Neslavný konec italského duceho
* Podzim roku 1943 trávil italský diktátor, v podstatě zbavený moci, uprostřed subtropické zeleně na břehu jezera Garda. Tehdy prý už nechtěl vládnout, chtěl jen dožít v soukromí. Dokonce uvažoval o psaní pamětí.
Na letošní 25. červenec připadá výročí jedné významné epizody 2. světové války. Před pětapadesáti lety, tedy 25. července 1943, byl v Římě svržen Hitlerův spojenec duce Benito Mussolini. Pod tlakem veřejnosti vyhlásila nová vláda v čele s penzionovaným generálem Pietrem Badogliem 8. září 1943 kapitulaci. Sám Mussolini byl zatčen a uvězněn na trestaneckém ostrově Ponza. Pak ho přemístili na ostrov Santa Maddalena na severu Sardinie, odkud byl převezen do lyžařského hotelu v pohoří Gran Sasso v nadmořské výšce 2900 metrů, asi 150 kilometrů na východ od Říma.
Jakmile se Hitler dověděl o svržení duceho, vydal ihned pokyny, aby německá armáda obsadila Řím a tamní letiště. Když 13. října 1943 vypověděla nová italská vláda válku Německu, tak Němci ovšem odpověděli velice rázně: pod velením generála-polního maršála Kesselringa okupovali střední a severní Itálii. Velmi houževnatě brzdili spojenecký postup, a navíc se jim díky zvláštnímu SS komandu pod velením hauptsturmführera Otty Skorzeného podařilo 12. září 1943 Mussoliniho osvobodit. Duce se pak usadil ve vile Feltrinelli v Gargnanu u jezera Garda v severní Itálii. Uprostřed svěží subtropické zeleně obklopené strmými vrchy, v onom il giardino botanico d`Europa - "botanické zahradě Evropy" - zachráněný diktátor přemýšlel o reformě státu, v jehož čele stál přes dvacet let. Mussolini už prý nechtěl vládnout ani provádět nějakou renesanci fašismu. Údajně toužil jen po dožití v soukromí. Začal filozofovat, a dokonce se chtěl pustit do psaní pamětí.
Mussolinimu ovšem nelze upřít, že nejen ovládal tři cizí jazyky (německý, francouzský a anglický), ale že uměl i dobře stylizovat. Vždyť kdysi řídil noviny, psal články i knihy. To ještě byl socialista a bylo to před první světovou válkou. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že v roce 1913 napsal knihu, která není v Čechách dost známá, a proto i jen zmínka o ní by jistě mohla vyvolat u někoho údiv a u jiného nevěřící rozpaky. Ta knížka se totiž jmenuje "Giovanni Huss - il veridico", tedy česky Jan Hus - muž pravdy.
"Psát životopis Jana Husa není jistě alespoň v Itálii, s možnostmi, jež jsou k dispozici, nejlehčí práce," uvádí Mussolini v předmluvě a pokračuje: "Latinské spisy českého kacíře nejsou v našich knihovnách dosažitelné, české spisy nebo do češtiny přeložené nejsou zatím v italštině, ba ani pisatel těchto řádků nemá štěstí náležet k malé skupině Italů znajících dobře česky. Nicméně se domnívám, že i za těchto obtížných podmínek jsem nepracoval nadarmo. Doufám, že četba těchto stránek nakloní přátele volných myslitelů době, životu a dílu nejméně známého kacíře za Alpami... Odevzdávaje tento spisek tisku, přál bych si, aby ve čtenářově nitru vzbudil nechuť k duševnímu i světskému násilí jakékoliv formy, ať církevnímu, ať jakobínskému."
Za jádro Husovy reformní snahy církevního života pokládal Mussolini tu část Husova rozhovoru v Kostnici s papežskými legáty, kterou podle různých historických dokumentů sám interpretoval takto: "Hus odmítá autoritu papežovu a vrací se k evangeliu. Chce diskusi, porovnávat prvotní pravdu s praktickým využitím papežů. Toto srovnání rozšíří se zítra na kritický soud: ,svobodnou diskusi'."
Když se Mussolini zamýšlel nad tím, jak nejvýstižněji popsat Husovu oddanost učení Ježíše Krista tak i pravdě, zvolil si v knize tento dialog:
",Chcete uposlechnout rozkazů papežských?' tázali se legáti Husa. ,Je to můj úmysl,' odvětil Hus. ,Nuže', pravili papežští legáti arcibiskupovi, ,je ochoten poslouchat papežových rozkazů.' ,Abychom si rozuměli,' přerušil je příkře Hus, ,já nazývám rozkazy papežskými učení Kristových apoštolů. Jestliže se s nimi papežské řády shodují, jsem ochoten je poslouchat. Jsou-li však s nimi v rozporu, odpírám poslušnost, i kdyby mé tělo shořelo na hranici.'"
Brzy poté se však Mussolini odvrátil od kladných hrdinů typu vůdce italského národně osvobozeneckého hnutí Garibaldiho či našeho mistra Jana, a začal obdivovat jiné lidi a jiné směry. A také od té doby již nenapsal nic pozitivního. Proto není divu, že jeho apatie k politice a chuť znovu psát po 25. červenci neměly dlouhého trvání. Definitivní tečku za tímto jeho náhlým vzplanutím učinilo 13. září 1943, když byl letecky dopraven do Mnichova, kde se setkal s manželkou Rachele a s rodinou. Byla tam i dcera Edda a její manžel Ciano. Hned následující den musel duce odletět do Vlčího doupěte v Rastenburgu, kde byl přijat Hitlerem. Dřívější těsné kontakty mezi německým nacismem a italským fašismem umocněné osobní náklonností k Mussolinimu nakonec jistě sehrály rozhodující roli, když se führer rozhodoval o dalším osudu duceho.
A tak se také stalo. Pod německou kontrolou založil Mussolini nový státní útvar, který se podle místa vyhlášení v městečku Saló - nacházejícím se rovněž u břehu Gardského jezera - nazýval Italská sociální republika v Saló. Dne 18. září 1943 promluvil z mnichovské rozhlasové stanice k italské veřejnosti, aby oficiálně oznámil vytvoření nové fašistické vlády na Němci okupovaném území Itálie. Použil přitom takové obraty, jako "Itálie opět pozvedne zbraně po boku Německa a pomstí se zrádcům z 25. července".
Jedním z těchto zrádců byl v Mussoliniho očích i Ciano. Bývalý ministr zahraničních věcí a duceho zeť v jedné osobě se při shora zmíněném setkání v rodinném kruhu v Mnichově nechal oklamat tchánovou srdečností. Proto požádal Němce o souhlas k návratu do Itálie, kde již byla jeho manželka Edda. Avšak po přistání ve Veroně byl Ciano okamžitě zatčen, vsazen do vězení a posléze spolu s dalšími "zrádci" postaven před tribunál. Ještě během procesu, který proběhl ve dnech 8. - 10. ledna 1944, měl Mussolini podle svědectví svého tajemníka Giovanniho Dolfina prohlásit: "Co se mě týká, Ciano už je pro mě mrtvý." Na tomto případu se duce opět projevil jako surový a bezcitný diktátor, který neváhá nechat zabít kohokoliv, včetně člena rodiny, jestliže v něm vzbudí podezření, že se staví proti jeho kursu. I samotná poprava, která se konala hned následující den po vynesení rozsudku - 11. ledna 1944 -, byla provedena otřesným způsobem. Hrabě Ciano byl se svými druhy zastřelen do hlavy zblízka pistolí.
Mussolini se ještě ani na jaře 1945 nevzdával iluze o pokračování v boji "někde na severu", i když se ještě dvakrát pokusil o získání času jednáním. Nejdříve se obrátil na předáky italských socialistů, kteří však jeho "nabídky k usmíření" velmi rozhořčeně zamítli. Pak ještě 25. dubna 1945 odpoledne jednal - a to osobně v paláci kardinála Schustera v Miláně - se třemi představiteli Výboru národního osvobození. Tam se mu dostalo další studené sprchy. V průběhu dvou hodin měli všichni Mussoliniho fašisté složit zbraně s tím, že nejvyšší činitelé duceho režimu budou postaveni před soud. Mussolini se dovtípil, jaký by to asi byl soud, a proto se pod ochranou jednotky SS vydal do pohraničního města Como, vzdáleného asi 50 kilometrů na sever od Milána, těsně u švýcarských hranic. Právě tato blízkost Švýcarska navodila u některých členů Mussoliniho doprovodu návrh, aby duce uprchl do této neutrální země. Když se 26. dubna 1945 v brzkých ranních hodinách vydával na svou poslední "válečnou výpravu", tak se na radu esesáckého důstojníka převlékl do německé uniformy. Ve skupině, která ho doprovázela, se nacházela i jedna z jeho četných milenek, Claretta Petacciová, odhodlaná sdílet duceho osud až do konce. Avšak ani převlek, ani ochrana SS ho nakonec nezachránily. V městečku Dongu ho čirou náhodou poznal jeden z partyzánských velitelů. Okamžitě ho zatkl i s jeho doprovodem. To se stalo 27. dubna 1945. O den později byl na zasedání Výboru národního osvobození v Miláně odsouzen k smrti zastřelením. Rozsudek měl okamžitě vykonat partyzánský plukovník Walter Audisio, spolubojovníky oslovovaný prostě jen Valerio. Vše se tehdy odehrávalo velmi dramaticky, což bylo v dané době jistě pochopitelné, ale zároveň i ve spěchu, který nelze ospravedlnit ani revolucí, ani skutečností, že se partyzáni obávali, aby jim Mussoliniho nakonec znovu někdo "neunesl", protože tehdy po něm usilovně pátrali agenti amerických a britských tajných služeb. A tak odpoledne v 16.10 hodin 28. dubna 1945 splnil Valerio úkol, jímž byl pověřen na základě rozsudku milánského revolučního tribunálu. Zastřelil Mussoliniho i Petacciovou, která mu údajně "vběhla v zoufalství do rány", zatímco četa jeho partyzánů zastřelila dalších patnáct členů duceho družiny. Valerio pak všechny zastřelené odvezl na náměstí Piazza Loretto v Miláně, kde byla těla Mussoliniho, Petacciové a několika dalších pověšena za nohy na přístřešku benzínové pumpy. Valerio ve svých pamětech připomněl, že to bylo stejné místo, kde 14. srpna 1944 Mussoliniho fašisté zastřelili patnáct jeho spolubojovníků z partyzánské Garibaldovy brigády. "Toto náměstí," napsal plukovník Valerio, "se stalo symbolem celého národa jako památka na 76 000 zabitých italských vlastenců v zápase za svobodu".
Mezi dokumenty, které partyzáni Mussolinimu zabavili a o kterých byl on sám pevně přesvědčen, že mu pomohou po válce před soudem, měly být zřejmě pochvalné dopisy od Austena Chamberlaina a Winstona Churchilla z doby habešského tažení a občanské války ve Španělsku. Oba britští státníci tehdy duceho obdivovali a oceňovali jeho schopnost koordinace jeho zahraniční politiky s britskou. Psal o tom v roce 1993 Richard Lamb. A na konci ledna 1996 italský list Unita publikoval nové dokumenty, které potvrzují, že Mussolini měl u sebe v okamžiku zatčení skutečně tašku s dokumenty kompromitujícími Churchilla. Britský premiér v nich vyjadřoval podporu italskému požadavku na kolonie v Africe a také účast italských vojáků ve Španělsku. To by samozřejmě byla vážná skvrna na Churchillově politickém erbu, i když tak činil zřejmě s tím cílem, aby se Hitler nestal jediným spojencem generála Franka a neusadil se na Iberském poloostrově. Mohl to být právě Churchill, kdo měl mimořádný zájem na okamžitém odstranění Mussoliniho, aby nemohl vypovídat o jejich vzájemných tajných předválečných kontaktech?
Ivan Brož
