O vysokých horách a třech prvenstvích

Proč lidé znovu a znovu míří k vrcholům? Protože existují (Mallory)

O vysokých horách a třech prvenstvích

Expedice Himalaya 8000 na Makalu proběhla od 31. 3. do 2. 6. 1998. O zdolání vrcholu bez kyslíku se pokusilo pět lidí. Nakonec došli tři: Lhakpa Šerpa, Josef Šimůnek a Soňa Vomáčková. Teď míří na Everest.

To, co provozujete, je vrcholový sport. Máte odpovídající zázemí?

Josef: Přístupem jsme profesionální sportovci, co se týče zázemí, jsme ti největší amatéři. Pokud chcete zorganizovat expedici, musíte si vymyslet kam, zajistit si veškerý servis, organizaci, sponzory, dopravu z ČR do Nepálu a v Nepálu, pak vylézt na hory, vrátit se a zajistit si propagaci, prodat to a začít znovu. To nás nutí stát se multimanažery. Mimo to ještě musíte mít povolání, které vám umožňuje fungovat, platit nájemné, telefon a eventuálně rodinu.

A kdy v tom povolání jste?

Josef: Většinou v noci nebo ve volných chvílích. Máme teď vlastní obchod se sportovním zbožím na Újezdě. To je další krok k tomu, abychom se mohli nějak živit a měli čas i na horolezení. Kromě toho jsem geodet, a tak zpracovávám doma na počítači externě data, což je práce, kterou můžu dělat kdykoli.
Soňa: Já jsem začala učit. Baví mě to, ale k uživení to není, tak dělám doma na počítači pro jednu firmu účetnictví.

Jak taková expedice vzniká, jak se dáváte dohromady?

Josef: Dnešní parta se tvořila čtyři až pět let. Šerpové už pro nás nejsou lidi, kteří berou za svoji práci v horách peníze, ale kamarádi, na které se můžeme spolehnout. Trvalo nějakou dobu, než jsme si vyříkali, kde kdo stojí, protože jsme přišli jako greenhorni, a oni se snažili nás obrat co nejvíc. Dneska máme v Nepálu servis, sklad, kluky, kteří pro nás budou pracovat vždycky a s radostí. Spousta lidí, kteří s námi jeli, už s námi z mnoha důvodů nikdy nepojede. Tady si dva měsíce vidíte do talíře. Od rána do večera, od večera do rána. Musíte spolu vydržet a přitom zjistíte - tak s tímhle člověkem už víckrát ne a s tímhle kdykoliv kamkoliv. Říká se, že to, co lidi spolu zažijí za celý život, v horách prožijí za dva měsíce.

Na psychice asi hodně záleží?

Soňa: Horolezec musí mít psychickou a fyzickou odolnost ve správném poměru. Když se to povede, je už jedno, jestli jste žena nebo chlap.
Josef: Když jste 200 m pod vrcholem a máte za sebou rok práce, shánění financí, smluv, půjčování, a teď je vám jasný, že na kopec nevylezete, tak to je hrozné. Ale pokud tam chcete jít ještě jednou, zkusit to jindy, tak se musíte otočit. Emoce musí stranou. To je, myslím, dobrá škola pro život, podnikání vůbec.

Je nebezpečné, když začnou v extrémních podmínkách do rozhodování mluvit emoce?

Josef: S tím se dá souhlasit. Nikde není napsáno, že se vrátíte. Může se stát cokoli jako na dálnici v autě. Ale pokud zachováváte určitá pravidla hry, máte velkou šanci se vrátit jako z jiné běžné činnosti.

Popíráte teď časté tvrzení, že horolezci nemají pud sebezáchovy!

Soňa: Horolezectví je sport, u kterého se musí používat hlava 24 hodin denně: tady nepůjdu, mohla by spadnout lavina, být trhlina - pozor. Pořád se musíte kontrolovat a hledat rozumnou míru, kolik ještě zvládnu jak fyzicky, tak rozumem. Líbí se mi to. Dříve jsem dělala atletiku a tam stačilo hodně moc trénovat. Trenér řekl - půjdeš naplno, až na tebe mávnu, ještě zrychlíš. Tady žádný trenér není. Tady člověk rozhoduje sám o sobě.
Josef: Čím víc do hor jezdím, tím větší mám respekt. Poprvé jsem si myslel, že se nemůže nic stát. Teď vím, že se může v mžiku stát ledacos. Určitým druhem psychické sebeobrany jsou rituály, které se dělají.

Rituály?

V podstatě každou expedici pořádáme slavnost na usmíření... Šerpové, kteří s námi jezdí, jsou buddhisti. To není jen náboženství, to je styl života. Himálajské vršky jsou nedostižné, takže se říká, že tam sídlí bohové. A teď si představte, že my k těm bohům jdeme a bydlíme tam. Musíme se jich tudíž dovolit, požádat je, protože horolezci jsou podle místních vetřelci. Proto se dělá slavnost PUZZA: Postaví se kamenná mohyla, která se jmenuje ČORTEN, do ní se vsadí kůl a z něj se na tři strany paprskovitě natáhnou provázky, kde jsou umístěny modlitební praporky, na nichž jsou Buddhova slova. Ta jsou větrem roznášena do světa. Pak se udělá obřad, při kterém se obětuje máslo, pivo, čokoláda, rýže. Stařičký otec našeho sirdara (člověk, který se stará o chod výpravy) je blízký přítel dalajlámy, a tak ho požádal, jestli by expedici něco nedal. Dalajláma skutečně poslal lahvičku s posvěceným olejíčkem. Pokud něco takového máte, tak se to nalije na dlaň, symbolicky se toho napijete a vetřete si to do vlasů. Každý člen výpravy včetně Šerpů tohle absolvoval. Bylo to úžasné. Stále tvrdím, že déle než hodinu trvající bezvětří na vrcholu zajistil dalajláma. Celá slavnost trvá půldruhé až dvě hodiny. Je obětováno, hora a bohové odprošeni. Vždycky to stojí moc peněz. Z pohledu ekonoma jsou to peníze vyhozené, ale z pohledu účasti na expedici naprosto ne. I když jsou komentáře někdy jízlivé a každý se snaží to zlehčovat, dovolím si tvrdit, že nikdo z nás by bez téhle slavnosti na žádný kopec nešel.

Jak se domlouváte?

Josef: V Nepálu anglicky. Už jsme nepálsky pochytili pár základních slov - pozdravy, názvy jídel, trochu umíme počítat.
Soňa: Já mám s angličtinou problémy a nejsem sama. Bouda (Luděk Ondřej) rozumí anglicky asi jako já, ale on klidně mluví na Šerpu česky, on na něho šerpsky a výborně si rozumějí.
ID: VK9812110102
ZDROJ: hn na víkend
DATUM: 11.12.98
STRANA: 06
RUBRIKA: společnost
NÁZEV: společnost

ČLÁNEK:

Co při expedici jíte?

Josef: Je spousta sušených potravin, které se tady dají koupit, a vozíme si je s sebou. Měli jsme i steaky na plátky jednotlivě vakuově balené. Horší je to se zeleninou a vitamíny. Měli jsme zelí a cibuli s česnekem a doplňovali to multivitamíny. Bylo i kakao, káva, oříšky, rozinky, měli jsme toustový chléb. Nepálci jedí placky - čapátí, a když je máte pořád, těšíte se na něco našeho. Toasty - to bylo domácí.
Soňa: Nepálského kuchaře jsme naučili bramboráky. Vysvětlili jsme mu, co má dát do těsta, a bylo to výborný. Standa Berkovec dělá den české kuchyně, a tak jsme měli i vepřo-knedlo-zelo, k tomu plechovku piva - to vše ve výšce 5600 m.

Je to těžké s vodou, když mrzne?

Soňa: V základním táboře teče voda z ledovce. Problém nastává až ve výškových táborech - tam se voda dělá ze sněhu. Sedíte před vařičem a čekáte. Připravit 2 litry vody trvá zhruba dvě hodiny! Z toho se dělá čaj, polívka. V osmi tisících voda vře při 50 až 60 řC a klidně do ní dáte ruku.
Josef: Co se týká stravy - ve výškových táborech máme speciální liofylizovanou stravu. Uvaříte 350 - 400 ml vody, nalijete do aluminiového sáčku a hydratací dostanete např. maďarský guláš s kolínky nebo kuře na kari s rýží.

Jaké teploty jsou v táborech?

Josef: V základním vycházelo sluníčko za hřebenem v šest hodin, v 8 hodin začalo svítit do kempu. Jako když zapnete topení, najednou bylo krásně, teplo. Vydrželi jsme jen v triku s dlouhým rukávem solární - tedy černé barvy, která akumuluje teplo. V poledne se vždycky zatáhlo a začalo sněžit, okamžitě to bylo na péřovku. Večer se ochlazovalo a přes noc bylo asi -15. Ve výškových táborech je zima větší. Na sto metrů se odpočítává 4 až 6 desetin stupně. Na vrcholu v noci je to 25 stupňů minus. Když fouká vítr, je to horší. Při špatném počasí jsme si užili 40 řC pod nulou.

Co tomu říká ženská pleť?

Soňa: Já jsem záviděla klukům vousy. V expedici před tím se mi podařilo spálit a sloupl se mi celý obličej. Kosmetička mi řekla - krásně jste si vyčistila pleť, ale už to raději víckrát nedělejte. Hodně trpí rty, používáme speciální přípravky několika výrobců. Musíme se mastit vším možným. Jelení lůj vyplácáte za tři týdny. Ochranný faktor musí být 20 až 24. V minulých výpravách jsme měli osmihodinový stop krém. Oči jsou chráněny brýlemi se stoprocentním UV filtrem, na vrcholu jsme používali speciální lyžařky s větráním, filtrem a dobrým zorným úhlem a nedovolili jsme si je sundat ani na chvilku. Někdy vidíte, že si je horolezec na fotkách sundal. Riskuje sněžnou slepotu a to, že se nedostane dolů. Obličej je téměř celý zakrytý, takže trpí pusa a uši. Když vám boltce koukají z čepice, tak si je raz dva spálíte. Můžou se vám spálit i vnitřky nosních dírek odrazem paprsků od sněhu.

Lezete si občas na nervy?

Josef: Tu a tam se něco pokazí, docházejí peníze, bez iluzí můžete napsat, že se hádáme. Ale sám je člověk jen ve svém stanu a u večeře bude zase s tím člověkem u stolu. Nemůže se pohádat a už nikdy nemluvit. Zmizet pryč trvá čtrnáct dní za pomoci tří Šerpů.
Soňa: Některé vlastnosti s horolezectvím nejdou dohromady. Na jedné expedici se našel člověk, který byl ješitný a vyplavalo to na povrch takovým způsobem, že byl pro okolí nesnesitelný.

Je důležitá pokora?

Josef: Neexistuje, aby někdo přišel a choval se způsobem všude jsem byl, všechno znám, což je v českých povahách docela zakořeněný. Nikdy v životě nemůžete říct: já hory znám. Ty vás vždycky vyškolí. Pokud někdo nenajde určitou rezonanci mezi kopcem a sám sebou, svou duší, tak má sice šanci vystoupit, ale je to dost nebezpečné, protože se řídí heslem: Jsem tady a musím. Já říkám: Výstup končí sestupem! Na vrcholu není lanovka, která vás dopraví dolu.

Jaký byl výstup na Makalu?

Josef: 11. května nás vyšlo pět: dva Šerpové, Luděk Ondřej, Soňa a já. V táboře č. 3 jsme za ohromné vichřice strávili dva dny a museli jsme sestoupit. Při sestupu Luďkovi omrzly tři prsty na pravé ruce a narazil si žebro, protože upadl na hranu trhliny, Nurbu měl potíže. Zůstali jsme tři. Expedice počítala se dvěma pokusy. 15. května přišla teplá fronta, napadlo asi 20 cm sněhu, a my jsme to už vzdávali, načež se 16. vyjasnilo. Řekli jsme si, že to nemůžeme pustit. Na výstup jsme měli pět dní...

Co člověk cítí, když je v cíli?

Josef: Když jste nahoře, máte radost, mír, pohodu. To není pocit euforie a nadšení, že jsem to dokázal. Naopak. Sednu si a ten pohled na svět z výšky je ohromná odměna. Všechno vám dojde až za 14 dní, za měsíc, až když se lidi ptají. Pak si ten výstup přehráváte. Když letíte domů a podíváte se na ten kopec z letadla, je to hrozně vysoká hora. Řeknete si - to snad ani není možné, že jsem tam byl. Je to pravda? Pak se podíváte na diáky - asi jo. Respekt k hoře je po výstupu ještě větší. Pocit úspěchu ne, je to spíš ohromné uvolnění.

Jak jste prožívala svá prvenství?

Soňa: Naštěstí jsem to nevěděla, jinak bych se asi hrozně bála. Říkala jsem si, že jezdí málo ženských, že budu třeba v první desítce. Věděla jsem určitě, že budu první Češka na vrcholu, že si jdu pro ženský výškový rekord. Když jsme se pak vrátili dolů z vršku, říkal sirdar, že neví o moc expedicích, které by s sebou měly ženu, a že neví o žádné, která by tam vylezla. Nakonec jsme zjistili, že tam byla přede mnou jedna Američanka a jedna Japonka, ale obě s kyslíkem, takže jsem najednou byla první na světě bez kyslíku, první Evropanka, první Češka.

Kdy se používá kyslík?

Josef: Podle mého názoru doba s kyslíkem už dávno pominula. Kyslík ano, ale pouze pro záchranu, pro případ onemocnění nebo zranění.
Soňa: Potíže jsou od 4000 m, ale zažila jsem u jednoho člověka výškovou nemoc ve 3000 m v Alpách. Stačilo mu, že přijel autobusem na parkoviště a tisíc metrů lanovkou a byl hotovej. Záleží na jednotlivci a na tom, jak se aklimatizuje.

Jak se projevuje výšková nemoc?

Soňa: Malátností, ztrátou orientace, nekoordinovanými motorickými pohyby, indispozicí, šílenými sny atd. Jsou dvě možnosti. Buď máte edem plic, nebo otok mozku. Máte-li obojí najednou, je to špatné.
Josef: Poprvé jsme měli hyperbarickou komoru, což je přetlakový vak, který vám imituje tlak vzduchu o 2000 m níže. To znamená, že když do něj ve výšce 5000 m napumpujete vzduch, dostanete se na 3000 m. Lékařské zabezpečení je dneska na úrovni.

Z čeho se skládala vaše výbava?

Josef: Na expedici jsme měli satelitní telefon, digitální kameru, tři notebooky, e-mailovou adresu. Zpravodajství jsme dodávali na internetovou adresu a digitální obrázky jsme přes e-mail posílali do ČT. Hlas přes telefon do rádia. Měli jsme s sebou GPS - globální poziční systém. Sleduje to souřadnice. Já jsem měl díky firmě GEFOS digitální mapu Makalu a GPS sledoval polohu horolezce a interpretoval polohu do digitální mapy, takže bylo možné najít toho člověka, sdělit mu, kde je, jak má daleko do stanu atd.
Soňa: Po stránce medicínské jsme si navzájem pomohli. Ve škole se v laboratoři testují sportovci, dělají se tam zátěžové testy, takže jsme se domluvili s naším panem doktorem Hellerem a vymysleli téma na diplomovou práci. V podstatě tím, že se jede na expedici víckrát po sobě, je šance provádět opakovaná měření a výzkumy na stejných lidech. Měřili jsme saturaci - což je využití kyslíku v těle, tep, popisovali jsme své stavy a zaznamenávali výšku, kde se právě nacházíme.

Kde berete peníze?

Josef: Kde se dá. Naše aerolinie nás dopravily do Bangkoku za dobrých podmínek, finančně i technicky nám pomohla geodetická firma GEFOS, dostali jsme multivitamíny Supradyne.

Na kolik přijde taková expedice?

Josef: Podle toho, jaká je to hora. Snazší osmitisícovka stojí okolo 2 miliónů pro 8 - 10 lidí. Makalu vyšla přes 3,5 miliónu korun. Pokud byste chtěla na Everest, tak 5,5 - 6 miliónů korun. My na Everest chceme lézt na jaře, a tak už zase hledáme. Máme rozjednané sponzory, kteří by nám chtěli finančně pomoci - nebo reklamně my jim, abych to upřesnil. Myslím, že jsou netušené možnosti při testování telekomunikací. Jak satelitních telefonů, tak nových systémů, které přicházejí na trh. Pevně doufám, že některé firmy, které zde obsazují trh, by mohly mít zájem.

Co můžete nabídnout?

Testování výrobků, pořizování reklamních materiálů, záznamů, filmů, propagaci v médiích, je toho spousta. Jezdíme pravidelně na osmitisícovky od roku 1993, a tak už máme ohlas i ve světě. Naši sponzoři určitě nepřijdou zkrátka.

Má na vás nějaký vliv myšlení a filozofie míst, kam se pořád vracíte?

Josef: Ano, má. Těžko aplikovat život Nepálu do zdejších poměrů, to asi nejde. Ale když budete jezdit šest let na dva měsíce do Anglie, taky už budete tak trošku Angličan, i v chování. Nepál a ty hory musí člověk buď milovat, nebo nenávidět. Jestliže je nenávidíte, jedete jednou a už se tam nevrátíte. Lidi, kteří se vracejí, jsou v tom většinou až po uši. Je to pěkný.
Soňa: Tam si přerovnáte, co v životě chcete. Všechny problémy vám připadají malinký. Říkáme, že jedeme vyměnit fyzickou sílu za psychickou. Člověk se vrátí tělesně zhuntovaný, ale zároveň odpočatý, duševně silnější, v pohodě.

Jak se dělí horolezectví:
1) sportovní lezení - boldering, těžké cesty na skalky 20 - 50 m, umělé stěny
2) horolezectví - střední hory do 5000 m - těžké stěny technického charakteru
3) výškové horolezectví od 5000 m výš, klasické výstupy i těžké stěny

Soňa Vomáčková
27 let, absolventka Fakulty tělesné výchovy a sportu, asistentka tamtéž - katedra sportů v přírodě
Jako dítě turistika, běžky, atletika
Skialpové a VHT přechody 1993
Kursy horolezectví 1994 - od roku 1996 asistent a učitel - Alpy
Aljaška: 1997 Mt. McKinley (6194 m), první Češka na vrcholu
Himálaj: 1995 Pumori (7154 m), dosažená výška 6500 m
1998 Makalu (8462 m), vrchol 19. 5. - první žena na světě bez kyslíku, první Evropanka, první Češka

Josef Šimůnek
34 let, geodet, obchoduje s horolezeckým a turistickým vybavením, zakládající člen společnosti Himalaya 8000 (od r. 1992)
Tatry jako dítě s rodiči, poprvé v Alpách 1985
Kavkaz: 1984 a 90. Ušba, Elbrus
Pamir: 1991 Pik Četyre
Himálaj: 1993 Čcho-oyu (8201 m)
1994 Dhaulagiri (8167 m)
1995 Šiša-Pangma (8048 m), vrchol 8. 10.
1996 Manaslu (8463 m), sjezd na lyžích z 7200 m
1998 Makalu (8462 m), vrchol 19. 5.
První dvě výpravy zástupce, další tři vedoucí výpravy

Připravila Vladimíra Storchová