Křehká demokracie mezi diktaturami

Československá republika 1918 až 1938: velké iluze a tvrdá realita

Křehká demokracie mezi diktaturami

* Meziválečná republika byla prvním svobodným státem Čechů a Slováků a jim - stejně jako početným národnostním menšinám - dokázala zajistit občanská práva. To mezi lety 1918 až 1938 jinde vůbec nebylo samozřejmostí.
O demokratickém charakteru první Československé republiky nejlépe svědčí skutečnost, že byla - podobně jako Švýcarsko - útočištěm uprchlíků. Žily jich zde desítky tisíc. Nejprve Rusové prchající před komunistickou revolucí, později k nim přibylo mnoho Němců a Rakušanů, kteří hledali útočiště před Hitlerem a pravicovým terorem. První republika skončila tragicky, avšak ne vlastní vinou. Dodnes pro mnoho lidí zůstává nejsvětlejším obdobím moderních dějin a pro některé dokonce, díky osobnosti T. G. Masaryka, majákem pro dnešní složitou dobu.
Nekončící spory o ČSR
Měsíc před 80. výročím vzniku ČSR se v Praze v reprezentačních sálech Senátu sešly desítky historiků z celé střední Evropy a Francie. Téměř všichni připomněli humanistické tradice první republiky a ohradili se proti znovu a znovu ožívajícím tvrzením, že zánik Rakousko-Uherska a vznik nových států po první světové válce byl dějinným omylem. Mnozí z českých vědců v čele s profesorem Jaroslavem Valentou si posteskli, že snad v žádné jiné zemi ať již západoevropské, či sousední není takový nezájem o národní dějiny. Vinu dávají především těm, kteří na demokratický meziválečný stát a jeho představitele - zejména Edvarda Beneše - vylévají "kýble špíny".
Vznik nové republiky
Jaké bylo meziválečné Československo? Vzniklo na troskách nemoderní habsburské monarchie. Ta se před staletími zrodila z bitvy a následujícího pocitu ohrožení (u Moháče padl český král a Turci se drali k Vídni) a válka, tentokrát světová, ji nakonec pohřbila. Od poloviny minulého století někteří z českých politiků také uvažovali, že válečná katastrofa neobvyklých rozměrů může chřadnoucí císařství zničit, a ohlíželi se po spojencích. Světový konflikt, který začal jako trestná výprava Rakousko-Uherska proti malému Srbsku, byl neomluvitelnou katastrofou a většina lidí to také tak brala. Vždyť Evropa s výjimkou Balkánu padesát let před tím neválčila a najednou během čtyř let padlo na deset miliónů vojáků. Vládnoucí elity stejně jako vojenští stratégové selhali a Evropou se přirozeně převalila vlna neklidu - čím dál více směrem na chudý Východ, tím zřetelněji nabírala podobu nemilosrdné sociální revoluce.
Na území Čech, Moravy a Slovenska však šlo hlavně o realizaci staletých tužeb žít ve vlastním státě. Někdo tomu říkal, že je nutné odčinit Bílou horu. Zábrany definitivně padly, když vídeňská vláda počátkem války začala pracovat na poněmčení západní poloviny monarchie. Jako první jednal univerzitní profesor a poloviční Slovák T. G. Masaryk. Měl blízko k sociální demokracii, vzorem mu však byly vyspělé demokracie. Zejména USA, odkud pocházela jeho manželka. Byl zbožný, nesnášel ale katolicismus a raději se obracel k Janu Husovi. Po dlouhou dobu, podobně jako tvůrce moderní české politiky František Palacký, se zastával monarchie. V roce 1914 se zalekl pangermanismu a nabyl přesvědčení, že Rakousko je nereformovatelné. Jeho zahraniční akce opřená o americké krajanské spolky spolu s tlakem Poláků a Jihoslovanů zajistila to nejdůležitější - svolení dohodových velmocí s rozdělením habsburského soustátí. Rozhodnutí padlo až v létě 1918, poté co v USA, Francii a Velké Británii převážilo přesvědčení, že řetězec nových malých států (vydávaných za národní) bude lepší hrází proti Německu a bolševismu než poražená a zkompromitovaná monarchie.
Masaryk postupně získával spojence i doma. Ne hned a bez problémů. Vlivný vůdce sociální demokracie Bohumír Šmeral dlouho dával přednost federalizovanému Rakousku a varoval před hospodářskými důsledky rozdělení jednotného hospodářského prostoru. Populárnímu vůdci mladočechů Karlu Kramářovi zase vzal vítr z plachet až vývoj v Rusku. Celá desetiletí snil o českém království s romanovskou dynastií. Masaryk a jeho spolupracovníci prosadili spojení se Slováky. Na jedné straně tu byla jazyková blízkost a kulturní vazby, na druhé společný zájem. Praha potřebovala na mírové konferenci dokázat, že ČSR bude mít jasnou slovanskou převahu vůči třem miliónům Němců ve svých hranicích a že půjde o stát téměř národní. Navíc chtěla geopolitický most na východ, který by vedl z německého obklíčení. Slovensko se najednou mohlo vymanit z drtivého maďarizačního tlaku, tehdy již nevěřilo slibům o liberalizaci Uher. Začalo se proto hovořit o jednotném československém národě s dvěma jazykovými větvemi - někdy v etnickém slova smyslu, jindy jen jako o národě politickém.
Dodnes se vedou vášnivé spory, zda byl vznik samostatného státu krokem vpřed nebo vzad. Pochybnosti na toto téma se v nevídané míře objevily v polistopadové publicistice. Skeptický názor mají mnozí němečtí autoři a váhání se například nikdy nezbavil ani maďarský historik, žijící ve Francii, Francois Fejtö. I když nedávno v Praze nešetřil slovy uznání pro Masaryka, nikdy nepřestal litovat rozpadu podunajské monarchie, popřípadě nerealizovaného snu o nějaké mnohonárodní federaci. O ní však pod tlakem nacismu uvažoval ve třicátých letech i stárnoucí Masaryk.
Podle většiny českých historiků byla první republika přes všechny vnitřní nedostatky demokratickým státem, který všem svým obyvatelům zajistil občanské práva. A to - jak připomínají - nebylo málo. Vyniká to zvláště ve srovnání se sousedními státy, které ve třicátých letech téměř všechny byly pravicovými diktaturami a spolupravovaly s nacismem.
Regionální mocnost s problémy
Československo se okamžitě po svém vzniku stalo regionální mocností, avšak zdědilo ohromné množství problémů. Poválečnou bídu a s ní související radikalizaci, epidemie, obtíže spojené s rozpadem jednotného hospodářství. Největší těžkostí byla pestrá národnostní skladba. Už na samotném začátku existence nového státu se Němci z pohraničí pokusili odtrhnout a připojit k Vídni, respektive k Berlínu. Jejich politické špičky se nedokázaly smířit s pomyšlením, že ztratí privilegované postavení. Německá levice snila o jednotném socialistickém Německu. Slovensko bylo nutné obsadit se zbraní v ruce. Maďaři se nechtěli vzdát "Horních Uher" a nebyli bez spojenců ani mezi samotnými Slováky, zejména těmi katolickými. Na jižním Slovensku navíc žili Maďaři, na východě Rusíni (50 procent z nich neumělo číst a psát), na Těšínsku připojenému kvůli černému uhlí byli Poláci. To vše bylo opravdovým dynamitem v základech státu, o jehož explozi usilovali téměř všichni sousedé i mnozí doma.
Československý stát rozdíral i ostrý sociální konflikt. Poválečným nedostatkem a bolševickou revolucí posílená krajní levice prohrála zápas o socialistickou orientaci země již v roce 1920 a vypadla ze sestavy tzv. státotvorných politických sil. Napjatá situace byla i v letech světové hospodářské krize. V zemi tehdy bylo na milión nezaměstnaných, ze Slovenska odcházely desetitisíce vystěhovalců. Sociální bouře se často prolínaly s národnostními. Vládní moc se při rozhánění demonstrací nebránila ani násilí. Občas se střílelo a četnické kulky zabíjely. Dokonce i děti.
Politický systém
Sociální i národnostní rozpory vtiskly podobu prvorepublikovému politickému systému. Umírněná pravice i levice z Čech a částečně ze Slovenska se až na dočasné výjimky musela spojit do koalice a pozapomenout na největší spory - jinak vládnout nemohla. Vedle tohoto uskupení politických stran ovládaného privilegovanou partajní oligarchií či spíše nad ním stanula skupina Hradu - prezident Masaryk a jeho spolupracovníci a obdivovatelé. Měli blíže k reformistické levici, opírali se o kontakty na Západě a drželi v rukách celou diplomacii. Měli také dodnes nejasné vazby na finanční kapitál. Hlavní devízou Hradu byly zásluhy o vznik samostatného státu a autorita prezidenta Osvoboditele zejména mezi vojáky, legionáři, členy Sokola i učitelstvem.
V republice chyběla národní šlechta a i tím se dokořán otevřely dveře k pozemkové reformě a dělení velkostatků. Hlavní užitek z toho získala agrární strana. Řídila parcelaci a prodej polí a lesů, a tak získala na venkově nové stoupence. Mnohé z rozdělovaných statků se staly výslužkou pro její předáky. Pronikala rovněž do měst a získala pozice ve vysoké byrokracii a mezi finančníky. Oporou průmyslníků se stala národní demokracie - pravicová a nacionální, nikdy však jednotná. Její oporou byla silná Živnostenská banka. Reformistická levice byla v sociální demokracii - ta byla zprvu nejsilnější stranou, a dokonce řídila vládu. Pak se z ní však vydělili početní komunisté. Nácionálně orientovaní dělníci a zaměstnaci měli stranu národně sociální. Největší potíže museli překonávat lidovci. Byli ideově silně spjati s bývalým Rakouskem a museli čelit dobové vlně volnomyšlenkářství. Nová státní doktrína byla navíc protikatolická a za vzor dávala "kacířské" husity.
Problémy byly od počátku na Slovensku - nejvlivnější stranou byla 3/4udová strana v čele s katolickým knězem Andrejem Hlinkou. Ta se zprvu přihlásila k nové republice, avšak centralizační snahy Prahy odmítala a brzo začala požadovat autonomii. Vlivná byla na Slovensku i agrární strana a směrem na východ sílil vliv komunistů. Nejvážnějším soupeřem vlády však byly německé strany. Pravicové byly ostře nacionální, avšak tvrdý postup jejich vedení byl vždy korigován zájmy německých podnikatelů na nerušeném obchodu s Čechy. Ve vládě tyto strany byly jen v době největší hospodářské konjunktury. Na levici kralovali němečtí sociální demokraté, kteří od konce dvacátých let měli blízko k Hradu a podíleli se na vládní moci. Masaryk i Beneš byli pokládáni za politiky Němcům vstřícné, a vysloužili si proto nenávist českých nacionalistů, kteří postupem doby sklouzávali až k fašismu. Jejich vůdcem byl bývalý legionářský generál Rudolf Gajda, kterého Hrad v roce 1926 dokonce podezíral z přípravy státního převratu. Početná byla i komunistická strana - propagovala socialistickou revoluci a snila o nějaké podobě sovětských evropských států. Byla nadnárodní a republiku po dlouhou dobu odmítala jako umělý výtvor sloužící zájmům buržoazie. K obratu a hlásání nutnosti obrany demokratického státu došlo až v roce 1935 pod dojmem rostoucího hitlerovského nebezpečí. V době prezidentských voleb podpořili proti pravici E. Beneše. K levici, a často právě k té komunistické, se hlásila nemalá část vlivných českých umělců - zejména literátů a výtvarníků.
Meze hospodářského rozvoje
Demokratický charakter republice nikdo upřít nemohl, daleko větším problémem byla její ekonomika. Stát z bývalé říše zdědil asi 70 procent průmyslu, ztratil však rozsáhlý vnitřní trh. Byl proto životně závislý na exportu do okolních států, a ten z řady příčin vázl. Evropa se rozdělila celními přehradami. Český průmysl byl sice rozsáhlý, avšak - v porovnání s USA nebo jen Anglií a Německem - nepříliš moderní. První vlády, dirigované z pozadí Živnostenskou bankou obávající se o své peníze, se soustředily na boj s inflací. Ta sice byla vážným nebezpečím, avšak pro nedostatek investic se česká výroba nemohla patřičně zmodernizovat a v souboji o světové trhy začala prohrávat. Výjimkou byly Baťovy závody a zbrojovky.
Výrazně se problémy projevily za hospodářské krize na začátku třicátých let a těsně po ní. Lehký průmysl v německém pohraničí (sklárny a textil) se zhroutil a spolu s ním i vývoz - a nikdy se již nevzpamatovaly. Už v meziválečné době se také začala prosazovat tendence k přednostnímu růstu těžkého průmyslu. Platy, mzdy i výnosy v zemědělství byly ve srovnání se západní Evropu nízké, a tak chyběla dostatečná domácí poptávka. Úplnou pohromou bylo rychlé odprůmyslňování Slovenska, jehož slabá výroba v liberalizovaném prostředí nevydržela ostrou českou konkurenci. Stovky továren byly rozebrány a odvezeny, což byla voda na mlýn protičeských nálad. Hospodářská stagnace podpořila i argumentaci českých Němců, kteří ukazovali na konjunkturu v sousední německé říši. Rádi zapomínali, že za hranicemi propukl teror a zbrojní horečka. Dnes opomíjeným faktem je, že svět jako celek rostl v průmyslové výrobě a zahraničním obchodě rychleji než Česká republika.
Sousedé a spojenci
Pro nový stát bylo nesmírně důležité jeho mezinárodní zajištění. Spoléhal na dohodové mocnosti, vždyť za jeho hranicemi byli nepřátelé nebo alespoň soupeři. Varující byl už poválečný nezájem USA o Evropu, který zasadil ránu mnohým plánům, jak zabránit opakování válečného konfliktu. Hegemonem starého kontinentu se stala Francie. ta však byla ekonomicky slabá, a její politika se proto postupně dostávala do závislosti na Velké Británii. Ta se však na nové státy ve střední Evropě vždy dívala s despektem. Tvůrcem československé zahraniční politiky se stal Beneš - šestnáct let byl ministrem zahraničí a jako prezident tuto oblast fakticky řídil také. Prosazoval ideu kolektivní bezpečnosti, hovořil o demokracii a nutnosti spojenectví se Západem, snažil se o zapojení SSSR do evropské politiky. Pro Hitlera a Mussoliniho byl osobním nepřítelem. Mnoho nepřátel měl v samotné republice - hlavně na straně těch skupin pravice, které chtěly zakormidlovat směrem k autoritativnímu státu opřenému o dobré vztahy s nacistickým Německem. Mezi Němci to byla Sudetoněmecká strana Konráda Henleina - té však šlo spíše o přímé zapojení do Třetí říše -, mezi Čechy někteří z agrárníků nebo bankéř Jaroslav Preiss.
Československá zahraniční politika se snažila ze všech sil o obhajobu tzv. versaillského poválečného uspořádání, avšak to se pod tlakem krátkozrakých velmocenských zájmů a útoky fašistických režimů pozvolna rozkládalo. ČSR ležela obklopena nepřátelskými státy - pouze s Rumunskem měla spojeneckou dohodu. Pod tlakem německého revizionismu hledala nové spojence. Nakonec, vedle Francie, uzavřela v roce 1935 smlouvu se Stalinovým SSSR. Ta však zůstala po celou dobu proklamací a nebyla doplněna rozsáhlejší vojenskou spoluprací. Orientace na atlantický Západ narážela na bariéru ekonomických zájmů. Většina zahraničního obchodu směřovala do Německa. Zahraniční orientace republiky je někdy kritizována, byla však vůbec nějaká alternativa? Zjednodušeně řečeno - na jedné straně byl Beneš, na druhé Hitler. Ostatní patří do říše fantazie.
Zánik ČR, zánik demokracie
Dodnes se všechny diskuse o meziválečné republice stáčejí na její zánik a mnichovskou katastrofu z podzimu 1938. Československo stálo v cestě hitlerovské expanzi a pod jeho rostoucím tlakem se nakonec ocitlo bez spojenců. Západní mocnosti, na které Beneš a jeho lidé nejvíce spoléhali, se snažili nacistické Německo "usmířit". Na konci roku 1937 Britové Berlínu přímo řekli, že nic nenamítají proti tomu, aby si Německo ve východní a jihovýhodní Evropě vytvořilo svůj zájmový prostor. Domnívali se, že pak německé požadavky vůči Západu skončí, a někteří dokonce snili o tom, že se hitlerovská expanze odvede na Východ, proti Moskvě. Kladli si sice podmínky, aby se ve věci Československa postupovalo mírovými prostředky, to však Hitler nebral vážně. Pohraničí pro něj bylo jen prvním krokem, chtěl vše - nejdříve ČSR, pak kontinentální Evropu, pak možná celý svět.
Československá armáda patřila mezi nejlépe vyzbrojené a byla i dost početná. V pohraničí stály pevnosti. Avšak Francie - spojenec, na kterého Praha nejvíce spoléhala - válčit nechtěla (její ztráty na životech v 1. světové válce byly ohromné) a bez ní nebyl ochoten pomoci ani SSSR. Bál se osamoceného souboje s Německem. O jeho pomoc mnozí ani nestáli v obavě před sovětizací země. Pravice v čele s agrárnickým vedením se spíše spoléhala na to, že se i s nacisty dokáže dohodnout, určitý pokus - byť neúspěšný - tímto směrem učinil rok a půl před krizí sám Beneš. V září 1938, když se britská a francouzská diplomacie snažila československou vládu donutit k dalekosáhlým ústupkům a pracovala k Mnichovu, byla první republika sama. Sudetští Němci již povstali proti vládě a připojení k říši brali jako hotovou věc. O vypovězení poslušnosti Praze jednaly i špičky slovenských luďáků. Válkou hrozilo Polsko. Maďarsko vždy tvrdilo, že si Slovensko vezme zpět. Za situace, kdy Hitler již měl rovněž Rakousko, československá generalita varovala, že republiku nemůže uhájit a armáda po několikatýdenních bojích bude muset ustoupit někam do slovenských hor a možná až do Rumunska.
Část publicistů a historiků, operujících jakýmsi pomnichovským rozpadem morálky českého národa, tvrdí, že se republika měla za každou cenu bránit, že by západní spojenci pod tlakem veřejného mínění nakonec změnili názor a přispěchali na pomoc. A kdyby ne, je prý čestnější prohrát po boji než předem kapitulovat. Beneš se však ke střetu neodhodlal. Pak si to vyčítal, avšak vývoj kolem Polska, kterému také nikdo o rok později za války s nacisty nepřišel na pomoc, mu dal za pravdu. Československý prezident se hrozil statisícových ztrát a spoléhal, že v budoucnu dojde k boji celého světa proti Německu a pak nastane čas na obnovení českosloveského státu. Doufal, že i po prohrané bitvě se dá válka vyhrát.

Josef Pravec