Lenka Lagronová: Terezka

Ukázky z původní české hry

Lenka Lagronová: Terezka

V obnovené premiéře se na jeviště pražského divadla Komedie zítra vrací původní česká hra Lenky Lagronové Terezka. Krátký životní příběh svaté Terezie z Lisieux (1873 - 1897) je tu odvyprávěn v poetické zkratce, která zaujme i diváka navýsost ateistického. "Je to zčásti lyrická báseň, zčásti koláž, dramatizovaná legenda o světici psaná z vroucího obdivu," čteme v recenzi Josefa Mlejnka, kterou po prvním uvedení přinesl časopis Svět a divadlo. Inscenace je dílem Jana Nebeského. V hlavních rolích účinkují Lucie Trmíková, Dana Batulková, Petra Lustigová, Viola Zinková, Emma Černá a Jiří Klem. Z textu mladé dramatičky přinášíme dvě charakteristické ukázky.
Anežka: Jak se to dělá? To obětování lásce.
Terezka: Říkej po mně.
Anežka: Hned teď?
Terezka: (Anežka opakuje po ní) Můj Bože, obětuji se tvé milosrdné lásce. Sama se nedokážu pohnout z místa. Má touha je znavená a slabá. Vezmi mě do náruče jako dítě, (sólo Anežka) které potřebuje otce. Pak zavřu oči a nebudu myslet na nic jiného, než že jsem u tebe. Ty jsi zde, i když jsem daleko. Nemohu se modlit. Vezmi mě takovou, jaká jsem.
(Klečí Magdaléna opakuje po Terezce)
Terezka a Magdaléna: Můj Bože, nemám tě ráda a dokonce po tom ani netoužím. Nudím se s tebou a nejspíš v tebe ani nevěřím. (Sólo Magdalena) Přesto si mne povšimni. Skryj se na chvíli v hlubinách mé duše, vdechni do ní soulad, jen tak, aniž mi cokoliv řekneš. Chceš-li, abych v tebe věřila, dej mi víru. Chceš-li, abych tě milovala, dej mi lásku. Já je nemám a nemohu za to. Dám ti, co mám: Svou slabost a bolest. A své city, které jak vidíš, mne sužují... A také beznaděj... A stud, který mě zneklidňuje... Své trápení, nic než trápení... To je všechno! A svou naději!
Anežka, Terezka, Magdalena: Bože, obětuji se tvé milosrdné lásce.
(Matka)
Magdaléna: Tak a je to.
Anežka: Sestry uklízejí. Prý se přibližuje moře k ulicím.
Terezka: (Dívá se na svoje ruce) Už se z toho stává kostra, to se mi hodí. Smutná očka?
Anežka: Protože tolik trpíš.
Terezka: Ano. Ale i pokoj, pokoj.
Anežka: Jaký pokoj, když pořád trvá tvoje pokušení?!
Terezka: Ale já opravdu věřím Zloději! Všechno tíhne k nebi! Jak je to cizí a nesouvislé. Počkej, jaké milosti vám vyprosím, až budu v nebi! Nedám, Bohu pokoj, dokud nesplní všechna moje přání. A budu krást... tam zmizí hodně nebeských věcí, které vám přinesu... Budu malá zlodějka, vezmu všechno, co se mi zalíbí. Ale nemysli si, že vám dám padat do huby pečený holuby! Anežko, mám chuť...
Anežka: Na co?
Terezka: Na takovou tu sladkou věc v čokoládě... je to malé, uvnitř je to měkké a navrchu je čokoláda...
Anežka: Počkej, něco ti donesu.
(Houkání majáku, vějíř, křížek)
Terezka: Tvoje láska mě od mého dětství předcházela, rostla se mnou, a teď je to propast, jejíž hloubku nemůžu dohlédnout. Chtěla bych, abys mě políbil. Chtěla bych... dej mi pusu.
(Přichází Magdaléna s hrozny, myslí si, že Terezka spí. Pokládá jí na postel růži, Terezka ji chytne za ruku, Magdaléna se lekne.)
Magdaléna: Venku je krásně. Můžu otevřít okno?
Terezka: ...když Boha nevidím, příroda je mi jen hrob, v němž mizí krása krajiny (kašel)
(Magdaléna se dívá na kříž, který drží Terezka.)
Magdaléna: Smím Ho políbit?
(Terezka jí podává křížek. Magdaléna Ho políbí.)
Terezka: Ne, tak ne. Nebojte se Ho. Hezky Ho polibte na obě tváře a nechte se obejmout.
Magdaléna: Prý se rozleje moře, to nejde, že?
Terezka: Magdaléno, mohla byste mě obejmout?
Magdaléna: Ne. Já nevím.
Terezka: Trochu, prosím.
(Magdaléna se k ní nakloní a pomalu ji obejme. Terezka jí v obětí šeptá.)
Tvoje duše je sestrou mé duše. Je povolaná nechat se k Bohu odnést výtahem lásky. Nemusíš se trmácet schodištěm strachu. Neboj se, naše cesta je cestou důvěry a lásky. Není proč se bát tak něžného Přítele. Neboj se, neboj se, neboj se...
(červený míč)
Magdaléna: Jak bych si s ním chtěla pohrát.
Terezka: Dokud tady nikdo není, postavte se za mě a hrajte si. Já zavřu oči, aby mě to neomráčilo.
(Hraje si, Terezka ji pozoruje, směje se)
Magdaléna: To už je pro mě hrozně dlouhý smutek. Už nemůžu! Je to jako pokušení, abych se rozptýlila. Mám chuť hrát si s káčou, kterou jste mi dala k Vánocům, ale kdyby mě někdo viděl, mohl by se pohoršit a říct, že nemám srdce.
Terezka: Ale kdepak. Přikazuji vám, abyste vzala svoji káču a šla si hodinu hrát. A kdyby si toho všiml, řekněte, že jsem vám to přikázala. Honem, honem! Dělá mi velké potěšení myšlenka, že si hrajete.