Pohlavci suší

Slova

Pohlavci suší

Také vám to něco připomíná? Ovšem, vracíme se do středoškolských lavic, kdy se nám češtináři pokoušeli nalít do hlav aspoň kapičky znalostí o staré české literatuře. Mnohé je zapomenuto, něco však padlo na úrodnou půdu. Já si dodnes pamatuji útržky z nejstaršího dochovaného dokladu naší dramatické tvorby, ze zlomku česko-latinské hry známé pod názvem Mastičkář. Nebudu je citovat, předkové ve výběru slov nebyli příliš přejemnělí.
Rovněž oni pohlavci suší pocházejí z oněch časů, ze satiry Podkoní a žák. Přou se v ní o přednost svého stavu panský sluha s univerzitním studentem, tedy představitelé vrstev nejen v tehdejší společnosti nepříliš vážených. Tato tematika se tenkrát objevovala po celé Evropě, jenže za českými hranicemi bývá důvod ke sváru obvykle v tom, který ze stavů je vhodnější k lásce. V našem Podkoním a žáku jde jenom o obyčejnou hospodskou rozmíšku. Končí: To řek, ruku naň opřěže/ a žák ho k sobě za vrch dosěže,/ k tomu jej v hlavu udeři. /Tak sě druh v druha vpeři/ za vrch tak nelítostivě, / druh druhu hlavu křivě./ K tomu pohlavci suší/ pleskají okolo uší.
Zřejmě rvačky k jedné z českých národních tradic patří, což se ukázalo celkem nedávno. Pouze místo se s vývojem společnosti přesunulo. Dějištěm tentokrát nebyla krčma, nýbrž novoborský rynek a spor se vedl nikoliv o přednost stavu, ale údajně o pověst pana prezidenta a jeho choti. Lítaly při tom argumenty ze středověké satiry, oni pohlavci suší, čímž se do titulků ve všech novinách vetřelo podstatné jméno facka.
Pro facku máme dostatek synonym, například políček, pohubek, záhlavec, ten pohlavek, který nám ve staročeském množném čísle tak legračně zní, i další. Etymologie je ve všech případech natolik průhledná, že není co vysvětlovat. Za poznámku ale stojí právě facka, která sice nepadla při tancovačce na sále, jak se zpívá v populární staropražské písničce, ale při republikánském mítinku na náměstí.
Samozřejmě že těm, kdo se učí anglicky, vytane v této souvislosti slovíčko face, tvář. A skutečně mají obě slova stejný původ. Zavádí nás k latinskému facies téhož významu. Jenže je to přesto poněkud složitější. Pohleďte, co o facce píše Václav Machek: expesívně faňura, též fangura, fanka... Slovo původně moravské, od facit, udeřiti, slovensky facnúť... Toto facit je asi z hanáckého šfácat, šlehat, bíti, tlouci... Je však i německé (hornosaské) fauze, políček, rána, bavorské fotz(en) téhož významu; je možné, že jsou z češtiny.
Takže, pokud jde o facky, nemusí nás ani Romové nic učit. My, Moravané, Slezané a Čechové, s nimi umíme zacházet. Z řady rčení připomenu: Facka nic nevyřeší a Facka není argument. Obě moudrosti platí též o novoborském incidentu. Pan doktor Sládek byl bit jak cikánský valach (podle Zaorálkových Lidových rčení). Potěšilo to nanejvýš jeho nejzarytější odpůrce, a zdá se, že mezi nimi také dobrotivého vladaře. Jenže pardonováním facek se přistupuje na moresy vlastní spíše republikánům. Pro ostatní by snad mělo platit pozapomenuté heslo: Nejsme jako oni!

Ivo Vaculín