drahé kameny ve středověku

O dvou výstavách na téma polodrahokamy v českém gotickém umění

drahé kameny ve středověku

* V současné době probíhají v Praze dvě velmi podobně tematizované výstavy. V Galerii křižovníků lze již více než měsíc až do konce roku navštívit výstavu Karel IV. a drahé kameny, která návštěvníka seznamuje s polodrahokamovou výzdobou dvou vynikajících středověkých památek, spjatých s nejvýznamnějším panovníkem na českém trůně, kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta a sakrálních prostor hradu Karlštejna. Témuž tématu, avšak v širším kontextu, je věnována i výstava Drahé kameny v gotice, která je k zhlédnutí v prostorách Starého královského paláce Pražského hradu od 3. listopadu do konce roku.
Obě výše uvedené výstavy se svým způsobem i překrývají, ostatně někteří z jejich autorů se podíleli na obou expozicích, avšak nebudiž to bráno jako výtka, neboť jde o téma významné a v kontextu středověkého výtvarného umění unikátní, které nebylo doposud širší veřejnosti dostatečně prezentováno. Lze dokonce říci, že svatovítské a karlštejnské sakrální prostory, bohatě obložené polodrahokamy, představují stejně mimořádný vklad do dějin evropského umění jako například vrcholná díla české gotické malby, jaká představují práce Mistra třeboňského oltáře nebo Mistra vyšebrodského oltáře.
Výstava v Galerii křižovníků je zaměřena zvláště k otázce nalezišť a technologie zpracovávání drahých kamenů pro obě výše zmíněné sakrální prostory. Tuto problematiku pro výstavu zpracoval František Skřivánek a kromě prezentace drahých kamenů z autentických nalezišť je na ní pomocí mechanických modelů zachycena i vlastní technologie jejich řezání. Jak se zjistilo na základě výzkumu obkladových desek z kaple sv. Václava, desky byly řezány poměrně velmi efektivním způsobem. Vodní kolo pohánělo řezný katr, sestávající z několika strun, na něž bylo nanášeno brusné médium. Díky této technologii bylo možné získat až osm desek najednou.
Hradní výstava Drahé kameny v gotice mohla - bezesporu i díky lepšímu materiálnímu zabezpečení - představit fenomén českých gotických inkrustací v širším kontextu. Přirozeně navázala na týdenní vystavení originálů českých korunovačních klenotů u příležitosti 80. výročí vzniku ČSR, ostatně její součástí je i vystavení kopie svatováclavské koruny, jablka a žezla, doplněné o originály tzv. svatováclavského meče, korunovačního pláště, štóly a manipulu. Avšak pro výstavu jsou podstatnější její ostatní tři části; první z nich, kterou připravila Petra Burdová z Národního muzea, je věnována prezentaci vzácných minerálů jako přírodních látek. Tato část návštěvníkovi nabízí velmi citlivě vybrané ukázky jednotlivých nerostů v podobě volných krystalů, drúz, krystalických a celistvých agregátů, broušených a leštěných desek nebo drobnějších brusů, a přestože by měla být jen úvodem k celé expozici, je díky svým estetickým hodnotám jejím prvním vyvrcholením. Uvádí ji staročesky psaný Lapidář, součást Rukopisu vodňanského z roku 1389, uloženého v Knihovně Národního muzea, v němž je zmíněno kolem 66 tehdy známých nerostů, z nichž většina je charakterizována barvou nebo význačnou vlastností a často doplněna o léčebné účinky. V podobném duchu, tedy především s ohledem na středověké hodnocení a použití vzácných minerálů, jsou koncipovány i jednotlivé, velmi sdělné popisky ve vitrínách.
Hlavní místo ve škále vystaveých drahých kamenů zaujímá křemen se svými odrůdami, jako bezbarvý křišťál v podobě nádherných obřích krystalů z alpských nalezišť, při pohledu na něž si dobře uvědomíme, proč jej již staří Římané považovali za "ztuhlý led", dále nažloutlý citrín, kouřová záhněda, růženín a fialový ametyst. Především z těchto kamenů byly řezány rozměrnější nádoby, mísy a číše nebo schrány k uložení ostatků svatých. Podobné použití měla i skupina vláknitých odrůd křemene, tedy chalcedonů (jaspisu, chryzoprasu, karneolu, sardonyxu a onyxu). Všechny tyto kameny byly dobře dostupné z lokalit českých nebo evropských. V českém středověkém umění zaujaly nejvýznamnější místo ametysto-jaspisové žíly z Krušnohoří, které svou výraznou barevností, v níž se prolíná sytě fialový ametyst s jasně červeným jaspisem, upoutaly císaře Karla IV., jenž jimi nechal vyzdobit nejvýznamnější sakrální stavby, které zbudoval. O původním nalezišti těchto kamenů se dlouho vedly spory, například podle proslulého kronikáře Václava Hájka z Libočan pocházely z Podkrkonoší. Jak se ukázalo v nedávné době, mýlil se Hájek i v této věci - skutečným nalezištěm kamenů byla lokalita u Ciboušova v podhůří Krušných hor. V kapli sv. Václava ve svatovítské katedrále byly kromě těchto kamenů použity ještě světle zelené chryzoprasy, z nichž byly sestaveny kříže, periodicky se opakující po obvodu kaple. Jejich naleziště leží ve Szklarech na Svídnicku, tedy v regionu, odkud pocházela i třetí manželka Karla IV. a matka jeho následníka na českém trůně Václava IV.
Část výstavy, věnovaná technologii zpracovávání drahých kamenů, kterou připravili František Skřivánek a Vlastimil Sloup, přináší ukázky postupně zpracovávané matérie od hrubého vytěženého bloku až po vyleštěnou desku, barevné fotografie domácích nalezišť drahých kamenů, model středověké pily na jejich rozřezávání a další dokumentaci výzdoby svatováclavské kaple, zvláště způsob, jakými byly zdobeny spáry mezi kameny zlaceným štukem a zdobícími pásky.
Pro používání drahých kamenů ve středověkém umění nebyla podstatná pouze jejich estetická stránka, ale též symbolická hodnota, která jim byla přisuzována. Ta byla odvozována především z několika míst bible, k nimž patří výčet dvanácti kamenů zdobících náprsník velekněze ve druhé knize Mojžíšově, nebo popis dvanácti kamenů tvořících základy nebeského Jeruzaléma v Apokalypse. Právě vzhledem k této posvátné hodnodě drahých kamenů (stejně jako vzácných kovů) byly tyto materiály používány na umělecké předměty, které sloužily při liturgii nebo uchovávaly relikvie, ostatky světců, jimž byla připisována nejrůznější zázračná moc.
Těmto předmětům je věnována poslední část expozice, připravená Danou Stehlíkovou, která v chronologickém uspořádání prezentuje na čtyři desítky uměleckých děl od poloviny 13. století až do počátku renesance. Nalezneme zde především několik skvostných předmětů z pokladu chrámu sv. Víta, například červený onyxový kalich, konvici z horského křišťálu, která sloužila jako relikviář pro ubrus ze stolu Poslední večeře, nebo křišťálovou misku, v níž byla přechovávána rouška Panny Marie. Křišťál měl pro svou čistotu velmi významné místo při vytváření sakrálních předmětů, brousily se z něj i čočky pro kruhové náprsní relikviáříky zvané monile. Kolekci křišťálových předmětů na výstavě ještě doplňuje procesní kříž.
Vzácnou památku na středověkou liturgii představuje přenosný oltářík, tvořený deskou z leštěného kamene ve stříbrném obkladu se znaky majitelů, relikviemi světců a datem vysvěcení. Tato deska se buď vkládala do prohlubně v kamenném oltáři, nebo sloužila jako cestovní oltářík. Z relikviářů na výstavě vyniká plenář sv. Markéty - původně šlo o knižní desku, která obsahovala rameno světice. Její výzdoba sestává z perleťových desek s řezanými reliéfy Kristových pašijí, pocházejícími z Toskánska (kol. roku 1330) a stříbrného orámování ve tvaru miniaturní gotické architektury, které vzniklo okolo roku 1400 v Praze.
Velmi pozoruhodným objektem je v Benátkách vyrobená slonovinová šperkovnice, do níž dal Karel IV. uložit ostatky sv. Zikmunda - návštěvníka jistě překvapí, že tento druhotně vzniklý relikviář je zdoben velmi profánními náměty. Ostatky jiného významného českého patrona představuje lebka sv. Vojtěcha, která byla v době jagellonské pozdní gotiky vložena do relikviářového poprsí zhotoveného v životní velikosti. Z původních drahokamů se však dochoval jen jeden český ametyst.
Do kategorie komfortních předmětů denní potřeby patří pozoruhodný svícen z mrožích klů s jantarovou figurkou Panny Marie, který byl majetkem české královny Žofie, vdovy po Václavu IV., která jej na útěku před husity odvezla do Bratislavy, kde se dochoval dodnes. Přestože bylo světské využití drahokamů pro šperky nebo nádobí v českém středověku velice časté, dochovalo se bohužel jen velmi málo památek.

Připravil Ivo Purš