"Cestuji, proto jsem..."

Miloslav Stingl: Nikdy jsem nechtěl bádat či cestovat jen sám pro sebe...

"Cestuji, proto jsem..."

* Při jediné cestě naplno a dosyta vychutnat atmosféru všech světových kontinentů. Klukovský sen mnohého z nás, který si Miloslav Stingl, známý cestovatel, spisovatel a etnolog v jedné osobě splnil už několikrát. Koncem letošního léta se totiž vrátil ze své zatím poslední, čtrnácté cesty kolem světa.
Na poslední cestě se šťastně vyhnul pohromám v podobě těžké bouře v Qeenslandu a cyklónu v Oceánii. Na Nové Guineji ho však štěstí opustilo a nakazil se malárií. Nic vážného to však nebylo, jen musel několikrát navštívit zubaře, protože má kvůli tomuto onemocnění náběh na paradentózu. Největší strach měl však po celou dobu o cenný videomateriál natočený v šedesáti zemích.
"Opakované cesty kolem světa nejsou samoúčelné, ale mají pokaždé vědecký význam. Na cestách totiž studuji stejné věci u různých lidských kultur v nejrůznějších koutech světa," vysvětluje dnes s neobvyklým životním entuziazmem cestovatel, který se zabývá převážně náboženskými systémy. Na své první, téměř dvouleté putování kolem světa se vydal v roce 1966. Klíčovou cestou pro něj byla návštěva Polynésie před třiceti lety. Na Papui-Nové Guneji ještě doznívala doba kamenná a místy také kanibalismus. Tam měl naprosto jedinečnou příležitost pozorovat do té doby nedotčený svět. Na některých místech dokonce žádný běloch před ním nebyl.

Shůry dáno i poslání

Už jako dítě na základní škole měl dvě velké lásky, které ho provázejí vlastně celý život: Poznávání cizokrajných zemí a literatura. "V jedenácti jsem napsal román a jako 13letému mi odvysílal rozhlas první divadelní hru," vzpomíná dnes Miloslav Stingl. "Když jsem ukončil studia na několika vysokých školách, snažil jsem se začít poznatky z vědecké práce publikovat. Dnes se tomuto žánru říká literatura faktu. Aby si však lidé vaši knihu přečetli, nemůžete být jen dobrý spisovatel, a přitom mít povrchní znalosti o popisovaných jevech či událostech. Stejně tak nemůžete být jen kvalifikovaný vědec, který nemá schopnost napsat ani milostný dopis."
U Miloslava Stingla se obě tyto schopnosti vzácně snoubí. Čtenáři mu rozumějí, jsou ochotni ho číst i poslouchat. Ostatně svědčí o tom kromě jiného fakt, že patří k našim nejpřekládanějším poválečným autorům. Sám ovládá 15 jazyků a několik domorodých nářečí. Napsal přes 30 cestopisů, kromě jiných Indiáni bez tomahavků, Za poklady mayských měst, Indiáni na válečné stezce, Indiánský běžec, Kamarádi, Ostrovy lidojedů, Poslední ráj, Neznámou Mikronésií, Uctívači hvězd, Očarovaná Havaj a Války rudého muže, Černí bohové Ameriky. Mezi poslední patří jeho novinka Vládcové jižních moří. Knihy vyšly ve 215 vydáních v nákladu 16 miliónů výtisků ve více než třiceti jazycích.

Jak jinak než o cestování

Vtěsnat se do itineráře slavného cestovatele bylo složité, nicméně po více než měsíci se to podařilo. Slovo dalo slovo a v jedno listopadové pozdní ráno jsem zvonil u jeho strašnické vilky. A důvod? Ohlédnout se spolu s ním, jak jinak, než za jeho cestami kolem světa včetně jeho cesty poslední.
Velký pestrobarevný papoušek v obrovské kleci i vonící káva dotvářeli příjemný kolorit prostředí v pokoji, kde se s první otázkou začal odvíjet rozhovor s člověkem velmi znalým a navenek skromným.

Kam směřovala vaše první mimoevropská cesta?

Vedla do Číny. Jel jsem tam ještě jako vysokoškolák v roce 1959.

Kdy jste věděl, že cestování se vám stane životně osudným?

Bylo to právě po návratu z Číny, kdy jsem si uvědomil, že to neměl být jenom koníček, ale že to může být cíl, kterému bych se chtěl věnovat celý život. Už tehdy jsem své poznání shrnul do jedné prosté věty: "Cestuji, a proto jsem." Ještě jinak - pokud budu cestovat, potud budu. A nejenom to: S každým novým návratem, i kdybych už navštívil všechna místa na zeměkouli, chci něco nového přinést nejenom sobě, ale i čtenářům. Upřímně říkám, že jsem nikdy nechtěl bádat či cestovat jen sám pro sebe, ale abych zprostředkovaně obohatil i druhé.

Máte nějakou vzpomínku na cestu, která byla klíčová ve vašem životě?

Svým způsobem byly důležité všechny a při každé cestě chci poznat něco mimořádného. Nicméně klíčová byla návštěva Oceánie před třiceti lety. Na Papui-Nové Guneji ještě doznívala doba kamenná a místy také kanibalismus. Významná pro mne byla také první cesta do Mikronésie v letech 1971 až 1972. Je to oblast přibližně dvou tisíc mimořádně malých ostrovů. V tom čase se mi podařilo na některé z nich vstoupit jako vůbec první běloch.

Z poslední cesty, v pořadí čtrnácté, jste se vrátil před několika týdny. Kde všude jste byl?

Opět jsem navštívil všechny části světa. Začal jsem Evropou, pak jsem jel do Afriky, poté do Asie, odtamtud do Austrálie a Oceánie, z Oceánie do Severní a Latinské Ameriky a přes karibskou oblast zpátky domů, do Evropy. Celkem jsem navštívil 60 zemí.
Zčásti jsem se vracel tam, kam mě srdce táhlo, a potom jsem zavítal do oblastí, které jsem dříve z nějakých důvodů nemohl navštívit. Zmínil bych malé středoamerické republiky Salvador a Nikaraguu. Kupříkladu v Salvadoru jsem navštívil takové indiánské Pompeje, místo, které na počátku našeho letopočtu zasypala sopka. Místo je svědkem života nejchudších Mayů, kteří tam bydleli před dvěma tisíci lety v chýších ze slámy či bambusu. Kupodivu žili velice podobně jako jejich dnešní potomci kupříkladu v Belize nebo v Guatemale. Druhým motivem cesty byly Markézy.

Proč právě tyto ostrovy?

Protože sleduji jeden z velkých vědeckých problémů, a to odkud přišly na Velikonoční ostrov velké sochy, a stejně tak jeho obyvatelé. Můj slavný kolega Thor Heyerdal vytvořil velice objevnou teorii, že přišli z Jižní Ameriky. Ovšem já se domnívám, že přišli z Tichomoří - z Polynésie. Tvrdím to mimo jiné proto, že mluví polynéským jazykem a celá jejich kultura je podobná polynéské. Místem, odkud se vydali na cestu, byly - podle mého soudu - právě Markézy, které jsou nejodlehlejší částí Polynésie.
A kromě toho jsem se snažil navštívit místa, která jsem z nějakého důvodu dřív navštívit nemohl. Tak například letos jsem poprvé navštívil, ačkoli jsem byl v Africe asi třicetkrát, Guinejskou republiku, která se mi nikdy nedostala do itineráře. Přitom je to oblast, odkud přišli černoši do Latinské Ameriky a do karibské oblasti. Dokonce jsem napsal knížku Černí bohové Ameriky, je jedna z posledních a vyšla česky, a tam právě hledám stopy a kořeny karibských černochů.

Kolik zemí jste dosud procestoval?

Asi 145 plus teritoria a zbylé kolonie. Kupříkladu na ostrovech v Karibském moři jsou dodnes některé kolonie, třeba Curacao nebo Aruba, které patří Nizozemsku. Nebo Kajmanské ostrovy, které patří dosud Británii. Všude tam jsem byl.

Jak dlouhý čas jste strávil mimo domov?

Mezi Indiány a Polynésany jsem prožil více než dvě desítky let. Severoamerický kmen Kikapů mě dokonce jmenoval čestným náčelníkem.

Kdo vám hradil vaše cesty?

Všechny cesty jsem si platil sám. Nikdy jsem neměl sponzory a ani při poslední cestě jsem je nehledal, i když pravděpodobně mi časem nic jiného nezbude. Cestování je čím dál tím dražší a letecká společnost se vás neptá, zda jste chudý nebo bohatý, ale má pevnou cenu za letenku a tu ode mne požaduje.

Na kolik přijde taková cesta?

To je velice rozmanité. Když jsem cestoval poprvé do Mexika, bylo to v roce 1964, tak jsem jel s 80 dolary. Dnes přijde taková cesta na několik set tisíc korun.

Jak se změnil svět od doby, kdy jste poprvé vycestoval?

Proměny jsou neuvěřitelné, zvláště přijedete-li někam s odstupem pěti či více let. Ale abych byl konkrétní, nejvíce se změnil život ve vnitrozemí Nové Guineje, u Papuánců, kterých je 750 různých kmenů, hovoří 750 jazyky, kde ještě před třiceti lety dožívalo lidojedství. Když jsem tam byl letos, už se jejich život podobá - alespoň v menších aglomeracích - životu velice chudého městečka třeba v Africe.

Čemu to připisujete?

To je otázka... Ony změny života při vlivu působení médií ve velmi odlehlých oblastech. To první, co přišlo k těm amazonským Indiánům, když třeba ulovili nějaké vzácné zvíře a odešli do města prodat jeho kožešinu, bylo mluvené slovo ze zakoupených tranzistorových přijímačů. Ti lidé se před dvaceti pětadvaceti lety dostali najednou do kontaktu s okolním světem, získávali o něm nové informace, o kterých neměli předtím ani ponětí.

A dnes...?

Rozhlas vystřídala televize, která díky spojovým možnostem proniká i do velice odlehlých oblastí. Tak si představte, že člověk, jehož dědeček byl lidojed, který se živil lovem a sběrem a byl na kulturní úrovni našich předků před 5000 lety, se najednou dívá na Dallas, Dynastii nebo Melrose Place. Změnu postojů ještě donedávna lidojedů přičítám tedy rozvoji a působení médií.

Dotýká se proces globalizace i kmenového indiánského života?

Bezesporu ano.

Neztrácejí identitu?

Už jsem vzpomněl svou klíčovou cestu do Mikronésie. Tam, na jednoduchém Yapském souostroví, se například dodnes používají třímetrové kamenné mince jako platidlo, ještě nedávno tam chodili lidé zcela nazí a kouzelníci tam byli nejdůležitějšími osobami a kmenové zřízení tam existovalo se vším všudy. Když jsem tam byl před třemi roky, tak na hlavním yapském ostrově byly všechny potoky plné plechovek od konzerv a různých nápojů. Tamější ženy sice nosily dosud sukénku z listí, ale nahoře měly T-shirt s nějakým anglickým reklamním sloganem. Takže přímo na svém oblečení dokumentují ony proměny i ženy.

Když se vracíte k indiánským kmenům, jste pro ně poslem různých zpráv. Jak se ony vyrovnávají se současnou situací? Mají šanci bránit se unifikaci svého života?

Ta nová situace, kterou označujeme za globalizaci v nejširším slova smyslu, to je taková síla, že proti ní nějaké kmenové tradice nebo náboženství může málo zmoci. To je asi jako když v 19. století naši předkové chtěli chodit v dobovém oblečení a chtěli mluvit třeba jazykem 15. století v představě, že si zachovají větší stupeň identity. Nicméně různé indiánské kmeny se proti současnému procesu globalizace obrňují něčím, co jsem nazval "novou identitou".

Jaké máte pro ni vysvětlení?

Nejlépe poslouží příklad jedné indiánské skupiny. Jde o nejpočetnější kmen ve Spojených státech, kterým jsou Navahové. Ti mají rezervaci, která je tak velká jako Česká republika. Je to národ, který má zhruba 250 tisíc lidí, a protože na svém území mají např. uranové doly, které jim patří, tak jsou bohatí. A ten kmen si vědomě začal vytvářet "novou identitu." Oni mají vlastní parlament, učí své děti navažštině, pěstují navažské tradice, ale ne staromileckým způsobem, aby chodili v čamarách, ale snaží se při zachování nové identity se vyrovnat se současným světem. Navahové mají vlastní právníky, lékaře, spisovatele, duchovní, a dokonce pěstují vlastní indiánské náboženství.
Nebo jiný příklad: Byl jsem letos v Panamské republice, která má celé souostroví, jemuž se říká Ostrovy sv. Blažeje. A tam žijí výlučně indiáni kmene Kuna. Byla to jediná skupina indiánů v Americe 20. století, která si vědomě dokázala zachovat určitou nezávislost. Byl jsem tam v roce 1965 a také letos. Kunové stále hovoří svým jazykem a nosí např. v nose zlatý kroužek jako jejich předkové před 500 lety. Zdobí se motivy malby na lýtkách i stehnech, které přesně kopírují vzory kresby z keramiky z předkolumbovského období, která se tam vykopala.

Při svých cestách od indiánů hodně získáváte. Co oni získávají od vás?

Jednak přátelství, aby měli na mě dobrou vzpomínku a tu určitým způsobem zevšeobecnili, a protože s řadou bílých lidí neudělali v minulosti příliš dobré zkušenosti, tak aby viděli, že dnešní běloši jsou jiní. A za druhé: Oni si ode mne odnesou to, co se jim snažím neustále říkat, že jejich kultura má vysokou úroveň a není důvod, aby měli komplexy méněcennosti, nebo dokonce své tradice opouštěli.

Dokáží si to uvědomit?

Vesměs ano a doložím to na příkladu. Navštěvoval jsem v australském Sydney klub, kde se scházeli papuánští vysokoškoláci z Nové Guineje, jejichž příbuzní byli ještě před časem dožívající lidojedi. A tito studenti se věnovali studiu práva, nejednou řešili otázky mezinárodních vztahů a komunikovali se mnou na vysokoškolské úrovni.

V posledních deseti letech při svých cestách velmi intenzívně natáčíte dokumenty. Proč?

Protože televize je médium, které umožňuje ještě více dělit se o své dojmy a poznatky s širokým okruhem lidí. Dosud jsem profesionální televizní technikou natočil ve 110 zemích světa 400 hodin různých dokumentů, z nichž mnohé jsou velmi unikátní. Zatím jsem z malé části tohoto materiálu připravil pro německou ARD 33dílný seriál, který vysílala i naše televize. Snažím se všechny dokumenty natáčet pro diváka co možná nejzajímavěji. Totéž platí o mých cestopisech, které stále patří k mým prvním láskám.
Miloslav Stingl hodně cestoval i objevoval. Mnohé z toho, co viděl i prožil, předal srozumitelně miliónům našich i zahraničních čtenářů. Není divu, že dostával velmi lukrativní nabídky od univerzit za hranicemi naší země, aby na nich tu kratší, tu delší čas vyučoval. Pokaždé se rozhodl stejně: Cestovat a vracet se domů, nezapomenout, kam patří. Každá loď, jak říká, má svůj přístav. A pro něj jím vždy byla Praha nebo Karlovy Vary, kde chodil do školy a kde slyšel stříbrný vítr. "Člověk by si měl vždycky pamatovat to, co je ve druhé sloce naší hymny - mezi Čechy domov můj."

Dvoustranu připravil Petr Melničuk