Západní Indie je průsečíkem různých světů

Západní Indie je průsečíkem různých světů

Jeden z potomků dávných indiánských obyvatel Dominiky
Na východním pobřeží ostrova Dominika se nachází rezervace posledních Karibů, potomků divokých bojovníků z tropických pralesů Amazonie, kteří několik let po příchodu Kryštofa Kolumba odtud vytlačili původní Aravaky. Tradice hovoří o Karibech jako o kanibalských nájezdnících, o Aravacích jako o mírumilovných zemědělcích. Není to však jen alibi, jímž si běloši snaží alespoň trochu vykoupit své těžké hříchy z antilské minulosti? Vždyť Karibové Aravaky jen vytlačovali, i když svými drsnými a krutými metodami, zatímco bílí kolonizátoři je rovnou (v 16. a 17. století) hubili. Indiáni byli příliš slabí k práci na plantážích, navíc snadno podléhali epidemiím zhoubných nemocí.
Komunita dominických Karibů je dnes široko daleko jediným zástupcem původních, tedy předkolumbovských obyvatel. Ostatně čítá jen několik stovek lidí, kteří se živí především výrobou košíkářských, hrnčířských a textilních artefaktů. Jejich produkty slouží coby turistické suvenýry. Převážně turistům předvádějí také jedinečné umění vyrobit loď z jediného kusu kmene za pomoci jednoduchých nástrojů. Po Aravacích, kteří tu žili po dvě tisíciletí, zůstaly jen vzácné kresby vyryté do kamenů.
Roli domorodého obyvatelstva na Antilských ostrovech, zprvu zvaných v duchu kolumbovského omylu Západní Indií, postupně převzali potomci afrických a asijských otroků, kteří byli hlavní pracovní silou na vzkvétajících plantážích s třtinou a dalšími plodinami. Byl to především cukr, který hýbal historií větších a menších karibských ostrovů. (Turistika vytlačuje zemědělství z místa hlavního zdroje obživy teprve v posledních dvaceti letech.) Mnoho jiných koutů světa by depresívní cyklus masakrů, otroctví a vnucených smluv patrně natrvalo poznamenal, pronikl by do jejich "genetických kódů". Světlo a bohatství antilských hor i etnická síla a různorodost zdejších obyvatel však Antily zachraňuje pro budoucnost. Tak alespoň ve svém nobelovském projevu soudí spisovatel Derek Walcott.
Rytmus antilského dění dlouho ovlivňovaly události v evropských centrech. Francouzským Antilám se například nevyhnula ani Velká revoluce na sklonku 18. století. Její krvavé děje, zejména na Guadeloupu, zachytil ve svém románu Výbuch v katedrále slavný kubánský spisovatel Alejo Carpentier.
Významným způsobem do života zdejších francouzských ostrovů zasáhl liberální politik Victor Schoelcher (1804 - 1893). Ve čtyřicátých letech minulého století navštívil řadu kolonií a stal se zaníceným bojovníkem za zrušení otroctví. Jako člen pařížské vlády se zasloužil za odhlasování dekretů o okamžitém zrušení otroctví v koloniích (březen 1848) a o okamžitém osvobození otroků (duben 1848). Zasadil se také o přijetí ústavního článku, jímž se osvobození otroci stali občany Francouzské republiky.
Ale osvícení nepřicházelo jen ze vzdálené Francie. Martinik a Guadeloupe daly francouzské a frankofonní kultuře mnoho významných osobností. Například básníka a diplomata Saint-Johna Perse, který prožíval dětství na plantážích ležících na úpatí guadeloupské sopky La Soufriere. Derek Walcott říká, že ze stránek jeho knih "bylo konečně cítit první závany mořského větru s příchutí soli..."
Kreolský živel v literatuře je mimo jiné spjat se jménem martinického básníka Aimé Cesaira, surrealistického souputníka André Bretona, v jehož tvorbě se Martinik jeví jako mnohonásobný průsečík, jako křižovatka, na níž se setkávají vlivy francouzské, africké i americké. Antilská kultura se díky Cesairovi a jeho následovníkům stává svébytným fenoménem. "Karibský člověk si začíná uvědomovat, že kořeny jeho dějin přesahují Evropu a sahají dále než k otroctví a nájemné práci," píše spisovatelka Maureen Lewisová. Západní Indii se začínají vracet dějiny.
Mnohá antilská města zdobí socha Kryštofa Kolumba, který zdejší ostrovy objevil pro Evropu.