Barevné obrázky z rakouského mocnářství

Malé papírové známky, bez kterých se neobešla v minulosti žádná úřední listina

Barevné obrázky z rakouského mocnářství

* Používání kolků v různých podobách má na území naší republiky více než třistaletou tradici. Na začátku to byl patent Leopolda I. z července roku 1686, který přikazoval povinnost kolkovat všechny právní a obchodní listiny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku otisky umných razidel.
K zásadní změně v kolkování - přechodu z ražených kolků na papírové nalepovací - došlo v roce 1854. Stalo se tak nařízením ministerstva financí rakouského mocnářství číslo 70 z 28. března toho roku. Současně vydaná právní norma stanovila termín pro zavedení nalepovacích papírových kolkových známek s účinností od 1. listopadu 1854 s tím, že nová podoba kolkové známky je zaváděna coby nový způsob vybírání kolkovného.
Důvodů k této významné změně v zemi nemalého evropského formátu té doby bylo více, ale ten hlavní byl ekonomický. Výroba úředních listin a razidel, jejich přísně registrovaná evidence i rozesílání po celé rakouské říši, stály mnoho sil i prostředků. Koneckonců na pořadu dne bylo také snížení administrativy a byrokracie, neboť tehdejší rakouské mocnářství tvořilo jedenadvacet samostatných celků s rozličným stupněm autonomní samosprávy. Proto přišlo ono rozhodnutí o zavedení papírových kolků, které se z dnešního pohledu staly neopominutelnými svědky své doby.
Po vzoru známek
Rakousko mělo už od roku 1850 zkušenosti s poštovními známkami, které se velmi osvědčily. Ministerstvo financí se tedy rozhodlo vyzkoušet jejich použití i v kolkování. Tento záměr byl výsledkem několikaletých diskusí a úvah spojených myšlenkou jak nejlépe uvést do života poplatkový zákon z roku 1850. Pravda, k jeho naplnění došlo až o čtyři roky později.
Zavedením kolkových známek bylo možné omezit zemské kolkovní úřady, a úředníky převést na jinou práci. Navíc výroba známek mohla být soustředěna na jedno místo, a to do dvorní a státní tiskárny ve Vídni. Kolkovou známku si pak mohl občan koupit u každého trafikanta nebo přímo na úřadě.
Zjednodušení kolkové administrativy vyžadoval i velký rozvoj obchodu a průmyslu, který vedl ke změnám nejen politickým a hospodářským, ale vyvolal také odpovídající změny ve finanční správě státu. S jeho rostoucími výdaji rostla i potřeba zdrojů na jejich krytí. A ať se tomu chce věřit nebo ne, kolky byly jedním ze stálých a spolehlivých zdrojů pro státní pokladnu.
Na všechno byl zákon
Tak jako dnes máme Sbírku zákonů, v Rakousku od roku 1849 vycházel Říšský zákoník, ve kterém se publikovaly všechny základní právní normy. Originál byl v němčině a překlady vycházely v zemských jazycích. Kromě toho normy týkající se jen jednotlivých zemí byly vydávány v Zákonících zemských.
Základní normou pro kolkování byl zákon č. 50 z 9. února 1850, který upravoval pravidla pro placení poplatků kolkem. Tehdy ovšem pod pojem poplatků byly zahrnuty i některé spotřební daně, jako například daň z periodického tisku, kalendářů, karet a jiné. Je zajímavé, že ač nazván prozatímním, platnost tohoto zákona na území naší republiky trvala celých sto let. V roce 1918 ho převzala Československá republika a uplatňovala ho až do roku 1950, kdy byl definitivně zrušen.
V průběhu let byl zmíněný zákon několikrát novelizován. Změny doznávaly především poplatkové stupnice a stále širší okruh zpoplatněných listin. Kupříkladu novela z roku 1862 přinesla podstatné rozšíření kolku, a to na obchodní účty, nákladní listy pro zboží zasílané vozky, železnicí, poštou nebo po vodě.
Kolkové poplatky se vyměřovaly několika způsoby. Pokud listina pojednávala o konkrétní finanční částce, vyměřoval se kolek podle vydané stupnice nebo procentem z uvedené částky. Například převody majetku, nabytí nebo zrušení majetkových práv procentem z uvedené částky, dále dědické záležitosti, případně i darování atp. Kromě toho v příloze zákona bylo vyjmenováno několik set listin, které sice žádnou částku neuváděly, ale platil se z nich tzv. pevný poplatek uvedený v seznamu listin. Takto byly kolkovány kupříkladu cestovní pasy, ověření pravosti listiny, plné moci, různá vysvědčení a potvrzení, domovské listy, výuční a tovaryšské listy, služební knížky a rybářské lístky.
Práce s kolkovou známkou měla také svůj přísně stanovený postup. Platila zásada, že známka musí být nalepena na listinu ještě před jejím sepsáním a znehodnocena přepsáním první řádky textu nebo razítkem úřadu.
Samostatná část zákona pojednávala pak o způsobu placení kolku z hracích karet, kalendářů a veřejných oznámení. V roce 1853 pak byl kolek znovu zaveden pro periodický tisk.
Kolky tištěné na papíře
Hospodářský rozvoj obchodních styků si vynutil návrat také ke kolkům tištěných přímo na listinu. V roce 1860 to byly jako první směnky. Jejich obrovský počet přímo volal po vydání předtištěných formulářů, na které by se nemusel kolek dolepovat. Proto zcela logicky ministerstvo financí rakouského mocnářství schválilo vydání jednotných formulářů s tištěným kolkem dvorní a státní tiskárny ve Vídni. Slovní předtisk byl nejprve německý, postupem času byl tištěn i v zemských jazycích.
Novela poplatkového zákona z roku 1862 znamenala nárůst nákladních listů, poštovních průvodek a obchodních účtů, které bylo třeba kolkovat. Po roce 1870 proto státní správa začala vydávat formuláře nákladních listů (železničních, říčních, námořních) a poštovních balíkových průvodek s kolkem rovněž už natištěným. Obchodníci a podnikatelé však volali po tom, aby na tyto formuláře mohli natisknout svou firmu, případně i nějakou reklamu. Proto jim bylo povoleno vydat si vlastní formuláře nákladních listů a účtů (ne poštovní průvodky) s uvedením firmy, popřípadě reklamy na zboží, a nechat si na ně natisknout kolek. K tomu účelu byly zemské kolkovní úřady znovu vybaveny tiskovými stroji s razidlem.
Vtiskovaný kolek se obrazem lišil od kolků nalepovacích. Samozřejmě že za tento úkon se opět platilo, a jak jinak než opět kolkem. Velkopodnikatelům se to ovšem vyplatilo, neboť při velikém rozsahu zasílaného zboží železnicí nebo lodí a vystavování účtů ušetřili na manipulaci s kolkovými známkami a navíc na formulářích propagovali své zboží. Z té doby pak jsou například známy obchodní účty s nádhernou litografickou výzdobou, některé i s vyobrazením továrny nebo jejích provozů. Mají neocenitelnou historickou hodnotu, protože podoba mnohých průmyslových závodů z minulosti není dnes známa jinak než právě ze starých tištěných účtů.
Kolky byly vtiskovány i na jiné formuláře, například rybářské a lovecké lístky, školní vysvědčení, výuční listy. Byly barevné, graficky pěkně upravené. Platilo rovněž, že na rozdílné formuláře byly tištěny i různé kolky rozdílných hodnot.
Nejčastěji lidé potřebovali výuční a domovský list a školní vysvědčení. U nich se kolkovné pohybovalo mezi 30 až 50 haléři. Kolek na úředním zápisu nebo soudním podání představoval jednu až tři koruny. Pro srovnání - v roce 1913 se litr mléka pořídil za 30 haléřů, 1 kilogram chleba za 32 haléřů, boty za 12 korun, pánský oblek za 24 korun a dámský kostým za 30 korun.

...a také se falšovaly

Už krátce po vydání prvních papírových kolkových známek se také začala objevovat jejich falza. Zprvu velmi neumělá, ale časem čím dál tím dokonalejší a preciznější. Oblíbeným šizením "eráru" bylo odlepování kolkových známek starých listin a jejich opětovné použití. Nebylo to tak složité, neboť byla-li známka znehodnocena razítkem, to se obvykle dalo doplnit na kolkované listině. Byla-li znehodnocena přepsáním, text bylo možné rovněž doplnit, neboť na většině listin první řádka textu byla stejná či podobná.
Ministerstvo financí činilo celou řadu opatření, aby falšování, případně dalšímu použití známky zabránilo. Proto se podoba známek i kolků vtiskovaných na formuláře měnila v průměru za tři až pět let. Neustále se také vylepšoval způsob tisku a složitost obrazu známky. Nepotřebné listiny se musely protokolárně sešrotovat, na listinách dlouhodobě uložených pak kolek znehodnotit navíc přeškrtnutím křížem perem nebo barevnou tužkou.
Pro výrobu kolkových známek byl používán zvláštní papír, a od roku 1898, po zavedení korunové měny, byly vydány známky se zvláštní úpravou. Kolková známka byla tištěna na slabý, průhledný papír. Šrafovaný podtisk byl tištěn do slabé vrstvy lepu na rub známky a teprve pak nanesena silnější vrstva lepu, kterou se známka na listinu nalepila. Tímto novým opatřením bojovalo ministerstvo finací proti tomu, aby se známky ze starých listin odlepovaly a používaly znovu. Smytím známky z listiny se totiž podtisk od známky oddělil a zůstal jako obtisk na listině. Známka zůstala bez podtisku a nebylo ji možné znovu použít.
Je na co se s úctou dívat
Snad v každé naší domácnosti bychom našli četná svědectví o svých předcích. Jsou jimi nejenom fotografie, ale také školní vysvědčení, domovské, křestní a úmrtní listy, kalendáře i účty, jež prozrazují mnohé nejenom o těch, kterým patřily, ale i o době, ve které žili... a na všech jsou kolky. Ty v minulém a začátkem tohoto století provázely člověka po celý život. Poprvé, když se narodil, na listu rodném, naposledy, když zemřel, na listu úmrtním.
Mnohé z dřívější praxe převzala v roce 1918 i mladá Československá republika, to už je ovšem historie novější. Narazíte-li na starý kolkovaný dokument, podívejte se pozorně. Je na co se dívat.

Připravili Jiří Kořínek a Petr Melničuk

Kolky a státní pokladna

Rakouské mocnářství sestavovalo už v minulém století státní rozpočet, který byl samostatný pro uherskou a pro rakouskou část říše. V mírových dobách byl rozpočet sestavován jako vyrovnaný. Tak například na fiskální rok 1902/1903 byl příjem ve výši 1690 miliónů korun, výdaje 1689 miliónů. Z příjmů pak činily přímé daně 278 miliónů korun (daň pozemková, domovní, důchodková, výdělková) a nepřímé daně 870 miliónů. Do této příjmové části spadaly kupříkladu cla, potravní daně, loterie a mýta. Příjem z kolků, které patřily do této skupiny, představoval 50 miliónů korun. Pro pořádek ještě - další příjmy do státní pokladny plynuly ze správy státního majetku, různých obchodních poplatků, příjmy z poštovnictví a železnic. Po drastickém zvýšení kolkovného ve válečném roce 1916 se příjem z kolků zvýšil téměř na dvojnásobek.