Inter arma silent Musae

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Inter arma silent Musae

* Když mluví zbraně, mlčí múzy. Pravdivý je i původní Ciceronův výrok "Inter arma silent leges" - Uprostřed zbraní zákony mlčí.
Přestože většina oblastí hmotné i duchovní kultury válkami strádá, pro některé technické obory to může být naopak čas konjunktury. Nejeden z vynálezů, které mění náš život k lepšímu (i horšímu), si jako necivilní aplikace základního vědeckého výzkumu objednali vojáci. Nejdříve musely být zkonstruovány radary, rakety, atomové zbraně a připraveno opevnění v kosmu, potom se našel čas i pro jadernou energetiku, meteorologické družice, internet nebo mobilní telefony. Všechno špatné je k něčemu dobré; pamětníci nezapřou, jaký užitek měly mnohé laboratoře našich vysokých škol nebo výzkumných ústavů ze studené války.

O antickém válečném umění

Nepočítáme-li Iliadu, pak nejstarší dochovanou antickou vojenskou literaturou je pravděpodobně Pojednání o vojenství ze 4. století př. Kr. od Aineia, zvaného Taktikos. O tři sta let později napsal Caesar své proslulé Zápisky o válce gallské a Zápisky o válce občanské, v 1. století po Kr. vznikly pak Válečné lsti Sexta Iulia Frontina a Onosandrův Vojevůdce. Vývoj vojenské teorie a taktiky vedení války shrnul na konci 4. století Vegetius Renatus v latinské příručce Nárys vojenského umění. Vegetiův spis neztratil svou popularitu ani v době vrcholného středověku a renesance.
Aby velitelé byli vybaveni vzory moudrosti a předvídavosti a získali tak podporu pro svou vlastní schopnost vymýšlet a provádět něco podobného, dostává se jim rad, co dělat před zahájením boje, v průběhu bitvy i po ní, jaké lsti se osvědčují při dobývání měst nebo jejich obraně, jak udržet disciplínu mužstva; své čtenáře Vegetius vychovává i desítkami příběhů o spravedlnosti, rozhodnosti, soucitu a mírnosti vojevůdců. Spisy obsahují také technologické postupy řešení nejrůznějších situací běžného i vojenského života. Najdeme v nich návod, jak si počínat při rozřezávání závory pilou, stejně jako metodický pokyn k odesílání tajných zpráv.
Jestliže je závora rozřezávána vedví, nalévej do řezu olej; tak bude pila pronikat rychleji a s menším hlukem. Hluk bude ještě mnohem menší, když se jak k pile, tak k závoře přiloží houba.
K odeslání tajné zprávy poslouží měchýř, který má podobné rozměry jako připravená láhev a je dostatečně velký pro text, který chceš napsat. Měchýř se nafoukne, pevně zaváže a černým inkoustem smíchaným s klihem na něj napíše potřebné sdělení. Když písmo zaschne, měchýř je třeba vypustit, natlačit do láhve (ústí však musí zůstat venku) a znovu nafouknout. Do láhve s měchýřem přiléhajícím ke stěnám se pak nalije olej. Zazátkovaná láhev může být nesena zcela veřejně, protože měchýř v ní není vidět. Dostane-li láhev určená osoba, vylije olej, vyjme měchýř, nafoukne jej a tajnou zprávu si přečte.
Některé způsoby předávání zpráv jsou ovšem časově mnohem náročnější. Když chtěl mílétský tyran Histiaios dát svému zeti Aristargovi znamení k povstání, povolal nejvěrnějšího otroka, nechal mu oholit hlavu a vytetovat na ni potřebné instrukce. Pak držel otroka v izolaci tak dlouho, dokud tajnou zprávu nezakryly vlasy. Příjemce vzkazu musel samozřejmě hlavu posla znovu oholit.

Některé osvědčené válečné lsti

Pokoušejí-li se nepřátelé něco zapálit prudce hořlavými prostředky, je prý vhodné uhasit oheň octem; opětné vznícení bude potom už nesnadné. Pokud se objekty "naoctují" předem, pak se jich oheň nedotkne.
Prudký a neuhasitelný oheň lze připravit ze smůly, síry, koudele, tlučeného kadidla a pilin ze sosnového dřeva.
Když Hannibal nemohl jednou přinutit slony, aby přebrodili velmi hlubokou řeku, a neměl ani lodi, ani dostatek materiálu vhodného k postavení vorů, nařídil jednomu ze svých lidí zranit nejdivočejšího slona pod uchem a pak ihned přeplavat řeku a prchat dále. Aby se rozzuřený slon pomstil původci své bolesti, vstoupil do řeky a byl tak příkladem ostatním zvířatům.
Za otrocké vzpoury v letech 73 - 71 př. Kr. bojovalo Spartakovo vojsko se štíty z proutí potaženého koží. Podobně improvizoval také římský státník a vojevůdce Marcus Antonius, který dal roku 43 př. Kr. svým vojákům v mutimské válce (starověká Mutima - dnešní Modena) místo kovových štítů jen kůru ze stromů.
Když Caesar obléhal v roce 51 galské město, které bylo uzavřeno řekou a mělo hojnost pramenů, způsobil v něm nedostatek vody tím, že prameny odvedl podzemními kanály a v užívání říční vody bránil svými lučištníky.
Od Flavia Vegetia Renata pochází známý výrok "Kdo chce mír, ať připravuje válku; kdo touží po vítězství, ať důkladně vycvičuje své vojáky; kdo chce mít úspěch v boji, ať nespoléhá na štěstí, nýbrž opírá se o umění." I dnes by Vegetius mohl působit jako vojenský poradce; o některých starověkých bojových taktikách nemají totiž současné armády ani ponětí.
Jak čelit slonům. Sloni děsí v bitvách lidi i koně svou obrovitostí, hrozivým řevem a nezvyklostí vzhledu. Proti Římanům je jako první přivedl do šiku král Pyrrhos v Lukánii, později je měli ve svých armádách Hannibal v Africe, král Antiochos na Východě a Jugurtha v Numidii. Je několik způsobů, jak se jim bránit. V Lukánii například usekl jeden centurio (setník) mečem zvířeti chobot; jindy zase dva koně krytí pancířem byli zapřaženi do vozu, na němž dva clibanarii (těžkooděnci) třímali proti slonům velmi dlouhá kopí. Jiní stavěli proti slonům obrněné pěšáky, kteří měli navíc na pažích, na plecích a přilbách dlouhé železné hroty, aby slon nemohl přibližujícího se vojáka uchopit svým chobotem.
Překonávání vodních toků. Jestliže je voda příliš divoká nebo koryto příliš široké, je obvykle nebezpečí, že se potopí zavazadla, někdy voda pohltí pacholky od vozatajstva i slabší vojáky. Po nalezení brodu se tedy sestaví dva šiky jezdců na obzvlášť silných koních a rozestaví se ve vhodných vzdálenostech tak, aby mezi nimi zůstal prostor, jímž by přecházelo vojsko. Šik postavený výše proti proudu láme prudkost toku, šik níže po proudu zachycuje ty, které voda strhla, nebo vozy, které převrátila.
Dobývací prostředky. Proti hradbám se zasazují tyto prostředky: želvy, berany, srpy, ochranné přístřešky, ochranná pojízdná loubí, prkenné kryty a pohyblivé věže. Želva se zhotovuje z prken a trámů a proti ohni ji chrání surové kůže, plachtovina nebo kožené žíněnky. Želva v sobě kryje trám, který je buď na jednom konci opatřen zakřiveným železem, jímž se vytrhávají kameny z hradby - podle tvaru železa se celému nástroji říká srp, nebo může trám mít jeden konec okovaný železem a pak se nazývá beran, buď proto, že má tvrdé čelo, kterým rozbíjí zdi, nebo proto, že podobně jako beran couvá, aby vzápětí udeřil s větší silou. Želva sama má své jméno na základě podoby se zvířetem toho jména; jako skutečná želva hned vystrkuje, hned zatahuje krk, tak i tento stroj pohybuje trámem kupředu i vzad, aby bořil zdi s větší prudkostí.
Proti prostředkům obléhatelů používali obránci především balisty (válečné stroje na principu luku) a onagry (princip praku). Balista se napíná provazy zhotovenými ze šlach; čím delší má ramena, tím větší má dostřel. Jestliže je správně seřízena podle pravidel mechaniky a obsluhují ji zkušení lidé, kteří předem provedou přesné měření a seřízení, pak střela probije vše, co zasáhne. (Ruční balista měla název škorpion, protože usmrcovala malými a tenkými šípy.) Onager se používá k metání kamenů; podle velikosti stroje a síly tětiv jsou vrhány kameny menší nebo větší, vždy však s prudkostí, která se téměř rovná síle blesku.
Počet větrů a jejich jména. Prvním pravidlem pro umění plavby je poznání počtu větrů a jejich jmen. Za starých časů se soudilo podle polohy světových os, že vanou jenom čtyři větry ze čtyř hlavních světových stran, ale zkušenost pozdější doby došla k počtu dvanácti. Všechny tyto větry vanou často jednotlivě, někdy dva společně, za velkých bouří dují současně i tři. Jejich van se podle místa a ročních období střídá: Bouře se mění v jasné nebe a klid přechází opět v bouři. S příznivým větrem dorazí loďstvo do vytoužených přístavů, kdežto nepříznivý vítr nutí k zastavení nebo k návratu anebo k podstoupení nebezpečí. Přece však málokdy ztroskotá ten, kdo se důkladně obeznámil s povahou větrů.
Moře se však pohybuje nejen pod vanem větrů, ale i svým vlastním dechem a pohybem. Neboť vždy v jistých hodinách, ve dne i v noci, jakýmsi prouděním, které se nazývá příliv a odliv, běží vpřed a opět vzad a po způsobu rozvodněných řek se hned vylévá do pevniny, hned se vrací do svých hlubin. Tento střídavý pohyb moře buď prospívá, nebo překáží pohybu lodí, podle toho, zda proud směřuje ve směru plavby či proti němu. Právě proto musí každý, kdo chce na moři bojovat, věnovat pozornost proudění moře. Sílu přílivu a odlivu, které musí ustoupit i vítr, totiž nelze překonat pohybem vesel. A protože je toto proudění různé v závislosti na odlišnosti míst a na fázích měsíce, musí vojevůdce před bojem dobře poznat zvyky moře na místě, kde se nachází.

Limes imperii Romani

Limes - v původním významu cesta, hranice mezi pozemky, označuje od konce 1. století př. Kr. hranici římské říše, a to jak přirozenou, tak umělou. Opevnění limitu tvořil val, příkop, strategická silnice spojující castra (velké tábory legií), castella (tábory kohort - menších vojenských útvarů) a burgy (strážní věže). Vojenské tábory na Rýně a Dunaji se začaly stavět už za doby Augustovy (27 př. Kr. - 14. po Kr.); kromě toho, že chránily hranice státu, sloužily také jako základny pro operace vojsk v tzv. barbariku - krajích za hranicemi římského impéria.
Nejsevernějším limitem byl Hadrianův val (Vallum Hadriani) mezi Anglií a Skotskem. Jeho stavba začala pravděpodobně v roce 122, kdy císař Publius Aelius Hadrianus nařídil při své cestě do provincie Británie opevnit hranici mezi řekou Tyne a Solwayským zálivem. Pět až šest metrů vysoká zeď měla délku 80 římských mil (117 km); před ní na severní straně byl vykopán hluboký příkop, na jižní navršeny dva hliněné náspy. Kolem roku 140, za vlády Hadrianova adoptivního syna a nástupce, který vešel do dějin jako Antoninus Pius, vznikl ještě severněji - mezi dnešními městy Glasgow a Edinburgh - šedesát kilometrů dlouhý kamenný val Antoninův (Vallum Antonini). Obrannou funkci plnil však jen krátce; po roce 163 se římská hranice znovu posunula k jihu na původní linii.
Devátá vlna
V dějinách lidstva bylo prý už nejméně patnáct tisíc válek. Právě tolikrát se těm, co řídí běh života svých bližních, dostalo lekce, že je dětinské spoléhat jen na disciplínu nebo oddanost idejím. Jakmile ovšem ohrožení pominulo, museli vědci a inženýři hrát vždy znovu zase druhé housle.
Nejen pohádky, Písmo či přísloví dávkují rány osudu po kvantech. Taková je i naše životní zkušenost. Dobrého i zlého bývá do třetice, apokalyptičtí jezdci jsou čtyři a egyptských ran dokonce deset. Osm vln napočítají námořníci, než přijde devátá, která už není jen pouhým varováním. Neméně je i nástrah, které brzdí pokrok v exaktních vědách.
* Církevní dogmata; vzpomeňme na procesy s dobrým i špatným koncem, jejichž protagonisty byli např. Galileo Galilei nebo Giordano Bruno.
* Nacionalismus; ještě žijí čtenáři knih o "německé fyzice", které byly apoteózou tvůrčích schopností árijců.
* Ideologie; marxismus-leninismus měl sice slabost pro Lysenka, nezbyla mu však ani špetka lásky ke kybernetice.
* Rasová a náboženská nesnášenlivost; kolik zemí proslavili Židé za to, že v nich směli mít svůj domov?
* Vědní politika, která má jediné kritérium užitečnosti: okamžitý zisk.
* Blokáda vědeckých informací; jsou snad géniové odpovědni za to, že jejich objev nesmí sloužit bezplatně všemu lidstvu?
* Nekompetentnost; důvěryhodní politici mohou svými výroky poškodit i ty oblasti hmotné nebo duchovní kultury, v nichž nejsou sami ani amatéry.
* Zneužití vědy; Nobel neobjevil dynamit a Fermi nepostavil jaderný reaktor jako nástroje zkázy nebo politického vydírání.
* Uražená pýcha a závist; k tomu není třeba žádný komentář.

Ivo Kraus