Srpen '68 ve Vysočanech a na Hradě

Z memoárové knihy Dušana Havlíčka Jaro na krku

Srpen '68 ve Vysočanech a na Hradě

Další část vzpomínkového textu publicisty a novináře Dušana Havlíčka líčí podmínky práce tzv. vysočanského vedení KSČ, které bylo zvoleno na 14. sjezdu, jež se v téměř ilegálních podmínkách sešel v pražské ČKD, a okolnosti návratu vedoucích představitelů z nedobrovolných jednání v Moskvě:

...Ve všech provozech rozlehlého továrního komplexu ČKD ve Vysočanech se normálně pracovalo. Neobvyklý byl jen větší počet dělníků, kteří po jednom nebo dvou něco kutili, přerovnávali, opravovali po celém venkovním prostoru. U vrátnice se příchozího ujal dělník v montérkách, provázel ho spletitým bludištěm dílen, porůznu rozhozených skladišť, kůlen a garáží. Za haldou dříví, za křovím u rozpadajících se schůdků, u pootevřených vrat dílenské haly se naráz vynoří muž v pracovním obleku, průvodce k němu přistoupí, cosi mu šeptne a jde se dál. Dnes je heslo "ocel", druhý odpoví rovněž "ocel" a dodá, "dobrý, v pořádku".
Heslo se měnilo denně. Jednou jsem musel odjet navečer do města ještě před tím, než bylo stanoveno heslo na následující den. Ráno jsem se hlásil na vrátnici, vysvětluji, proč heslo neznám, ale nic naplat, prý to musí prověřit. Po delším telefonování jsem dostal průvodce, který mě asi půl hodiny vodil průchody a cestičkami. Postranní brankou jsme vyšli na prašnou silnici a po ní dorazili až na hlavní třídu. Bylo to asi sto metrů od hlavního vchodu, kde jsem se předtím hlásil. Průvodce se mnou zamířil k hlavní bráně závodu, který je přesně naproti Auto-Praga. Posadili mě do přilehlé místnosti a prý musím počkat, někdo pro mě přijde. Než jsem se dostal na své pracoviště, uplynulo asi půldruhé hodiny. V noci nás se vším všudy přemístili do jiné budovy. Pokud si dobře pamatuji, stěhovali jsme se tak asi třikrát.
Možná, že to byla opatrnost přehnaná, ale nikdo si nemohl být jist, že se sovětská vojska nepokusí o vyčištění hnízda odporu. Hlášení o pohybu vojsk v prostoru Vysočan byla bedlivě sledována. Občas v blízkosti továrních komplexů projely obrněné vozy a tanky. Na kopci nad fabrikou čněla baterie raket, jejichž špice mířily na vysočanský areál. Dodnes je mi záhadou, proč okupační velení nenařídilo obsazení Kolbenky.
Naše pracovní podmínky byly více méně polní. Ve velkém sále byly natěsnány psací stoly, co stůl, to jedno oddělení - mezinárodní, bezpečnostní, tiskové. Brzy jsme měli k dispozici slušně fungující monitorovací službu, která ve dne v noci sledovala domácí rozhlasové vysílání i vysílání zahraničních rozhlasů z celého světa. O dopravu nebyla také starost. Na jednom z továrních dvorů stál prakticky celý automobilový park ÚV KSČ. (...)
Schůzky s novináři se konaly denně, porůznu, jak se dalo. Jednou jsme se sešli v zastrčeném pobočním pracovišti ČTK kdesi na Starém Městě, jindy v nakladatelství u Hejzlara, kde měli především neustálý čilý styk s rozhlasovými skupinami. Uspořádali jsme i několik tiskových konferencí uprostřed obsazené Prahy. Pokud jsme byli jen sami novináři, mezi svými, hovořilo se většinou jako na nějaké větší redakční poradě, vyměňovali jsme si zkušenosti a informace, dohadovali nejvhodnější postup. Na tiskové konferenci se však novinářská krev nezapřela ani v čase nepříhodném. Na tiskovce v paláci u Nováků ve Vodičkově ulici musel Věnek Šilhán čelit ostrým otázkám Jiřího Hochmanna, obhajovat činnost "vysočanského vedení" před kritickými výtkami. Tahle tisková konference přinesla i zajímavý důkaz o tom, jak občané pozorně sledovali, co se děje v jejich okolí. Hned nazítří jsme od obyvatel z Vodičkovy ulice dostali do Vysočan hlášení, že se tam u nich sešla větší skupina neznámých lidí, mělo by se prý prověřit, o co šlo.
Poslední tiskovou konferenci jsme uspořádali v budově psychiatrické léčebny na Karlově. Příhodnější místo jsme si nemohli vybrat.
K veřejné informovanosti přispěl v tom čase mimořádnou měrou především rozhlas. Rozhlasoví technici zajistili nepřetržité vysílání. Po několika dnech přešli na systém "řetězu", v kterém jednotlivé stanice a vysílačky vstupovaly do programu podle rozpracovaného plánu asi v desetiminutových intervalech.
Bez rozhlasu by se asi nikdy nepodařilo zachovat jednotu a kázeň, kterou se celonárodní odpor proti intervenci vyznačoval. Rozhlas byl živým nervem oboustranného spojení mezi obyvatelstvem a politickým centrem odporu, které tvořilo permanentní zasedání Parlamentu, vlády a vysočanské vedení KSČ. V okupované zemi vznikaly dramatické situace, které bylo třeba zvládat, a rozhlas v tom pomáhal nejrychleji a nejúčinněji. (...)
Sověti drželi v Moskvě v izolaci jak československé představitele, které tam odvlekli, tak i ty, kteří do Moskvy přijeli více méně z vlastního rozhodnutí nebo dokonce ochotně. O tom, co se v Kremlu s nimi dělo, neměl v Praze nikdo pořádné informace, ani předsednictvo Národního shromáždění, ani vláda a ani vysočanské vedení KSČ. Mlhavou představu bylo možné si udělat pouze z útržkovitých informací, které do Vysočan přinášela Zoe Klusáková, dcera prezidenta Svobody. (...) Přicházela dost často, vždy po nějakém telefonickém rozhovoru, který její otec vedl s Prahou, tlumočila vzkazy, dojmy, dotazy.
S přibývajícími dny okupace vzrůstaly obavy, že by odvlečení českoslovenští přestavitelé mohli z neznalosti skutečné situace v zemi podlehnout nátlaku sovětského politbyra. Vysočanské vedení KSČ se proto spolu s vládou a Národním shromážděním obrátilo na prezidenta Svobodu dopisem, datovaným 24. srpna 1968, v kterém vylíčily napjatý a dramatický stav v zemi. Ústředním bodem dopisu byla výzva k přímému osobnímu kontaktu mezi skupinou československých představitelů držených v Moskvě a mezi představiteli legálních orgánů doma. Za předsednictvo Národního shromáždění dopis podepsal J. Valo, za vládu ČSSR L. Štrougal a za předsednictvo ÚV KSČ V. Šilhán.
"Nepovažujeme za normální, že mezi námi a Vaší delegací (!) v Moskvě není dostatek informací o obsahu jednání v Moskvě", stálo výslovně v dopise. Dopis vyzýval prezidenta Svobodu, aby si urychleně vyžádal příjezd konzultativní skupiny, která by jej informovala o pravém stavu věcí v republice. Podepsaní mu zároveň navrhovali, aby uvážil krátkodobé přerušení jednání v Moskvě a návrat do Prahy s Dubčekem, Smrkovským a Černíkem.
Dopis byl výsledkem kompromisu. Ve Vysočanech převažoval radikálnější názor, že by prezident měl spolu s ostatními jednání v Moskvě přerušit neprodleně, vrátit se do Prahy v každém případě a teprve potom pokračovat v jednání. Štrougal, podporovaný některými členy vlády, nechtěl takovou kategorickou výzvu podepsat. Nakonec byla tedy přijata značně oslabená formulace, která pouze "dávala v úvahu" možnost přerušení jednání, a to až na druhém místě. (...)
Na přání prezidenta Svobody zařídilo sovětské velvyslanectví v Praze odlet dalších "delegátů" do Moskvy, mezi nimi i Lenárta a Mlynáře. Okolnosti jejich odletu se různily.
Jozef Lenárt se krátce předtím obrátil na Ludmilu Jankovcovou a požádal ji, aby mu zprostředkovala kontakt s vysočanským vedením. Posel Jankovcové se dostavil do Vysočan a dotazoval se, zda by nové předsednictvo ÚV KSČ přijalo Lenártovu nabídku na spolupráci, Lenárt prý souhlasí s jeho postupy a stanovisky. Odpověď byla kladná a bylo dohodnuto, že Lenárt týž den kolem čtvrté odpoledne zavolá.
Lenárt se ve stanovenou hodinu nepřihlásil a na telefon neodpovídal. Dozvěděli jsme se později, že před čtvrtou hodinou zastavil před Lenártovým domem obrněný vůz a že ho skupina sovětských vojáků odvezla neznámo kam. Nakonec se ukázalo, že ho zavezli na letiště, odkud odletěl zvláštním letadlem do Moskvy.
Týmž letadlem odlétal i Mlynář, který byl rovněž vyzván k cestě do Moskvy. Mlynář o výzvě informoval vysočanské vedení, a to důkladně zvažovalo, zda by měl výzvu přijmout či ne. Nakonec dospělo k názoru, že pozitivní stránky převažují nad negativními. Mlynář znal z první ruky, jak probíhalo jednání o ustavení "dělnicko-rolnické revoluční vlády" na sovětském velvyslanectví, věděl, co se děje ve Vysočanech a byl přesně informován o celkové situaci. Mohl tedy internovaným a izolovaným členům československé skupiny v Moskvě podat nejvěrnější a nejčerstvější informace. Vzal s sebou všechny dostupné časopisy a noviny, stanoviska a dokumenty. Mlynář své poslání v tomto směru nepochybně splnil: Českoslovenští politici znali situaci v zemi předtím, než se rozhodli podepsat moskevské protokoly.
Pátý den okupace, v neděli 25. srpna, dospěl vývoj do ustrnulé pozice, události se nehýbaly ani tím ani oním směrem. Podruhé od Čierné byli českoslovenští občané odkázáni na zneklidňující čekání. Rojily se dohady a pochybnosti, jak asi protahované jednání vyústí. Ve Vysočanech se šířily pesimistické nálady. (...)
V pozdních večerních hodinách se předsednictvo sešlo ještě jednou. Podnět k tomu dal kratinký telefonický rozhovor s Černíkem, který z Moskvy oznámil, že jednání tam skončila.
- A jak to dopadlo, zněl samozřejmě první dotaz.
Byla lakonická.
- Je to zlé, ale nedalo se nic jiného dělat.
Víc Černík říct nechtěl nebo nemohl.
Ta krátká věta vyvolala ve Vysočanech paniku. Práce ustala, nebylo ostatně co dělat, jen se dál čekalo a donekonečna diskutovalo. Pesimističtější účastníci přecházeli nebo posedávali se sklopenými hlavami a pronášeli poraženecké řeči, černé až nejčernější.
Konec strany, položit legitimace a všichni od toho odejít, katastrofa národa na desítky let, z toho už se nikdy na dlouhé generace nevzpamatujeme, mělo se bojovat, Mnichov atd. atd. Ti optimističtější se ještě nechtěli vzdát zcela naděje, tvrdili, že z jedné útržkovité věty nelze dělat závěry, a aby se počkalo, až se dovíme, jak vlastně jednání dopadlo.
Předsednictvo mezitím rokovalo v malé zasedačce a rozvíjelo obdobné úvahy, snad jen ve vzletnější podobě. Všichni byli Černíkovou větou jakoby omámeni. Ačkoliv neměli k dispozici nijaká fakta, potřebovali vyjádřit svá zásadní stanoviska, do nichž shrnovali všechny své úvahy posledních dnů. Uzavírala se jedna etapa, jaká bude ta příští?
Seděl jsem opět jednou na konci stolu na zasedání předsednictva ÚV KSČ, jen jsme tu byli směstnáni na mnohem menším plácku a v jiném obsazení. Mnoho si z těch proslovů nepamatuji, vím jenom, že to byla vybroušená, perfektně zdůvodněná stanoviska, která mohla být beze změny otištěna třeba v Literárkách nebo v Politice. Hovořil Karel Kosík, Václav Slavík, Čestmír Císař, Vladimír Kabrna, Věnek Šilhán, Josef Jůdl. Naslouchal jsem jim s jistým obdivem, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že se tu odehrává něco jiného, než by se odehrávat mělo. Lehkou úlevu jsem pocítil, jen když hovořil inženýr Jůdl. Vyslovil důvěru ve zdravý, nezničitelný rozum obyčejných lidí.
Bylo už hodně přes půlnoc. Únava dotírala, přistihl jsem se, že usínám. Naproti mě seděl Martin Vaculík, mlčky sledoval debatu, která se nanovo rozproudila nad otázku, co dělat po návratu československých představitelů z Moskvy. (...)
Ještě za tmy nás probudil tlumený hovor a spěšné přecházení. Prostorným sálem závodní jídelny, upraveným na provizorní noclehárnu, se mezi natěsnanými polními lůžky a matracemi míhaly polooblečené postavy.
- Naši s vrátili z Moskvy, před chvílí volali z Hradu, vysočanské vedení má ihned přijet na poradu!
Rozespalí členové vysočanského předsednictva se nakvap odcházeli umýt a oholit, dostrojovali se. První skupina vyjednávačů odjela na Hradčany za rozbřesku. V průběhu dopoledne se na Hrad postupně přesunuli i zbývající. Z továrny na předměstí jsme se ocitli rovnou ve vznosných prostorách staroslavného sídla českých králů, a taky místodržících, prezidentů, protektorů a okupantů.
V kancelářích prezidentského křídla se už pracovalo na plné obrátky. V jedné místnosti se usídlil sekretariát prvního tajemníka, vedle byla prozatímní písárna, úřadovalo se. Spojovací dveře do sousedního křídla zůstávaly uzavřeny. Tam někde se radili navrátilci z Moskvy s vysočanskou delegací.
Z kusých zmínek, utroušených v běhu na půl úst, se útržkovitě vylupoval obsah moskevského ujednání - dá-li se tak sovětský diktát nazvat. Jak to dopadlo, co se bude dít, co máme dělat? Čekat, zatím čekat! Rostl v nás strach, ohromení, cítili jsme se bezmezně zaskočeni.
Nesli jsme v sobě prudký tep posledních dnů, život celé země, uražené a ponížené, země, která se semkla k odporu. Za zavřenými dveřmi jednala s Vysočanskými hrstka mužů, kteří se vrátili z nesmírné dálky. Vrátili se z podivné internace do domova, do reálného světa. Ale který svět byl reálný? Už jednou se v podobné situaci ocitli - v Čierné nad Tisou. Ta moskevská byla ovšem důkladnější. Z Čierné se vraceli s nadějí, či snad aspoň s iluzí. Z Moskvy přiváželi deprimující diktát, jehož dosah si zatím nikdo z nás neuměl představit.
Včera jsme ve vysočanské továrně ještě teoretizovali o svých budoucích postojích: Vzbouřit se, manifestačně odejít, vyzvat k masovému vystupování ze strany a k odmítání občanské poslušnosti nebo zachraňovat, co se dá, nevzdávat se reformní politiky a prosazovat ji i za změněných podmínek? A jaké vlastně jsou ty "změněné podmínky"?
Až s odstupem let jsem si uvědomil, že jediný příhodný okamžik k odporu jsme už propásli. Vzepřít jsme se měli ve Vysočanech, tam to ještě bylo možné. Měli jsme vědět, že už pouhým příjezdem na Hrad se upisujeme kompromisu. (...)
Pražský Hrad v těch prvních hodinách 27. srpna 1968 připomínal hlavní stan vrchního velení poražené armády. Příměří bylo uzavřeno, ale jen málokdo znal jeho cenu. Všude okolo cizí vojska, na každém náměstí, na všech křižovatkách, v klíčových budovách, všude po celé zemi statisíce vojáků v plné zbroji. Zavlečení politici byli propuštěni ze zajetí a uchýlili se na vyhrazený ostrůvek v moři nepřátelských tanků.
Vrátili se vůdcové ověnčení gloriolou vzdoru a utrpení, a s nimi i zbabělci a zrádci. Prezident republiky se vžil do role patriarchy, povzneseného nad politické šarvátky, a poskytl všem bez rozdílu azyl na Pražském hradě. Mravní zadostiučinění reformátorů kalilo pomyšlení na drtivou tíhu diktátu. Zrádci se cítili opět jednou stísněně, neboť vzedmutý hněv vlastního lidu tu byl příliš blízký a moskevské lůno bezpečí příliš vzdálené. Hnětla je zlomyslnost kremelských pánů, kteří je poslali nazpět teď hned, snad za to, že své poslání tak žalostně zkaňhali. (...)
Zatčení, internace a zážitky z moskevského vyjednávání ovlivnily závažným způsobem postoje československých politiků. Dubček a jeho bližší i vzdálenější druzi se vrátili živí do své země, viděli její rány a mohli teď v úplnosti měřit rozsah katastrofy. Ohromila je jednota a odhodlanost lidí, kterým vděčili za své životy, a sklonili se před nimi v nepředstíraném obdivu. Návrat je zároveň uvrhl do tragického rozporu. Věděli najisto už v Moskvě, když "dohodu" podepisovali, že přistupují na požadavky, které jsou v příkrém rozporu s míněním a zájmy československých občanů. V Praze naráz pochopili, že je to ještě horší, než si uměli představit. V první chvíli poznání měli ještě možnost se vzbouřit, vzepřít se diktátu a vzkázat do Moskvy, že své vynucené podpisy odvolávají. Mohli se vzdát svých funkcí a předat pravomoc třeba Národnímu shromáždění, které permanentně zasedalo, vyzvat občany, aby ve svém odporu vytrvali. Mohli, ale neučinili tak. Netvrdím, že to učinit měli - nevím. Zaznamenávám fakta a dohaduji se příčin.
V Moskvě nevyvrcholil pouze rozkol mezi dvěma křídly předsednictva ÚV KSČ, ale nalomena byla i jednota dubčekovské části vedení. Zavlečené reformátory ochromil pocit bezmocnosti před drtivou silou sovětské velmocenské politiky. Pochopili, že sovětské politbyro je odhodláno jít do krajnosti. Někteří z nich nebyli ovšem schopni překročit svůj "ideologický stín" a připustit si myšlenku na "bratrovražedný boj s první vlastí socialismu". Hrozila je představa krveprolití i neodvratné porážky, která by najisto končila masakrem. V moskevských protokolech spatřovali jediné schůdné řešení, které tomu mohlo zabránit, a věřili či doufali, že vyhandlovali aspoň omezený prostor pro torzo reforem a pro jejich, byť postupné a pomalejší, uskutečňování. (...)
Vzpomínkovou knihu Dušana Havlíčka Jaro na krku vydá koncem září Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v edici Svědectví o době a lidech
Pavel Štecha: Josef Smrkovský po návratu z Moskvy. Praha 27. srpna 1968. Z výstavy 1968 očima fotografů v komorní fotografii pražského Domu fotografie Josefa Sudka.