Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala

Filmová povídka, která se stala předlohou nového snímku režiséra Vladimíra Morávka

Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala

Film nazvaný Je třeba zabít Sekala, který vznikl podle námětu Jiřího Křižana, bude českou kinematografii zastupovat v soutěži nadcházejícího 33. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (podrobnosti o přehlídce naleznete v dnešním vydání na str. 41). Do distribuce bude uveden počátkem září.
Barevný snímek, který je natočen ve formátu 1:1,85, vznikl v koprodukci českých společností Buc-Film, Barrandov Biografia a České televize, polské Apple Film Production, slovenské Pro Art Production a francouzské CDP. Režisérem byl Vladimír Michálek, proslavený zejména dvěma celovečerními filmy, kafkovskou adaptací Amerika (1994) a Zapomenutým světlem (1996).
Autor námětu a scénáře Jiří Křižan má na svém kontě scénáře ke třinácti realizovaným filmům, mj. Sedm havranů (1966), Kaňon samé zlato (1972), Jiná láska (1984), Tichá bolest (1990). Dva z nich - Signum laudis (1980, režie Martin Hollý) a Stíny horkého léta (1982, režie František Vláčil) - zvítězily v soutěži karlovarského festivalu.
Scénář snímku Jak zabít Sekala byl před dvěma lety oceněn Fondem na podporu koprodukce se zeměmi střední a východní Evropy při francouzském ministerstvu kultury. Loni v dubnu byla projektu přidělena finanční podpora fondu Eurimages při Radě Evropy ve výši 800 tisíc franků (procentuálně nejvyšší přidělená dotace ze všech posuzovaných projektů). Grant snímku udělil také Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie.
V hlavních rolích Michálkova filmu se objevují dvě významné hvězdy polského filmu - Boguslav Linda (Sekal) a Olaf Lubaszenko (Baran). Po jejich boku účinkuje náš Jiří Bartoška (farář) či Vlasta Chramostová (Sekalova matka).
Zasazení příběhu do fiktivní protektorátní vesnice není vlastně důležité. "Příběh sám je modelovou situací, která se mohla odehrát bezmála v kterékoliv malé vesnici tehdejší Evropy," říká režisér. "Je jedno, jestli v Rakousku, Slovensku, Dánsku, Belgii, Norsku či Polsku. Milióny lidí byly vytrženy ze svého normálního života. Nikdy předtím nebylo lidstvo vystaveno takové zkoušce. Nikdy předtím si lidé neuvědomovali tak silně svůj pud sebezáchovy. Zlo a násilí zahodilo svou masku. Bylo bezpodmínečně nutné se tomuto zlu postavit a pokusit se ho zničit. Ne každý však měl odvahu."
Film je sice barevný, ale, jak říká režisér, svou atmosférou bude laděn pouze do šesti barev: "Zlatého obilí, které bude za svitu úplňku měsíce stříbrné. Škály bílých odstínů budov vesnice a velkých statků na samotě, bílých cest, bílých košil, černých obleků, sukní, noci. Červených odstínů slunce a červené krve."
* Příběh z roku 1943 odehrávající se na moravské Hané v době protektorátu Čechy a Morava, ustanoveného po okupaci Československa. Dramatický akční film s prvky westernu, jehož hlavní hrdina se stane proti své vůli najatým vrahem.

Parné léto.
Maličké nádraží s cedulí Lakotice je kus za vsí. Z vláčku vystoupí jediný cestující. Urostlý čtyřicátník s pozornýma očima v unavené tváři. Nenese žádné zavazadlo.
Vykročí po prašné cestě vinoucí se mezi nedohlednými lány pšenice. Krajina je rovná jako stůl.
Jmenuje se Jura Baran. Utekl ze svého stavení na samotě ve valašských horách, kde mu od gestapa hrozí oprátka za napomáhání partyzánům. Stačil jen u přátel ukrýt svou mladou ženu Terezku, která čeká jejich první dítě.
Mine hřbitov, kterému vévodí vysoký dřevěný kříž, a vejde do vsi. Zvon na kostelní věži bije poledne.
Vesnice je malá, tvoří ji jen náves, kde kostel s farou obklopuje pár desítek stavení: obecní úřad, četnická stanice, škola, pošta, hospoda, koloniál a domy řemeslníků - kovář, holič, kolář, truhlář, řezník, švec a krejčí, za vsí pak hřbitov a ještě kus dál nádraží.
Ke vsi patří ještě grunty. Jsou to bohaté statky, je jich čtrnáct a každý z nich stojí o samotě uprostřed stahektarových úrodných lánů, které k němu patří.
Jura prochází mezi domy a stane na návsi. Nikde ani živáčka, snad jen stín se pohnul tu a tam za oknem, někde vrzla přivíraná vrata... Na kterémsi dvorku rozeřve se pes.
S rachotem proletí přes náves žebřiňák. Rozkročen stojí na něm Ivan Sekal. Vysoký ramenatý chlap, ve větru vlají mu vlasy, opratě drží jednou rukou, druhou černý bič, kterým po zadcích práská zpěněné ryzáky.
Jura vejde do obecního úřadu. Řekne starostovi:
"Prý tady potřebujete kováře."
A tak se tedy Jura usadí v Lakoticích, ková koně, ostří sekery, pasuje na kola obruče, spravuje nářadí... Večer jde na pivo, sedí v hospodě sám, pro usedlé a podezíravé hanácké pantáty, horlivé katolíky, je stále cizí, horák, a ještě k tomu nechodí do kostela.
Společnost Jurovi nechybí. Chybí mu Terezka, která má už za tři měsíce porodit jejich dítě, chybějí mu hory a les, chybí mu evangelický kostel a farář, se kterým o nedělích mohl povídat a který pomohl schovat do bezpečí Terezku, chybí mu jeho dřevěné stavení, huculský koník a ovečky...
Když vejde Jura do hospody, zábava na chvíli ztichne, přeměří si ho nevlídné oči, ale jen si sedne k opuštěnému stolu, hovor pokračuje dál.
Když však někdy vejde do hospody Ivan Sekal, utichnou hlasy nadobro. I Sekal sedne si sám ke svému stolu (nikdo jiný u něj nikdy nesedí, a když to poprvé omylem udělal Jura, hospodský ho upozornil), luskne prsty a hospodský o překot hrne se k němu s pivem a režnou. Sotva pozvedne půllitr, zvedají se první hosté, a než pivo dopije, odejdou všichni.
A tak tam sedí potom sami dva, každý v opačném rohu šenku a oba mlčky popíjejí. Jura Baran a Ivan Sekal...
Ivan Sekal je parchant. Narodil se někdy před pětatřiceti či osmatřiceti lety, devět měsíců poté, co hospodář z velikého gruntu, pantáta Oberva, rujný potem a vůní sena, převrátil pod mezí děvečku Sekalovou, vyhrnul jí sukni, krev nekrev vecpal se do ní, pětkrát šestkrát mrdnul a zbavil se přetlaku semene. Tak už to v tomto kraji chodilo. Na lásku čas nebyl. Panímámy, manželky vybrané pro věno, porodily povinného dědice, pak ztloustly a na špásy, sedřené za celý den k mdlobám, neměly ani pomyšlení. Tak se tedy narodil parchant Sekal. Bylo takových parchantů v tomto kraji nepočítaně. Děvečkám, co je povily, se většinou dostalo výprasku a vyhazovu od příslušné panímámy, v lepších případech dostaly i mzdu a třeba i něco navrch, pachatel pantáta se pěkně vyzpovídal, dal pár korun na kostel, dal pár zdrávasů a bylo. S parchantem Sekalem to ale bylo jinak. Jeho matka Marie od panímámy sice výprask dostala, ale nechali ji ve službě. Dnes je kuchařkou na faře. A tak Sekal vyrůstal na gruntu svého otce. Ale jako parchant, samozřejmě. Dědicem gruntu bude Oberův pravý syn Jaromír, o rok mladší než Sekal, protože první Oberovo dítě byla dcera. Sekal rostl, vychodil školu a zůstal na gruntu jako čeledín. Jako k čeledínovi se k němu jeho otec také choval. Snad dávno zapomněl, že tohohle parchanta zplodil. Sekal ale nikdy nezapomněl, že je - dokonce prvorozený - syn z největšího gruntu. Hořkost z vlastního údělu v něm přerostla v zatrpklost a nenávist, toužil pomstít se... Nenáviděl všechny a všechno. I vlastní matku. Za to, že ho zplodila jako parchanta... Byl silný, velký, rád se předváděl v hospodských rvačkách, ale co naplat, pořád byl jen parchant. Když vyzval o muzice k tanci dceru z gruntu, vysmála se mu. Když se zamiloval do krásné dcery starostovy Anežky a vyznal jí lásku, urazila se. Provdala se pak za Sekalova polobratra Jaromíra. Začal dost pít a zlý byl jako čert. Jeho příležitost přišla s německou okupací země. Za oznámení "nepřítele říše" odměňovalo gestapo udavače majetkem postiženého, který v lepším případě putoval do koncentračního tábora, v horším byl rovnou pověšen. Sekal vycítil svoji šanci. Popřemýšlel a netrvalo dlouho a z parchanta byl hospodář.
Udal pantátu Bártka a dostal jeho grunt s obrovským lánem polí.
Zahleděl se na pole sousední a udal pantátu Otáhala. Měl grunty dva a byl největší hospodář ve vsi.
Všichni se Sekala báli. I starosta, páter Vojtěch a taky čeští četníci. Všichni si kladli stejné otázky. Kolik lidí ještě Sekal udá? Kdy se zastaví? I když jsou jeho udání zcela křivá a zcela nepravdivá, působí. Kolik gruntů ještě spolkne?
Tenkrát se sešlo v jizbě u Obervů dvanáct pantátů, hospodářů ze zbývajících gruntů, aby se poradili, jak čelit ohrožení. Celou noc se radili a potom došli k závěru:
Je třeba zabít Sekala.
Závěr to byl logický. Ano, ale kdo ho zabije? Žádný z hospodářů by se toho sám neodvážil.
Žádný by nedovolil, aby riskoval jeho vlastní syn. Rozešli se za úsvitu s tím, že budou přemýšlet, hledat řešení a brzy se znova sejdou...
Sekal řekl svému polobratrovi Jaromírovi: "Jestli nechceš přijít o grunt, pošli Anežku na noc ke mně." Anežka přišla. Druhý den ráno šla do kostela, vyzpovídala se páteru Vojtěchovi a v poledne ji děti našly utopenou v rybníčku. Její rozpuštěné zlaté vlasy splývaly mezi květy leknínů a děti zprvu myslely, že je to víla...
Sekalova matka Marie se pokusí syna v jeho zlobě zastavit, zkrotit jeho nenávist, varovat ho před nebezpečím. On ji ale sprostě, surově odežene.
Druhé setkání dvanácti hospodářů trvá také až do rána. Teprve za svítání řekne pantáta Koukol:
"A co ten horák? Ten kovář."
"Pravda, je to kus chlapa, ale proč by to měl udělat?" zeptá se kdosi.
"Bude muset. Vím, že ho hledá gestapo," řekne Koukol.
"Ale to bychom byli stejní jako Sekal," řekne pantáta Sehnálek.
"Ne, nebyli. Protože toho horáka opravdu hledají. Sekal si vymýšlí, jeho udání jsou křivá!"
Možná se takovýto způsob všem nelíbí, ale líbí nelíbí, nutnost je nutnost...
"Však mu dobře zaplatíme," řekne kdosi.
A tak se dvanáct hospodářů sejde potřetí. Třináctým do počtu je Jura Baran.
Nabídku odmítne, i když jí rozumí, protože ví, kdo je Sekal, i když mzda za vraždu je opakovaně zvyšována.
"Nezabiješ, stojí v bibli," řekne.
"Nejsi křesťan. Nejsi katolík!" řekne Koukol.
"Jsem evangelík. Lepší křesťan než vy!"
Hospodářům nezbude než vytáhnout temný trumf. Položí Jurovi nůž na krk.
"A kdyby tě snad napadlo utéct, rozmysli si to! Víme, kde schováváš svoji ženu," řekne Koukol.
A tak Jura Baran kývne, že ano. Zabije Sekala.
"Máš na to měsíc, Barane! Do příštího úplňku."
Jak zabít člověka, když nejste vrah? Je Sekal opravdu tak špatný? Anebo: Čím ho zabít? Rukama? Nožem? Zastřelit ho? Nebo: Stačím na něj? Nezabije on mě? Nechytnou mě? Takových otázek a není s kým se poradit...
Jura začne Sekala pozorovat. Začne ho sledovat. Jeho pohyby, jeho zvyky.
Jednou si v hospodě sedne k jeho stolu. Když Sekal přijde, je z toho rvačka. Jura skončí na zemi, hospodský musí pomoct mu na nohy. "Byl to jenom takový pokus," řekne Jura pantátovi Sehnalovi, který mu v noci do kovárny přinese tajně drženou brokovnici se slovy: "Rukama na něho nestačíš, chlapče, tady máš flintu."
Čas nestojí. Uběhla polovina termínu. Měsíc je v novu.
Sekal se v hospodě nechá slyšet, že polí není nikdy dost, že se bude muset po něčem poohlédnout, aby mohl příští rok zasít víc pšenice. "Válka neskončí a vojáci potřebují chleba. Kšeft je kšeft," řekne. Jen tak to pustí do vzduchu. Zatím ta slova neadresuje nikomu, ale hospodáři, jejichž pole sousedí se Sekalovými, se přikrčí a shrbeně odcházejí z hospody. A Jura cítí na sobě jejich pohledy...
Marie, kuchařka z fary, přijde do kovárny, že pan páter Vojtěch potřebuje v kostele opravit železné panty. "Co já v katolickém kostele?" řekne Jura a nato stařenka: "Jste kovář, nebo nejste?"
Páter Vojtěch je přívětivý starý tlouštík. Nejde o žádnou práci, pozval Juru, aby mu nabídl alespoň duchovní pomoc; zná jeho situaci. "Jak to víte? Byli se vám snad ti farizejové vyzpovídat?" ptá se Jura. Ale páter Vojtěch je dobrý muž a nakonec k sobě s Jurou najdou cestu. Jejich rozmluvy, diskuse katolíka s protestantem, mají hroty a napětí, avšak dojdou v nich jistého zalíbení. Jenomže sladit Jurův chystaný čin s Božím přikázáním nedokáže ani páter Vojtěch.
Při jednom z takových rozhovorů Jura řekne: "Možná bych uměl zabít chlapa, kdyby on chtěl zabít mě... " Páter Vojtěch se na něj chvíli dívá a potom jakoby uznale pokývne hlavou.
A tak běží dny a noci a měsíc na nebi blíží se k úplňku.
Toho dne, o žních, spravuje Jura komusi na poli sekačku obilí. Jde pak zpátky do vsi. U Božích muk na křižovatce prašných cest, uprostřed zlatého moře zralého ječmene, potká Jura Sekala.
"Tož ty prý mě zabiješ, horáku."
Jura přikývne a řekne: "Jestli mě neudáš."
"Ne. Protože já zabiju tebe."
Jura se, jakoby z jakéhosi uvolnění, pousměje.
Sekal mu úsměv vrátí.
"Máš rád půlnoc, horáku?"
"Je mi jedno, kdy to bude," řekne Jura."
"Tož dobře. Dnes o půlnoci," řekne Sekal a vykročí. V chůzi přes rameno dodá: "Vezmi si dobrý nůž."
Jura zaklepe na dveře fary. "Páter jel do Olomouce k panu biskupovi. Mám vám vyřídit, že se jel vyzpovídat z největšího hříchu, který kdy spáchal. Jedinkrát v životě někoho udal," řekne kuchařka Marie, Sekalova matka. Cosi tuší, pokusí se u Jury orodovat za svého syna. Ale on jí neporozumí. "Vyřiďte farářovi moje poděkování," řekne.
A potom, o půlnoci na křižovatce u Božích muk, pod jasným svitem úplňku vytáhnou Jura i Sekal svoje nože a skočí po sobě. Boj o život nebývá krátký. Dlouho nemá ani jeden z nich navrch. Oba jsou už zranění, ale neustávají. Bijí se mlčky, bez dechu, slyšet je jenom akord větru v obilných lánech. Poslední výpad udělá Jura. Bodne a Sekal je mrtev.
Dvanáct hospodářů té noci opět sedí v jizbě u Obervů. Pomalu kdosi šátrá po klice, pomalu se otevřou dveře. Jura se dostane dovnitř po kolenou. Silně krvácí z několika ran. Klečí na kolenou, když řekne: "Udělal jsem mu to."
Je ticho. Stále na kolenou dívá se Jura po těch dvanácti tvářích. Každý před jeho pohledem sklopí oči. Jen poslední ne. Pantáta Koukol. Jura se dívá na jeho zrzavé vlasy, zrzavý plnovous. Lehce se pousměje a tiše, asi jen on sám to slyší, řekne: "Jako ten Jidáš." Potom se zhroutí na podlahu.
Musí se zapřáhnout a zavézt Juru k doktorovi, říká někdo; jiný radí pro doktora zajet, zraněnému by převoz mohl ublížit. Dohadům udělá konec Koukol: "A co až najdou Sekala? Myslí si snad někdo, že gestapo nedokáže z toho horáka vytlouct, jak to bylo? Proč Sekala zabil?" Do dlouhého ticha zazní jen Jurovo zasténání. Oberva se zvedne se slovy: "Tož s tímhle já nechci mít nic společného." Koukol ho zarazí slovy: "Jdeš si umýt ruce, Piláte Pontský?"
Nebe na východě zlátne. Černý koník táhne lehký vozík, na kterém v bezvědomí leží Jura. Jeden u opratí, zbylých jedenáct hospodářů jde za vozem. Nikdo v tom smutečním průvodu nechybí.
A když se slunko vyhoupne nad obzor, rychle po něm stoupá, aby pozlatilo požehnané obilní lány. Ozáří také Juru a Sekala. Leží vedle sebe, v ruce oba mají nože a jejich krev se vpíjí do prachu.
Mezi nimi stín kříže z Božích muk.
(Otištěno se svolením distribuční společnosti Falcon, která snímek uvede do našich kin)