Rok Nikolaje Alexandroviče Romanova

Rok Nikolaje Alexandroviče Romanova

* Po letech tápání, dohadů a pochybností vědců, politiků i pravoslavné církve byly uprostřed letošního léta ostatky sedmnáctého ruského cara z dynastie Romanovců uloženy vedle jeho předků do krypty sankt-petěrburského chrámu svatého Petra a Pavla. Už není třeba spekulovat, kolik dělových salv zahřmí jako osmdesát let zpožděná poslední pocta nad Něvou, kdo z oficiálních osobností do Petropavlovské pevnosti přijde, kdo se omluví nebo vymluví, co řekne a jak při tom bude upřímný.
Nikolaj Alexandrovič Romanov se narodil před sto třiceti lety, 6. května 1868 (podle nového gregoriánského kalendáře 19. 5.), v Carském Selu jako starší syn careviče Alexandra - budoucího cara Alexandra III., a jeho manželky - dánské princezny Dagmar, která přijala před svatbou pravoslaví a nové jméno Marie Fjodorovna. Protože nebylo pochyb, že právě on jednou nastoupí na ruský trůn, mohl být na své poslání už od dětských let všestranně připravován. V programu gymnazijní výuky měl např. místo klasických jazyků tři jazyky živé; učil se francouzsky, anglicky a německy. Zkoušen však být nesměl. Učitelům chybělo právo prověřovat, co si carevič z jejich výkladu pamatuje nebo jestli sám něco nastudoval. Nikolajovo vysokoškolské vzdělání bylo kombinací univerzitních kursů přednášených na fakultě právnické a ekonomické a v Akademii generálního štábu. Podle vzpomínek vrstevníků výsledek jeho úsilí (nebo pedagogického umění přednášejících?) za mnoho nestál. Z memoárů ruských emigrantů, kteří žili dlouhá léta blízko carského dvora, se nechá dokonce vyčíst, že "nedůslednost Nikolajových učitelů byla záměrná; na polovzdělanosti panovníka měli zájem ti, kdo se chtěli zbavit romanovské dynastie".

Voják až do hrobu

Jako sedmiletý dostal carevič hodnost praporčíka, ve dvanácti byl podporučíkem a o rok později atamanem všech ruských kozáckých vojsk. V šestnácti, kdy nastoupil do skutečné vojenské služby, se stal poručíkem, za tři roky štábním kapitánem, v roce 1890 kapitánem a v květnu 1891 plukovníkem. O žádnou vyšší hodnost neusiloval; podle jeho názoru nebylo pro cara (a v době války zároveň vrchního velitele armády) další povyšování vhodné.
Zkušenosti s velením vojenské jednotce měl možnost získat ještě během univerzitních studií při praktickém výcviku u Preobraženského pluku. Ve výkonu služby byl prý neobyčejně horlivý, všechny povinnosti plnil naprosto přesně, a to jak v kasárnách, tak na táborových soustředěních nebo při manévrech. Pokládal se za vojenského profesionála, prvního vojáka Ruska. Kromě své rodiny mu nebylo nikde lépe než mezi gardovými důstojníky. Většinu z nich znal osobně i podle jména; měl stejně výjimečnou vizuální paměť jako všichni Romanovci. Jeden z carských generálů vzpomínal, jak car - nejvyšší velitel - osobně ověřoval novou vojenskou výstroj a výzbroj: Oblékl si uniformu, na záda vzal batoh, přes rameno pušku a vydal se jen s chlebem a vodou na pochod. Za osm hodin ušel 40 verst (1 versta = 1,06 km). Když ho potom požádali, aby směl být zapsán do seznamu vojáků pluku, kde prověrku vykonal, uvedl do rubriky délka vojenské služby: "Až do hrobu."
Cítil se být vojákem tělem i duší. Některá jeho rozhodnutí tomu však nenasvědčovala. Tak např. automatickou pušku odmítal zavést do armády proto, aby se při střelbě nespotřebovalo příliš mnoho nábojů. Nehledě na to, že Rusko dostalo za války s Japonskem (1904 - 1905) tvrdou lekci, reforma carské armády pokračovala nesmírně pomalu. Ministerský předseda Petr Stolypin roku 1911 napsal: "Potřebujeme nutně mír; válka v příštím roce - zvláště pokud její cíle lid nepochopí - bude osudná pro Rusko i dynastii."

Vnučka královny Viktorie

Manželství Nikolaje Romanova s německou princeznou Alicí von Hessen-Darmstadt (*1872) bylo prý svazkem z lásky. Může to být pravda; svůj vztah prosadili proti vůli carových rodičů i nevěstiny babičky - královny Viktorie. Alexandr s Marií Fjodorovnou měli pro syna vyhlédnutou politicky výhodnou partii ve Francii, anglická panovnice nechtěla nechat vnučku odejít do rodiny "barbarského a tyranského Asiata" Alexandra III.
Do své svatby se Nikolaj choval podobně jako jeho vrstevníci z vyšší společnosti. Není třeba nic vymýšlet, carevič si na radu matky vedl velmi pečlivě a upřímně podrobný deník. Nezatajil v něm ani, jak často potřeboval ke svému rozptýlení přítelkyně lehké pověsti, nazývané v žargonu carských kruhů kartofel. Hlubší sympatie cítil prý před svatbou jen k úspěšné absolventce Imperátorské baletní školy Matyldě Kšesinské. Příležitost k tomu nemusel zvlášť vyhledávat; opera a balet, zvláště díla Čajkovského, patřily k jeho nejoblíbenějším zimním zábavám. V roce 1890, kdy se s Kšesinskou seznámil, věnoval kultuře během prosince celkem třináct večerů; z toho byl třikrát na Spící krasavici, na Borise Godunova šel dokonce čtyřikrát.
Díky deníku víme, že Nikolaj měl Alici Hesenskou opravdu rád: "Moje touha je oženit se s ní. Miluji ji už od roku 1884 (jemu bylo tehdy 16, Alici 12), ještě víc však od její šestitýdenní návštěvy v Petrohradě v roce 1889. Dlouho jsem se tomuto citu bránil..., jedinou překážkou mezi námi zůstává náboženství" (přestup z luteránské víry na pravoslavnou byl pro německou princeznu zpočátku nepředstavitelný)... "Jsem téměř přesvědčen, že naše city jsou vzájemné." V carské rodině našel Nikolaj pro své záměry podporu u otcova bratra a jeho ženy, starší sestry Alice. Bůh ví, jak by to ovšem s jejich láskou dopadlo, nebýt nečekané smrti Alexandra III. dne 20. října (2. 11.) 1894. Hned následující den přestoupila Alice Hesenská na pravoslavnou víru a přijala jméno Alexandra Fjodorovna. Když se stala za necelý měsíc carovou ženou, nazval ji národ nevěsta, která přišla za rakví.
Další stín padl na mladý carský pár během korunovace v květnu 1896. Při moskevských slavnostech, zahájených v den výročí carových narozenin 6. května, došlo k hrůzné tragédii. Na Chodynském poli, kde se připravovala lidová veselice, vznikl během rozdávání statisíců pamětních mincí nezvládnutelný chaos. Podle carova deníku "bylo udupáno více než tisíc lidí" (v oficiálních zprávách se uvádí 1389 mrtvých a stovky zmrzačených). Ať už byly rady, které Nikolaj tehdy dostal, jakékoliv, nakonec rozhodl v oslavách pokračovat dál, jako by se nic nestalo, a ještě téhož večera šel na ples pořádaný francouzským vyslancem. Koncem prosince 1896 si do svého deníku zapsal: "Dej Bůh, aby příští rok byl stejně úspěšný jako ten, co právě odchází."

Mozaika činů a událostí, které předcházely pádu

"Já, jenž chci všechny své věnovat blahu svého národa, budu hájit zásady samoděržaví právě tak pevně a neoblomně, jako můj nezapomenutelný nebožtík otec." (Z nástupní řeči Nikolaje II.)
"Nikdy, v žádném případě nedám souhlas ke konstituční formě vlády, neboť ji považuji za škodlivou národu, svěřeného mi Bohem." (Zápis v carově deníku z roku 1904.)
Ani víra, ani znalost dvacetidílných "Životů svatých" nedokázaly v Nikolajovi vzbudit milosrdenství; po sankt- petěrburské krvavé neděli 9. ledna (22. 1.) 1905 i dalších krutě potlačených demonstracích v různých městech Ruska odmítl přijímat žádosti odsouzených o milost. Z výsledku represí by se zaradovali i největší hrůzovládci lidských dějin: Do dubna 1906 dosáhl počet zastřelených a pověšených čtrnáct tisíc! Prokazováním konkrétní viny se ve většině případů nikdo nezabýval. Podle Kerenského "zejména události krvavé neděle zpřetrhaly duchovní pouta mezi carem a prostými lidmi".
I ty, kteří mu byli oddáni, dovedl svým jednáním ztratit. Svědčí o tom epizoda z Vilniusu, kde projíždějící carský vlak byl na nádraží očekáván slavnostně nastrojenými žáky a studenty místních škol. Při čtvrthodinovém přerušení jízdy car se svou rodinou právě snídal. Nevyrušil ho zpěv ani provolávání slávy; nevyšel na nástupiště, z okna vagónu své poddané nepozdravil, jednoduše je zcela ignoroval. Zážitek, na který mladí lidé dozajista nikdy nezapomněli.
Carova profesionální nepřipravenost řešit složité státní problémy byla nepříznivě kombinována s jeho nerozhodností a nesmělostí. Vyhýbal se debatám i sporům, dobře si uvědomoval, že nedovede argumentovat a své názory v diskusi neobhájí. Jeho otec Alexandr III. byl neobyčejně autoritativní, a to nejen při rozhodování o záležitostech státních, ale i rodinných. Jako protiobrana se Nikolajovi osvědčila uzavřenost a pokrytectví. Později mu tyto charakterové rysy pomáhaly najít východisko z nejedné nepříjemné státnické povinnosti. Vypráví se např. historka o ministrovi, který byl při audienci u cara pochválen za spolehlivost a vynikající výkon funkce. Když se vrátil navýsost spokojen do své pracovny, našel na stole panovníkův reskript o okamžitém propuštění. Nebylo to u cara nic neobvyklého. Tvrdil, že ho snadněji napadnou vhodná slova při psaní než v ústním projevu. Pokud nešlo osobní rozhovor odmítnout, uhýbal prý svému protějšku očima přes rameno kamsi do neurčita.
"Bylo všeobecně známé, že car válečnému umění vůbec nerozuměl... Při návštěvě jednotek na frontě zůstal vojákům lhostejný, nikoho z nich si nezískal; neuměl k nim ani vhodně a emocionálně promluvit." (Generál Brusilov)
Nikolaj Romanov byl hluboce nábožensky založený. Svým sklonem k mysticizmu se podobal tvůrci Svaté aliance, "kočujícímu despotovi" - caru Alexandru I. Boží vůlí vysvětloval jak vlastní neúspěchy, tak neštěstí, která za jeho vlády potkávala Rusko. I k porážkám carské armády docházelo podle něj nevyhnutelně proto, že si to bůh přál. Taková filozofie mu pomáhala vyrovnat se s každou pohromou, ať už to byla prohra japonsko-ruské války, nebo strašlivá bilance vojenských operací v roce 1915, kdy carská armáda měla od srpna do listopadu jeden milión 716 tisíc mrtvých, raněných a nezvěstných.
Sám sebe považoval za člověka, kterému je osudem souzeno trpět a podstupovat těžké zkoušky. Měl úctu k věštcům, vyhledával jasnovidce a hypnotizéry, věřil v zázraky svatých i nadpřirozenou moc božích lidí. Proroci a hysterické vědmy přicházeli do Sankt-Petěrburgu ze všech koutů Ruska i z ciziny. Nejproslulejší z nich byl Grigorij Jefimovič Rasputin, sibiřský mužík ze zapadlé vsi u Tobolska, který jako šedá eminence carského dvora rozhodoval o osudu ministrů; podle jeho doporučení se řídila Alexandra Fjodorovna i sám Nikolaj. Časem oba přesvědčil, že jenom on může léčit těžkou vrozenou hemofilii následníka trůnu Alexeje. Později uvěřili také Rasputinovu proroctví "moje smrt bude i vaší smrtí". Kolem panovníka nezůstal jediný čestný a spolehlivý člověk. Všichni schopní byli buď odstraněni, nebo sami odešli.
Mnoho Nikolajových činů měla na svědomí carevna. Ještě pár dnů před březnovou revolucí 1917 mu radila: "Buď pevný, ukaž Rusům vladařskou ruku, to oni potřebují. Sami o to prosí, jak mi mnozí říkají: Na nás je třeba karabáč. Je to podivné, ale taková je již slovanská povaha... Musí se naučit, aby se tě báli... Třeba vládnout otěžemi: popustit, přitáhnout je, ale vždy ať je cítit ovládající ruku."
První Romanovec, Michal Fjodorovič, nastoupil na trůn 21. února 1613. Car Nikolaj II. ho opouštěl po 304 letech a 9 dnech:
"Krutý nepřítel napíná poslední síly. Už je nablízku hodina, kdy naše skvělá armáda se slavnými spojenci bude s to nepřítele konečně zdolat. V těchto rozhodných dnech v životě Ruska pokládali jsme za povinnost svého svědomí usnadniti svému národu těsné sjednocení a semknutí všech sil národních pro nejrychlejší dosažení vítězství a ve shodě se státní dumou uznali jsme za prospěšné zříci se trůnu Ruské říše a složiti ze sebe svrchovanou moc." (Z abdikační listiny podepsané 2. března 1917.)
Jednou z posledních příležitostí, kdy mohla carská historiografie vyjádřit své stanovisko k panovníkům mocné evropské dynastie Romanovců, byl pamětní spis Tři sta let pod vládou Romanovců vydaný roku 1912 v Sankt-Petěrburgu. Jeho první odstavec začíná slovy:
"V roce 1913, 21. února, uplyne tři sta let ode dne, kdy byl zemským sněmem povolán vládnout nad celou zemí Michal Fjodorovič, první car z rodu Romanovců, zakladatel vznešené dynastie, která přinesla tolik slávy a prospěchu naší drahé vlasti. Pod jejich vládou byl Moskevský stát změněn v mohutné ruské impérium, rozkládající se od břehů Bílého a Baltického moře k moři Černému, k jihu za kavkazské hřebeny, k východu daleko za Ural a Kaspické jezero. Díky následníkům Michala Fjodoroviče dosáhlo Rusko nejen své moci a mnoha nových území; jejich úsilím byla povznesena pravoslavná víra, vzděláván lid, zveleben stát a společnost, rozvinul se průmysl, obchod a zemědělství."
V závěrečné kapitole věnované Nikolajovi II. se hovoří o tom, že... "v roce 1904 se přihnala nečekaná válečná bouře, a to ze strany, odkud byla nejméně čekána" a že "mezi hlavními ruskými vojevůdci nebyl žádný, kdo by stejně jako Rumjancev nebo Suvorov dokázal zvítězit nad nepřátelskou přesilou". Není také zamlčeno, že se v Rusku objevily vnitřní rozpory a docházelo k povstáním; země byla před kolapsem. Zcela nepokrytě to o čtyři roky později, v prosinci 1916, řekl Nikolajovi II. jménem celé carské rodiny velkokníže Alexandr Michailovič: "Je nepochybné, že tvoji rádci vedou Rusko i tebe k jisté záhubě; za takových okolností je mlčení zločinem před Bohem, tebou i Ruskem." Do březnového převratu a carovy abdikace zbývaly tehdy necelé tři měsíce. Kerenský později napsal, že "nešlo vůbec o revoluci, ale sebevraždu monarchie, která nebyla s to přežít rasputinismus".

Ruská pravoslavná církev v zahraničí prohlásila v roce 1981 cara Nikolaje II., Alexandru Fjodorovnu, jejich čtyři dcery i následníka trůnu za svaté. Podle ní byly však pravé ostatky členů carské rodiny, zastřelené 17. července 1918 v Jekatěrinburgu, uloženy už v minulosti v Bruselu.

Ivo Kraus