Jak se pohřbíval druhý československý prezident

Dne 3. září uplyne padesát let od smrti Edvarda Beneše, politika evropského formátu

Jak se pohřbíval druhý československý prezident

* V sedm hodin večer v pátek 3. září 1948 se rozezvučel v Sezimově Ústí kostelní zvon. Oznamoval, že zde ve své vile zesnul Edvard Beneš, druhý prezident Československé republiky. Na vile byla ihned po úmrtí, k němuž došlo v 18 hodin 10 minut, vyvěšena smuteční vlajka.
Tyto řádky cituji z brožury Tryzna za Edvarda Beneše 1998, kterou připravily Věra Olivová a Alena Šubrtová a v omezeném nákladu vydala Společnost Edvarda Beneše právě k padesátému výročí Benešova úmrtí. Brožura uvádí u nás dosud nepublikované záznamy ministerstva vnitra a další dokumenty, ukazující, jak půl roku po únorových událostech vítězná komunistická moc začala umlčovat demokratickou tradici našeho státu a dále posilovat své pozice. Současně se tryzna za zesnulého prezidenta "stala na mnoho let posledním veřejným projevem dosud neumlčených demokratických sil".
V té době nebyla vládní moc tak silná, aby mohla veřejně vystoupit proti osobě, která pro ni jinak symbolizovala buržoazní Československo. Tím spíše, že Gottwald s Benešem v únorových dnech jednal a Beneš i poté zůstal prezidentem až do své abdikace 2. června 1948. Slušelo se, aby mu vláda vypravila státní pohřeb (stalo se 8. září a dva dny poté se konal vlastní pohřeb v Sezimově Ústí) a aby vyhlásila na tyto dny státní smutek. Kondolenci Haně Benešové zaslali prezident K. Gottwald s chotí, premiér A. Zápotocký a další osobnosti.

Pohřeb jako pokus o puč?

V zápisu ze schůze širšího předsednictva ÚV KSČ ze dne 9. září 1948, který měl důvěrný charakter a byly pořízeny pouze tři kopie, je citován projev tehdejšího generálního tajemníka R. Slánského, v němž se mj. praví: "Rozhodli jsme se na poradě se soudruhem Gottwaldem, Zápotockým a na podnět soudr. Gottwalda, že při hodnocení činnosti dr. Beneše musíme říci vše pozitivní, co pro republiku udělal..."
Benešův pohřeb však vyvolával u tehdejších vedoucích činitelů obavy mnohem podstatnější. Rudolf Slánský to vyjádřil jednoznačně: "Je jasné, že reakce chtěla pohřeb dr. Beneše použít velkoryse k provokačním akcím, k tomu, co se nepodařilo v únoru..."
"Jakmile jsme si to uvědomili, udělali jsme opatření, aby se zasáhlo tvrdě a energicky. Byly vydány výstrahy ministerstva vnitra... Výstrahy byly vysílány rozhlasem a působily dobře (!). Zakázali jsme kromě toho vypravení zvláštních vlaků a jakékoli zvláštní výpravy do Prahy. Jak jsme zjistili, bylo přihlášeno na ředitelství ČSD 120 zvláštních vlaků... Na náš zásah a za pomoci SNB podařilo se nám zamezit výpravám na 90 - 95 procent příjezd do Prahy. Tady se osvědčila strana i SNB. Příslušníci strany a SNB kontrolovali ve vlacích cestující, svlékali sokoly z uniforem, zastavovali vlaky a autobusy." K tomu není ani co dodat, snad jen další údaj, že se v Praze zvýšil počet milicí na patnáct tisíc a během dvou dnů jim bylo vydáno navíc deset tisíc pušek. "Natáhli jsme provaz na Václavském náměstí před civilisty, před ně se postavili dělníci ze závodů a ozbrojené milice.... reakce si ani neškrtla."
Neméně pozoruhodné čtení představují jednotlivá hlášení ministerstva vnitra o průběhu smutečních dnů. Například hned ze 4. září: "V časných hodinách, v době, kdy jezdí dělnictvo do práce, se o věci (rozuměj: o Benešově úmrtí) téměř nemluvilo, četly se noviny. V pozdějších hodinách, v době, kdy jezdí úřednictvo, diskutovalo se tiše a z hovorů bylo jasné, že přítomní poslouchali Londýn a plně s jeho štvaním souhlasili. K otevřeným diskusím však nedošlo, pouze se šuškalo od ucha k uchu... Na různých místech Václavského náměstí se vytvořily debatní kroužky o politických poměrech, které však byly usměrňovány přítomnými soudruhy. Po nějakých organizovaných demonstracích nebylo ani stopy. Po 24. hodině zavládl na Václavském náměstí a v celém městě úplný klid."
Tak pokračují jednotlivá hlášení včetně poctivého zapsání ojedinělých výkřiků, i takové poznámky z vlastního průběhu pohřbu: "Těsně před příjezdem rakve se ženy náhle hlasitě rozvzlykaly a pláč se stupňoval, když míjela paní Hana Benešová, avšak brzy ustal. Jakmile přešla rakev, lidé na chodnících se začali rychle rozcházet..." Mimochodem, o citech těchto žen se ve zprávě R. Slánského hovořilo takto: "... byly tam ženy, které demonstrativně plakaly. Tito lidé chtěli vyvolat hysterickou náladu. To se jim nepodařilo. Také proto, že na Václavském náměstí a na Národní třídě bylo statisíce soudruhů dělníků..."
Přesto, podle oficiální zprávy ministerstva vnitra, bylo 8. září, v den pohřbu, vzato do preventivní vazby v Praze celkem 114 osob, většinou "reakčně smýšlejících studentů a mládeže, členů Sokola a jiných reakcionářů".

Upřímné projevy soustrasti

Do Sezimova Ústí přicházelo tisíce telegramů, dopisů, kondolenčních listů, které jsou dnes součástí společného fondu Edvarda a Hany Benešových. Jsou mezi nimi jak kondolence státníků, politických stran, organizací, spolků a společností, tak i prostých občanů včetně žáků mnoha škol. "...nebuďte moc smutná, my na Vás všechny myslíme a na pana prezidenta nikdy nezapomeneme. Až někdy přijedu do Sezimova Ústí, tak Vám přivezu kytičky z naší zahrady a panu prezidentovi na hrob taky. Máme Vás moc rádi..." napsala Věra Koubková, žákyně 4. třídy obecné z Rychnova nad Kněžnou.
Dr. Beneš byl vskutku nejen velkým Čechem, ale i velkým Evropanem, a toto jeho historické místo mu nevzaly ani ty násilnické akce režimu, který chtěl jeho jméno z našich dějin vymazat, protože se více než Beneše živého bál Benešova demokratického odkazu.

Milan Syruček