Málaga - město příjemných prožitků

Málaga - město příjemných prožitků

* Málaga leží tak trochu ve stínu andaluských perel, jakými jsou Sevilla, Granada a Córdoba. Staří Řekové ji nazvali Malaca, což znamená příjemná, a věřte, že výstižnější označení byste asi těžko hledali. Příjemné je i to, že hlavní město andaluského pobřeží Costa del Sol je ze všech jeho letovisek snadno a rychle dostupné.
Nejkrásnější pohled na Málagu je z hory Gibralfaro. Přesněji řečeno z terasy "paradoru", státního čtyřhvězdičkového hotelu stojícího jen pár kroků od hradu, který má stejné jméno jako vrch, na němž byl postaven. Pod sebou máte Málagu jako na dlani - záliv s přístavem, staré město, novou výstavbu, pláže, okolní hory... Jste tu daleko od ruchu velkoměsta, a přece tak blízko centra.

Za svědky maurské minulosti

Na vrcholu hory Gibralfaro prý kdysi stával maják. Postavili ho Féničané, aby ukazoval lodím cestu do přístavu. Hrad Gibralfaro, který tu stojí od 2. poloviny 14. století, dal postavit maurský král Júsuf. V průběhu historie se na něm podepsali nejen jeho dobyvatelé, ale i zub času, a v současné době tu probíhají restaurační práce.
Chcete-li navštívit další z maurských pevností - Alcázabu, musíte sejít dolů k zahradám na úpatí kopce. Směrovka vás zavede nejprve k římskému divadlu, tedy ke zbytkům římského divadla, z něhož zbylo jen pár kamenných stupňů a kruhové jeviště. Nad ním se už zvedá hradba kdysi téměř nedobytné pevnosti, která byla postavena v letech 1057 - 1063. Případní útočníci to neměli vůbec jednoduché. Aby se dostali až k překrásnému maurskému sídlu v nejvyšší části pevnosti, museli překonat tři prstence hradeb s osmi opevněnými branami a sto deseti věžemi. Právě tolik obranných prvků měla jedna z nejvýznamnějších maurských pevností na Pyrenejském poloostrově. Dnes už je cesta nahoru jednoduchá. Mezi hradbami porostlými břečťanem stoupáte klikatě vzhůru, projdete několika branami, a když se ocitnete na jakémsi rozkvetlém náměstíčku s fontánou, vězte, že už jste v bezprostřední blízkosti nazarijského paláce, v němž v přepychu a radostech žili několik století maurští vládci. Archeologické muzeum, které je v něm umístěno, tu našlo pro své sbírky skvělé prostory.

Říkali jí Mrzáček

Pro katedrálu je to poněkud zvláštní přízvisko. La Manquita, čili Mrzáček, jí říkají, protože jí chybí jižní věž. Říká se, že finanční prostředky, které byly určeny na její dostavbu, byly ze solidarity poslány do Ameriky na podporu války za nezávislost. Ale i bez této věže patří katedrála bezpochyby k nejvzácnějším památkám Málagy.
Původně stála na tomto místě mešita. Katedrála se začala stavět v roce 1528, tedy brzy poté, co město dobyli katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Aby bylo vůbec možné pokračovat ve stavbě, byl nutný pravidelný přísun peněz. Částečně tento problém vyřešilo vydání tzv. Královského privilegia, což byla listina zakotvující povinnost vývozců odevzdat z každé měřice vína, oleje a rozinek, které opustí přístav, jeden rial. Práce na katedrále pokračovaly s přestávkami až do roku 1782. Tehdy bylo královským výnosem rozhodnuto stavbu katedrály definitivně ukončit, i když vlastně ukončena nebyla.
Jejími prvními staviteli byli pravděpodobně Diego de Siloe, který zároveň pracoval i na granadské katedrále, a Enrique Egas, který měl v té době za sebou takové stavby, jako je např. katedrála v Toledu. Na architektuře málažské katedrály se však podepsala především renesance, a pak také baroko, zejména díky hlavnímu průčelí, které je spolu s barokním biskupským palácem největší ozdobou náměstíčka zvaného Plaza del Obispo. Dvoulodní prostor s četnými kaplemi i katedrální muzeum jsou doslova zaplněny pozoruhodnými uměleckými díly. Opravdovým skvostem je však kůr s lavicemi zdobenými dřevořezbami, který je považován za jeden z nejcennějších v celém Španělsku. Jeho autor Pedro de Mena je také tvůrcem klečících figur katolických králů v jedné z kaplí.

Víno, "tapas" a debatní kroužky

Málaga je opojná. Řeč je v této chvíli o víně, a protože jsme v hlavním městě vinařské oblasti s ochrannou značkou "malaga", bylo by hříchem nezajít na skleničku tohoto proslaveného moku do některé z místních hospůdek. Třeba do uličky Chinitas. Kdysi tu bývala divadelní kavárnička, kam chodíval se svými přáteli na kus řeči i na skleničku Federico García Lorca. My jsme vstoupili do hospůdky Quitapenas, v níž prý, jak napovídá její název, zbavují člověka trápení. Každý z těchto typických lokálů má jídelnu určenou pro vyhladovělé, a barový pult, který je spíše obléhán těmi žíznivými. V horku člověk moc velký hlad nemá, a tak jsme se usadili u baru.
Začínáme vinným střikem z červeného vína, kterému tu říkají "tinto de verano" a je skvělé na žízeň. Protože však Španělé k pití neustále i něco přikusují, naservíroval nám muž za barovým pultem i pár "tapas", což jsou např. olivy, kousky sýra, plátky horské sušené šunky a další chuťovky... Skvělý vynález tyhlety "tapas". Vymysleli je Andalusané, a právě zde v Malaze, alespoň tak to tvrdí místní, dovedli tuto tradici k dokonalosti. Zajít si na kus řeči do hospůdky, do toho svého "debatního kroužku", bylo v tomto městě odjakživa naprostou samozřejmostí, a aby diskutujícím mezi řečí víno nezvětralo, přikrývali si skleničku plátkem sýra, šunky, nebo kolečkem nějaké pikantní uzeniny. Tyto "tapas", což v překladu znamená pokličky či víka, skončily samozřejmě v žaludku besedujících. Dnes už "tapas", které se rozšířily po celém Španělsku (a dokonce i u nás už najdeme tapas bary), jako pokličky neslouží, ale název jim zůstal.
Na závěr si dáváme skleničku lahodné malagy, necháváme se zlomit ještě na jednu, ale pak už raději odcházíme. Naše toulky Málagou ještě neskončily.

Turistou bez mapy

Říká se, že každý obyvatel Málagy je zároveň i turistou. Pokud není zrovna v práci, je na ulici. Neběhá sice s mapou za historickými památkami, ale jen se tak prochází a má vždy čas. Zeptáte-li se ho na cestu, mnohdy vás ještě kus doprovodí, jako by šel zrovna tam, kam se potřebujete dostat i vy.
Touláte-li se bez cíle uličkami starého města, možná že neuvidíte všechny kostely či jiné významné stavby, zato vám ale nemohou uniknout půvabná zákoutí s množstvím zajímavých detailů na fasádách i dveřích domů, z nichž mnohé nezapřou vliv maurské architektury. Každý Málažan, jako správný patriot, vás určitě pošle na jedno z nejpopulárnějších náměstí města - Plaza de la Merced s obeliskem vztyčeným na počest generála Torrijose, který usiloval o vyhlášení republiky a zaplatil za to v roce 1831 svým životem. Kamenné lavičky bývají obsazeny maminkami či babičkami, jejichž děti či vnuci se prohánějí kolem. Určitě se tu proháněl i malý Pablo Ruiz Picasso, který vyrůstal v domě č. 15 na rohu náměstí. Dnes tu sídlí Picassova nadace, je tu malé muzeum a knihovna s rozsáhlou dokumentací týkající se života a díla věhlasného malíře. S jeho jménem bude v blízké budoucnosti spojen jeden z nejkrásnějších paláců tohoto města - Palacio de Buenavista, který stojí v ulici San Agustín už od 16. století a v němž bude po dokončení náročné adaptace trvale vystaveno 137 Picassových obrazů z dědictví umělcovy snachy Christine Ruiz Picassové. Málaga tak bude mít jedno z nejlepších světových muzeí věnovaných tomuto malíři.

Když vypuknou slavnosti

Kdyby katoličtí králové nevstoupili do Málagy onoho letního dne, přesně 19. srpna 1487, obyvatelé města by si zajisté našli k letním oslavám nějaký jiný důvod. Lidové slavnosti čili Feria de Málaga, jak tu říkají týdnu bezuzdného veselí, kdy je vše, nebo téměř vše dovoleno, poprvé vypukly v roce 1491. Začínají s železnou pravděpodobností vždy v pátek před 19. srpnem přesně o půlnoci. Již dlouho předtím se však začínají shromažďovat před radnicí tisíce lidí, aby byli při tom od samého začátku. Přesně ve 24.00 se to stane. Po oficiálním vyhlášení slavnosti se nebe rozzáří velkolepým ohňostrojem a ve vyšňořené Málaze se vše na týden zastaví. Vše - kromě zábavy, veselí, hudby, tance, zpěvu, her, soutěží, býčích zápasů..., to vše zarámováno do ohromného vějíře barev, zvuků, vůní a chutí...
Ze všech stran jsou slyšet kytary, bubínky a kastaněty. Taky podupávání a potleskávání do rytmu. Všudypřítomné je flamenco, které nás, Středoevropany, tolik přitahuje, a i když mu příliš nerozumíme, mrazí nás při něm v zádech, protože tušíme, že se tu odehrává cosi dramatického. Kousek dál, jako by na odlehčení, veselé tance sevillské, hned vedle "verdiales", což je název pro folklór, který je pro tuto oblast charakteristický. Dámy, slečny i slečinky v nádherných šatech s volány, pánové, malí i velcí ve slušivých přiléhavých oblecích, pěšmo i na koních, se proplétají mezi civilisty. Všude je neskutečný mumraj a veselo. Obyvatelé Málagy si užívají. Slavnosti jsou přece od toho, říkají.

Na jedno odpoledne do tropů

Kdysi kdosi řekl, že Málaga je jako jedna ohromná zahrada. Pozorujete-li město z vrchu Gibralfaro, musíte mu dát za pravdu. A to ještě netušíte, co všechno se v té zeleni skrývá. Tak např. park v samém centru města. Pro místní je to něco tak všedního jako pro Pražana třeba Kampa. Středoevropan je však unešen. Park, který je skvělým rámem pro budovu radnice, pro španělskou banku, pro bývalý domek zahradníka, v němž je dnes Městská turistická informační kancelář, či palác celnice, v němž vlastně nikdy žádná celnice nebyla, byl založen v 19. století a najdete v něm kolem 155 rostlinných druhů z Afriky, Střední a Jižní Ameriky, Asie i Oceánie.
Jako ve skutečných tropech jsme si však připadali v botanické zahradě La Concepción na okraji Málagy. Městským autobusem jsme tam byli za chvilku. Obklopilo nás vlhko a přítmí, a také stromy i rostliny velice vzácné - soudě podle zvýšené aktivity našeho "botanika", který se rozhodl nás vzdělat přímo v terénu. Zmocnil se nás zvláštní pocit, že jsme se ocitli někde mimo Evropu, a přitom jsme měli Málagu na dosah.

Plují lodi do Málagy...

Historie města by se asi vyvíjela jinak, kdyby do jeho života nevstoupil přístav. Kdysi dávno sepisoval jeho curriculum vitae námořní obchod, dnes jsou to především turisté, pro které je Málaga při plavbě po Středozemním moři téměř povinnou zastávkou, než se vydají do dalšího přístavu. Také my opouštíme Málagu po vodě. Pohled od moře na město v nádherné zátoce se suchozemci snad nikdy neokouká. Jeho dominanta - vrch Gibralfaro s hradem, "paradorem" a Alcazabou, kde jsme své toulky po Málaze začali, se pomalu ztrácí, až zmizí docela. Po chvíli už na nás blikají světla Torremolinos.

Miluše Válková

Krátce z historie

Díky své strategické poloze mezi mořem a horami, u ústí řeky Guadalhorce, která tvořila jakousi cestu z pobřeží do vnitrozemí, byla Málaga odjakživa skvělým místem k osídlení.
O původu města se toho příliš neví. Až řecký historik a zeměpisec Strabon píše v 1. stol. př. Kr. ve své Geografice o Málaze jako o fénickém městě, v němž byl čilý průmysl, obchod se solenými rybami a důležitý přístav. V době římské kolonizace byla Málaga povýšena do kategorie městského celku s římskou organizací, pro který byl vydán zvláštní zákon - lex flavia malacitana - , jímž bylo město řízeno. Po germánských nájezdnících, a zvláště pak významnějším panství Vizigótů, kteří však nezaznamenali nic, co by stálo za zvláštní pozornost, vstoupili na Pyrenejský poloostrov v r. 711 Mauři. Noví páni nazývají Málagu "pozemským rájem" a město zažívá jedno z nejslavnějších období své historie, které končí 18. srpna 1487. Tehdy, po více než třech měsících těžkého obléhání, dobyla Málagu křesťanská vojska a den poté vstoupili do města pozdější sjednotitelé celého Španělska - katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Začíná období dekadence, z níž se město vzpamatovalo až v 18. a především pak v 19. století díky nebývalému růstu průmyslu a obchodu. Dnes je jedním z hlavních pilířů rozvoje Málagy především cestovní ruch.