Nad Vltavu vzlétli Rackové

Nad Vltavu vzlétli Rackové

(TOF)
Někteří "znalci" divadla už si pospíšili. O Rackovi Antona Pavloviče Čechova v Divadle Na zábradlí napsali, že "škádlí a provokuje", o tom v Bez zábradlí zase, že "klopýtá a hysterčí". Dva pražští Rackové se však poměřovat nemají. Vycházejí z naprosto rozdílného režijního přístupu, inscenace jsou v nejlepším slova smyslu protikladné. Obě však nesmírně sugestivní, divadelně jedinečné.
Divadlo Bez zábradlí si na Racka (premiéra 15. října) pozvalo znalce nad jiné - Slováka Romana Poláka, jehož Strýčka Váňu v bratislavském Štúdiu S vysoko ocenili mimo jiné účastníci plzeňského festivalu Divadlo 96. Jeho pražský Racek je postaven na podobném principu. Vnějšková příbuznost obou inscenací vychází z kontrastu zprvu tmavých, později bělostných kostýmů (Jana Zbořilová), podstatnější ale je velký prostor k herecké akci všech nejdůležitějších postav komedie.
V Bez zábradlí hrají Racka jako nenápadný, avšak tragicky se vršící střet lidí, kteří v zajetí vlastních tužeb, snů i společenských konvencí neunesou tíhu prostých životních nedorozumění. Neumějí, co by chtěli umět, milují ty, kdož nemilují je, a jsou milování jinými, jejichž lásku nejsou schopni opětovat. Výstřel v závěru hry je jen zákonitým dovršením této bezvýchodnosti, společenské bezduchosti a lidské bezradnosti, oné nevyléčitelné malosti v nás a kolem nás. Toto poselství tlumočí Polák velice přesně.
Ano, herci v jeho inscenaci klopýtají, ale jen o vlastní charaktery. Nejvíc Máša (Kristýna Frejová), utápějící neopětovaný cit ve vodce. A také Arkadinová-Treplevová (Marta Vančurová), herečka žijící v neskutečném světě svých rolí, neschopna vnímat reálný svět, nebo Zarečná (Lenka Vlasáková) snící o vlastním herectvím, z něhož - i ze života - zůstávají po čase jen trosky. A Treplev (Tomáš Petřík), nepochopený a zneuznaný, což neunese až do osudového výstřelu, a Trigorin (Petr Pospíchal), spisovatelský nabob, hrající si na skeptika, ale i bratr Arkadinové Sorin (Otakar Brousek), jehož oblomovština se již mění v konečnou senilitu... Hereckému orchestru Bez zábradlí není možné odolat.
Málokdo již čekal, že po výpadku Barbory Hrzánové obnoví s jejím návratem na scénu Petr Lébl svou pilotní autorskou inscenaci Racka, jehož rozporuplné přijetí konzervativní částí kritiky (Lébl to hezky vyřešil výstavkou zdravých i zkyslých soudů) ztlumila až Radokova cena. Obnova se konala 24. října.
Velká škoda, že většina kritiků tentokrát přítomna nebyla, ostatně v Praze se ani moc nedá předpokládat, že by někdo byl schopen ocenit archívní víno. Chuť toho Léblova se koncentrovala do každé kapky. Příčina úspěchu Racka je velmi prostá: Aniž režisér významněji narušil textovou strukturu Čechovovy komedie, patří jeho interpretace k těm, které z ruského klasika činí málem autora naší přítomnosti. Jak si Lébl s Čechovem rozumí, o tom svědčí nakonec i to, že také jeho Ivanov získal Radokovu cenu, zatím tu poslední, letošní.
Režisér se nedopustil ničeho víc, než že dokázal Čechova přečíst. Porozumět původním významům úporně sepsaných komedií, z nichž Stanislavskij a následovníci vyrobili nesnesitelně rozvleklé, záhadné uspávanky, nad nimiž aktéři životních kvapíků dneška již již malovali zvonce. Odhalil v postavách grotesknost a za ten objev a porozumění by ho nejspíš Mistr sám políbil na čelo. Družina, která Čechovovi porozuměla podobně, se naštěstí rozrůstá - o Goldflama, Meleškinovou, Fedotova...
Radek Holub (Treplev), to je mistrovské dílo tragikomedie. A Jorga Kotrbová (jeho matka, herečka Arkadinová) - koncert! Jiří Ornest (stárnoucí Sorin), Leoš Suchařípa (doktor Dorn), Zdena Hadrbolcová (správcová), Magdalena Sidonová (Máša) snad ve své nejlepší roli... Všemu na jevišti ovšem vévodí Barbora Hrzánová (Zarečná), ba skoro si myslím, že místy až přespříliš. Léblův Racek, to jsou až marnotratně vystřílené nápady, neustávající pohyb na minimální ploše jeviště, gagy, nový a nový příval obraznosti. Kdybychom dnes neznali jeho Revizora, Kabaret, Ivanova, Veselku a já nevím, co ještě všechno, mohla si kritika před lety opravdu myslet, že s Rackem Lébl vystřílí zásobník i sám na sebe. Naštěstí se ukázalo, že má dobrý přísun střeliva do vlastní ráže - po myslivecku.