hrozné na tom bylo, že když jsem vlezl do postele, začalo se mi chtít čurat. Takže celá operace začala znovu," vypráví cyklistické zážitky předák hornických odborů.
Když čas dovolí, jede Zapletal do "svého" Havířova, kde v roce 1989 dostavěl domek. Ten vybudoval ještě za "socialistickou" půjčku, kterou splácí. Přiznává se však, že už delší dobu hledají v Praze vlastní byt. Zapletal totiž už nepočítá s návratem na Moravu, a to ani v případě, že by neuspěl při kandidatuře na svou funkci. "V mém věku vlastně návrat do dolů je už vyloučený. A při porovnání pracovních příležitostí tam a tady jsou v Praze větší šance," vysvětluje. Přiznává, že však vůbec netuší, co by v takovém případě dělal. Rozhodně ale vylučuje podnikání. Nemá na to prý povahu. "Určitě by to bylo nějaké zaměstnanecké místo," dodal.
Sobotní posezení ukončil Zapletal s manželkou opět projížďkou na kole. Vyrazili možná na další tři tisíce kilometrů, které společně za uplynulá léta projeli.

Má za sebou nejvíc členů

Jaroslav Rössler, předseda Českomoravského odborového svazu pracovníků školství.
Narozen ve znamení Býka, 57 let, ženatý, dvě děti.
Školské odbory patří vzhledem k počtu mítinků, demonstrací a prostávkovaných dní k "nejpilnějším" svazům odborové centrály. O předsedovi Jaroslavu Rösslerovi je známo, že se přiklání k radikálnějším svazům, jejichž výhrady ke společnému financování vyvolávaly spekulace o možném oslabení, případně i o postupném štěpení největší odborové organizace u nás.
Nejvýmluvněji vypovídá o předákovi školských odborů zřejmě jeho domek za Kutnou Horou. "To jsme stavěli celé vlastníma rukama. Před 14 lety tady bylo dřevěné stavení. Zbourali jsme ho a po dovolených, sobotách a nedělích postavili celé od základu nové," ukazuje Rössler na svůj domek. Jeho žena připomíná, že podobný vystavěl dnešní odborový boss i pro rodiče v nedaleké vesnici. Pro "laika" možná nepředstavitelné, pro odboráře využití původní profese. Rössler je totiž vystudovaný statik. Ostatně celá jeho rodina představuje malý stavařský klan. "Syn je inženýr architekt, dcera stavební inženýrka a její syn a zeť také. Jeho snacha je doktorka filozofie, ta to trochu kazí," říká předák, kterého velmi mrzí, že tu teď nemá své dvě vnučky, pěti- a sedmileté děvčátko. Těm postavil domeček, malý dřevěný "ráj", kde s nimi v létě prožívá i jejich "domácí" školu. "Na začátku prázdnin celý domeček vyklidil, vyluxoval, umyl nádobíčko. To byl docela pohled na to, jak tam seděl a šmudlal hrníčky a talířky," smála se paní Rösslerová. Vnučkám dokonce předák zavedl žákovské knížky, do kterých jim dává známky za to, jak si uklízejí věci, čistí zuby, nebo když zlobí. "Na konci prázdnin jim dáváme vysvědčení. To byste nevěřili, že to leze i do peněz," naznačuje, že do vzdělání svých vnuček musí "investovat".
V odborové centrále však dal školský předák při jednání o rozpočtu najevo, že je pro šetrnost. "Nelze kázat vodu a pít víno. Celá rozpočtová sféra má čtrnácté platy pryč a komora kvůli tomu útočí na vládu. Sama si je ale ponechá. Kde je potom logika? Restrikce se musí dotknout všech občanů závislých na rozpočtu," vysvětluje u kávy. Loni po sněmu dokonce stej-
ně jako jeho kolega Dušek veřejně hovořil o tom, že také jeho svaz zváží, zda nevystoupit z komory. "Tak trochu jsme táhli s Duškem. Naše dva svazy by klidně mohly založit centrálu, která by splňovala podmínky pro jednání s vládou," poznamenal Rössler ke své pozici v odborové centrále. Jeho svaz s asi 170 tisíci členy totiž patří k největším. Ovšem otázku osamostatnění se školských odborů nepovažuje Rossler v této době za příliš aktuální.
Rösslerovo soukromí je ve znamení téměř neuvěřitelně letité známosti s manželkou. "My se vlastně známe už 41 let. Chodili jsme spolu už do šesté třídy, a to bylo v roce 1946," říkají Rösslerovi. Přitom se smějí tomu, že tehdy tři roky spolu vlastně ani nemluvili, téměř jako kdyby ani jeden z nich neexistoval. Blízkost jejich názorů na většinu problémů má základy nejen v jejich obdivuhodně dlouhé známosti, ale zřejmě i v tom, že se narodili oba ve stejném znamení. Paní Rösslerová prozrazuje, že dokonce ve stejný den. Většina lidí zná jejího muže jako vyrovnaného a uvážlivého předáka, což zřejmě nejvíce oceňují ministři, se kterými mnohokrát jednal o zlepšení platových podmínek pro pedagogy a následně i o demonstracích a stávkách. "Býk, v jehož znamení jsme se narodili, toho hodně a dlouho vydrží. Nesmí se ale dráždit. To se pak pěkně rozzuří," poznamenává předák. Jeho manželka na něho prozrazuje to, co většina ostatních moc nezná: Školský boss umí skutečně občas pěkně zuřit, většinou ale potichu a jen málokdy nahlas.
Stejně jako každý předák se Rössler občas dostává do situace, kdy i proti vlastnímu názoru na určitý problém musí tvrdě hájit stanoviska většiny členů svazu. S těmi pak musí vystupovat na demonstracích a mítincích. "Patřím k tomu typu lidí, kteří se neradi předvádějí. Vždy mně třeba na venkovských zábavách bylo například protivné, když někteří z vrstevníků schválně přecházeli o přestávkách prázdný sál, aby je bylo vidět. Já bych to dobrovolně nikdy neudělal," říká předseda počítaný k radikálnějším odborářům. Se stejným pocitem prý pak stojí i na demonstracích. Vtipné narážky a příměry, které téměř pokaždé zaznějí v jeho projevech, však naznačují, proč si ho školští pracovníci volí za předáka. Ostatně průpravu získal i mnohaletou praxí na škole.
Odborový předák vypráví o tom, jak celý život snil o Jawě 350, protože miluje silné motorky, že byl v mládí "šprt", a jak se s manželkou coby stavitel musel několikrát stěhovat po vlastech českých. Hlavní téma i tohoto víkendového povídání jsou však odborářské problémy. Vše má však čas, aby si jeden z nejvýznamnějších odborových bossů alespoň v sobotu od nich odpočinul. Stačí potřást rukou, poděkovat za pohoštění a říci: Na shledanou.

Boss, výpravčí i skrblík

Jaromír Dušek, předseda Odborového sdružení železničářů.
Narozen ve znamení Lva (45), podruhé ženatý, pět dětí.
Předseda největších odborů železničářů Jaromír Dušek, považovaný za největšího radikála centrály, bude dělat vládě starosti určitě ještě nějakou dobu. Choutky na stávku ho neopouštějí. Ostatně je to "železný muž". Dříve to dokazoval na republikovém přeboru v triatlonu, nyní spíše při jednáních s vedením Českých drah a státu.
"Hrozně nerad prohrávám. A to nejen ve sportu, ale i v životě. V obojím jsem ale už prohrál mockrát," přiznává v salónku žižkovské restaurace Jaroslav Dušek. Jen na okraj, loni tam jednal s ministrem Římanem o ukončení stávky na dráze. Protože bydlí až za Českou Třebovou, pohled do jeho soukromí se zúžil na rozhovor u piva. "Už od mala jsem byl nepřítel jednoznačných názorů. Když měl někdo v něčem příliš jasno, automaticky jsem mu oponoval," říká o sobě předák. Kariéru odborového bosse začal v 80. letech na nádraží v České Třebové, kde byl výpravčím. Jako "rebel" proti tehdy připravovanému mzdovému řádu se připravil o šanci na služební postup. Po listopadové revoluci se angažoval při zakládání místního Občanského hnutí. "Kdybych to mohl revokovat, asi bych všechno vrátil. Můj životní sen bylo řídit velké nádraží a ne se zabývat právními kličkami," tvrdí. Přiznává, že dnes by asi měl s návratem ke své profesi problémy. "Ti, co jsou v hospodářských funkcích, by asi měli obavy z toho, co bych jim mohl napáchat, nebo by se třeba chtěli i pomstít," uvažuje.
Názor manželky na odborářskou činnost musí Dušek reprodukovat sám. Podle něho nemá manželka jednoduchý život. Celý týden se stará sama o syny, ale jako učitelka si užije dětí asi víc, než by chtěla. "Z počátku si mě u televize dobírala. Říkala: "Ty tvý odbory, kdo to má pořád poslouchat?" vtipkuje na svůj účet šéf stotisícové "armády" železničářů. Duškovi synové jdou zřejmě v tatínkových šlépějích. "Já jsem také nepatřil k hodným žákům. Sem tam by se našla i snížená známka z chování," směje se při vzpomínce na 48 poznámek ve druhé třídě. Na druhé straně byl prý trestem pro vyšší třídy, protože mu dobře šla matematika, a občas na přání ředitele předváděl starším žákům, jak řešit příklady. "Tenkrát jsem si neuvědomoval, jaký jsem podrazák," říká.
V Praze má Dušek zřejmě z rodiny nejblíže k dceři z prvního manželství, která studuje na Vysoké škole ekonomické. Nejvíce času však tráví s kolegy z vedení svazu, s nimiž každé ráno po sedmé jezdí do práce služebním vozem z ubytovny. Většinou si každý týden alespoň jednou zaskočí zapinkat tenis, kterým nahradil své dřívější sportovní aktivity. Na víkend jezdí většinou domů. Jak jinak než vlakem. V Třebové Dušek přesedá do svého postaršího wartburgu, kterým "doráží" několik kilometrů ke svému domu. Jízdu vlakem považuje za krásný zážitek i nejlepší způsob cestování. Tím se nyní řídí i dovolené rodiny. "Už tři roky za sebou jezdíme s dětmi a s manželkou do Řecka vlakem nacpaným řadovými železničáři. Tam třeba chodívám hrát tenis s našimi výpravčími a signalisty. Nejsem typ na velké slunění, a tak zatímco se děti šplouchají v moři, já si dám nějaký sport. Třeba každoročně jsem se drápal na Olymp," vypráví šéf železničářských odborů, který vlakem dojel i za polární kruh.
Pověst rebela a radikála získal Dušek nejen při jednáních s premiérem a ministry, ale i spory s Richardem Falbrem. "Mezi námi je myslím normální pracovní vztah, který se nevymyká vztahům s ostatními předsedy.
Připouštím, že roli může hrát i to, že jsem nejen v rodině, ale v zaměstnání byl vždy považován za skrblíka. Mám dokonce takovou přezdívku," vysvětluje. Své "skrblictví" však zdůvodňuje starostí o peníze svazu. Vedení komory viní z přílišné tolerance vůči vládě. Touhy po křesle nejvyššího bosse centrály Dušek prý nemá. Je přesvědčen, že při stávce na dráze by vláda stejně jednala přímo s ním. V takových chvílích se v Duškovi probouzí "železný muž", i když mezi novináři má spíše přezdívku "rozcuchaný Mirek".

Miloš Hrabě