První i poslední výspa Evropy

První i poslední výspa Evropy

Teplá tmavá noc. Letiště v největším krétském městě Herakleionu přijímá v několikaminutových odstupech jedno letadlo za druhým. Pestrá směs značek jen stvrzuje, že turistický nápor na Krétu začíná... Letiště, které nese jméno jednoho z nejslavnějších krétských rodáků, prozaika a básníka Nikose Kazantzakise, ovšem prožívá svoji hlavní sezónu od března do konce listopadu.
Jen pár kilometrů na jihozápad se nachází bájný palác v Knóssu, odkud v mýtických dobách Daidalos se svým synem Ikarem údajně prchal za pomoci důmyslně sestrojených křídel. První skutečné letadlo, byl to Jugers-52 se čtrnácti pasažéry na palubě, zde přistálo v roce 1939. Od té doby herakleionské letiště mnohonásobně zvětšilo svou kapacitu. Mnohonásobně se ovšem zvýšil také počet pasažérů. Jak přiznává zdejší ředitel Jorgos Karkanis, letiště má dnes již problémy s kapacitou. Před třiceti lety, v roce 1967, činil počet odbavených pasažérů všemi směry a na všech linkách 143 tisíc (z toho pouhých 160 turistů sem tehdy bylo dopraveno charterovými lety, pro něž se herakleionské letiště otevřelo jako první v Řecku). Loni to bylo již přes čtyři milióny osob (z toho 1 663 455 turistů přiletělo charterovým letem).
Mezi padesáti leteckými společnostmi, které sem od května do září dopravují mezi dvěma a třemi sty tisíci turistů měsíčně, nechybějí pochopitelně ani české aerolinie. Na palubách jejich strojů loni na Krétu přiletělo přes 27 tisíc našich občanů. Letištním statistikám ale vévodí Němci (loni 579 tisíc turistů), Angličané (220 tisíc) a Nizozemci (144 tisíc).
* Kréta je místo, kde se pozemské stýká s božským. Cítíte to na každém kroku. I trudnomyslnému člověku by se tu mohla vrátit radost ze života. Záleží jen na jeho schopnosti vnořit se do oparu, v němž mizí dávnověk i současnost.
Kréta leží na jedinečném místě Středomoří, zhruba stejně vzdálena od tří kontinentů, Evropy, Asie a Afriky. Navzdory všem dalším vlivům a souvislostem je ostrov ovšem od nepaměti považován za součást evropského kontinentu. Ostatně podle jednoho z řeckých mýtů s Krétou souvisí i samo jméno kontinentu: Sem totiž unesl Zeus v převtělení za býka z Fénicie krásnou Európé, která mu porodila syna, z něhož se stal král Mínós. Pravdou bezesporu je, že Kréta byla od druhého tisíciletí křižovatkou obchodních cest, že jejím prostřednictvím se uskutečňovaly kontakty Evropy s civilizacemi v Mezopotámii a Egyptě. "Kréťané se zásobovali mědí na Kypru a vyměňovali ji za cín, dovážený ze Španělska a ze vzdálené Británie. Z Egypta přicházelo obilí, zlato, slonovina, papyrus, ale také silný vliv, jakým pokaždé v dějinách působí na rodící se kulturu starší a rozvinutější civilizace," praví se v obsáhlých Dějinách Evropy (česky Argo, 1995). Na bohatém ostrově se vyvinula důmyslně organizovaná byrokratická společnost, fakticky první skutečný stát v Evropě.
S dějinami Evropy byl ostrov pevně spjat i později, například v čase velkého liberálního a národnostního vzmachu první poloviny 19. století, kdy se formovaly moderní národy a státy, či za druhé světové války, kdy Kréta znovu osvědčila svůj strategický význam.

Našinci na cestě: z Benátek do Jeruzaléma

Řecko a jeho ostrovy patří dnes k nejvyhledávanějším místům, kam čeští turisté směřují za mořem a sluníčkem. Trvalo však dlouho, než jsme zdejší krajině přišli na chuť. Vždyť ještě v šedesátých letech minulého století v jednom ze svých cestopisných fejetonů básník Vítězslav Hálek napsal: "Kdo si myslí, že řecké ostrovy jako by oplývaly krásnou vegetací a vůbec lahodnou přírodou, ten si svoje domysly zgruntu poopraví, vida skalnaté, sluncem vysmahlé tyto pevniny mořské."
První kontakty našinců s Krétou jsou ovšem doloženy již z přelomu 15. a 16. století. Přes ostrov totiž směřovalo hned několik poutníků do Jeruzaléma, k Božímu hrobu. Na Jana Hasištejnského z Lobkovic při jeho cestě roku 1493 učinila největší dojem zvěst o úrodnosti Kréty. Obsáhlou kapitolu ostrovu věnoval ve svém cestopise Cesta z království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, jenž byl tiskem vydán roku 1608, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: "Ostrov Candia za starodávna sloul Creta, totiž od křídy, kteráž v latině creta slove, a tam se namnoze i nejlepší nachází... Jest pak ostrovu toho položení uprostřed moře, jež slove u geografů Mediterraneum, totiž Prostředzemní, ale mezi kupci a jinými okolními národy jmenuje se moře Veliké pro rozdíl jiných zátok mořských."
Kryštof Harant ve svém cestopise neopomenul ani mytický dávnověk: "Staří toto přísloví o Cretě měli, že všecko, co z ní pocházelo, nejlepší a mimo jiné bylo, a to netoliko ovoce všeliké rozuměli, ale i na leges, řád a správu regimentu, od nichž ji Řekové, od Řeků Římané, od Římanů naše krajiny vzaly." Obsáhle se rozepisuje o nákladné věci jménem labyrintus, "pro níž z dalekých zemí na pohledění přijížděli". Odvolává se zejména na "antiquitas starých historiků" a vypráví legendu o králi Mínosovi a potvoře jménem Mínótaurum.

V Labyrintu

Sám Labyrint, jak praví jeden z hrdinů známého detektivního románu americké autorky Patricie Highsmithové Smrt v Labyrintu, ovšem mýtem není. "Ten se teprve zrodil právě z toho podivného paláce...," vysvětluje svým spolucestujícím. Nejlépe je to patrné na maketě knósského paláce v herakleionském Archeologickém muzeu. Rozsáhlá stavba, která byla nazvána podle svého mýtického vladaře Mínóovým palácem, vypadá ve zmenšené rekonstrukci na první pohled nesouměrně a složitě.
Podobný pocit se člověka zmocní i na počátku samotné návštěvy ve zbytcích reálného paláce o rozloze 20 tisíc čtverečních metrů, který na počátku našeho věku - přesně 23. března 1900 - začal odkrývat novinář a archeolog, pozdější oxfordský profesor a sir, Arthur Evans. Nebyl první (v Knóssu se již před ním o archeologické štěstí pokoušel například objevitel Tróje Heinrich Schlieman), ale zato byl ve své snaze důsledný. Díky němu vyšly na denní světlo novověku pozůstatky nejstarší gramotné společnosti v Evropě, jejíž existenci do té doby odborníci jen tušili. Evans se ovšem nespokojil jen s odkrytím trosek paláce; na několika místech rekonstruoval části staveb. Byl za to sice podroben přísné kritice ze strany některých odborníků, nicméně návštěvník díky tomu získal názornou představu o majestátnosti Mínóova sídla.
"Existuje mnoho sporů o estetické stránce restaurátorských prací Arthura Evanse," píše ve své knize z konce třicátých let Kolos z Marussi věhlasný americký spisovatel Henry Miller. "Nechci se k nim vyslovovat; přijal jsem daný fakt. bez ohledu na skutečnou podobu Knóssu v minulosti i to, jak kdy bude vypadat v budoucnosti, je Knóssos vytvořený Evansem jediný, který budu znát. Jsem Arthuru Evansovi vděčný za to, co dokázal, vděčný, že mi umožnil sestoupit po majestátním schodišti a posadit se na nádherný trůn...Knóssos v každičkém ohledu představuje okázalost, rozumnost a bohatství mocného a mírumilovného národa. Je to i veselé město - veselé, zdravé, čisté a zdraví prospěšné." Millerův pohled je pochopitelně pohledem laika, který se nechává - tak jako většina turistů - unášet bezprostředním dojmem z místa. Pocit neuspořádanosti postupně mizí, člověk začíná vnímat dávný řád.
Christopher Mee, odborník na egejskou oblast z Liverpoolské univerzity, o Knóssu v knize kolektivu autorů Příběh archeologie, kterou v českém překladu před časem vydalo nakladatelství Argo, je ve svém přístupu možná méně poetický, zato však přesnější: "Palác sloužil několika účelům. Byly v něm elegantní obytné místnosti dlážděné sádrovcem a zdobené freskami, stejně jako prostorné pokoje v prvním patře, které mohly sloužit jako královské sály. Kapacita skladišť značně přesahovala potřeby obyvatel paláce, což znamená, že král musel podporovat velký počet dvořanů. V paláci sídlili i specializovaní řemeslníci a úředníci, kteří pořizovali záznamy na hliněné tabulky. Palác fungoval i jako náboženské centrum. Evans v něm nalezl několik chrámů a při obřadech se snad využívaly i velké dlážděné dvory; některé tyto obřady jsou zachyceny na freskách, které Evans objevil a pečlivě zrekonstruoval." To vše před návštěvníkem knósského areálu skutečně ožije.

Mínójské hádanky

Herakleion je označován za jedno z nejošklivějších, ne-li vůbec nejošklivější krétské město. Pravda je ovšem trochu jiná, podobně jako v minulosti mínójský palác také novodobá metropole se neustále rozšiřovala, prorážela vlastní krunýř. V chaotickém labyrintu města si ovšem turista může najít své potěšení: Pro jednoho to bude trh či hojnost obchůdků, pro druhého posezení v kavárničce, pro třetího návštěva místního muzea, které shromáždilo množství artefaktů a dalších materiálních stop po dávných historických dějích. Dokládají podivuhodnou vyspělost krétské civilizace, jež se tu rozvíjela zhruba mezi 21. a 14. stoletím před Kristem. Nevznikla však ve vzduchoprázdnu, ale v inspirativním egejském prostoru. Navázala zprvu patrně na starší kulturu, která se vyvinula na Kykládách. Protože však staří Kréťané byli zdatní mořeplavci, krétské podněty se šířily dál, na Kypr, do Egypta, Fénicie a Sýrie, do předhistorického Řecka.
O podstatě prvotní krétské kultury můžeme však soudit jen z dochovaných předmětů a nástěnných maleb. Arthur Evans sice během svých výkopů v Knóssu objevil hliněné tabulky s hieroglyfickým písmem, rozluštit je však nedokázal. Podrobným zkoumáním se navíc ukázalo, že jde o tři různé typy písma. Až v polovině padesátých let, po mnohých neúspěšných pokusech mnoha odborníků (včetně našeho Bedřicha Hrozného), se anglickému architektovi Michaelu Ventrisovi podařilo rozluštit nejmladší písmo, tzv. lineární B, které se ukázalo být nejranější formou řeckého písma. Starší lineární písmo A ani nejstarší hieroglyfy, kterými je mimo jiné po obou stranách popsán proslulý disk z Faistu, jedna z nejzáhadnějších písemných památek světa (k vidění také v herakleionském Archeologickém muzeu), se však dosud rozluštit nepodařilo.
Další nerozluštitelná záhada obestírá také sám zánik krétské civilizace. V roce 1939 zveřejnil řecký archeolog Spyridon Marinatos domněnku, že příčinou katastrofy, která kolem roku 1500 před Kristem znamenala konec mínójské civilizace, byl výbuch sopky na ostrově Théra, známějším dnes pod názvem Santorini. Za jeden z možných ohlasů této rozsáhlé katastrofy je považována báje o zániku Atlantidy. Budovy odolné proti zemětřesení prý sice přežily mohutný otřes, vlna tsunami, sopečný popel a tlaková vlna po výbuchu, který byl silnější než erupce Krakatoa, zničily legendární krétské loďstvo, podlomily hospodářství, přivedly k úpadku zemědělství. Kréta se pak stala snadnou kořistí Achájců. Tak praví jedna z hypotéz.
Mínójská civilizace však možná zanikla - tak jako jiné velké kultury - na vnitřní vyčerpání. Ale ať již byly příčiny pádu jakékoli, jisté je, že Kréta postupně upadla v zapomnění. Později se tu střídali dobyvatelé a nájezdníci, kolonizátoři a okupanti. Římané, saracénští Arabové, Benátčané, Turci... Každý tu zanechal nesmazatelné stopy, ale Kréta zůstávala srdcem řecká.

Ivan Matějka
O Krétě znovu v příštím čísle