Profesionál s dávkou naivity

Být tím, k čemu je kdo stvořen (a zároveň trochu někým jiným), říká Jiří Šalamoun

Profesionál s dávkou naivity

* V roce 1984 JIří Šalamoun řekl: "Chvilku mi trvalo, než jsem přišel na to, že je to s kresbami v životě tak trochu jako s ženami a muži a vůbec s ledasčím: Že při vší nutnosti snahy o nalezení té pravé, definitivně nejvhodnější varianty nemusí rozdílnost mezi tou či onou spočívat nutně v kvalitě a že většinou neexistuje jen jedna nejlepší, konečná varianta, anebo pokud existuje, je málokdy nalezena."
Ano, skutečně jde o toho Šalamouna, který stvořil Maxipsa Fíka, o grafika, kreslíře a ilustrátora, jenž se třináctkrát stěhoval, aby v devadesátých letech zakotvil znovu na Vinohradech - tedy na místě, kde se před šedesáti a něco lety narodil, kde prožil dětství i mládí.
"Do každého výstavního katalogu se dělá něco jako malé Who is Who, které částečně je pravdou a částečně fantazií, takže bych tomu moc nevěřil," postavil hned na začátku smysl našeho počínání, totiž interview, na hlavu. A hned přidal: "Na jádro se nabalí něco, co je momentálně aktuální nebo zajímavější, takže Who is Who je vlastně celá řada a všechny mohou být pravdivé jedna hezky po druhé nebo i všechny i trochu najednou. Součet těch tvarů by možná byl přibližně cosi, co o sobě vím, ale jistě jsem ještě něco jiného..." Pokračuje ještě chvíli a na závěr dodá (tak jako u každé další úvahy) "...ačkoliv, kdo ví."
Na dveře jeho profesorského kabinetu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (ateliér ilustrace a grafiky) někdo klepe. Dívenka, ztuhlá trémou, jen s velkými obtížemi souká ze sebe připravené věty. Jak může tento člověk, který usiluje o objektivní pohled tak, až sám sebe často zpochybní, jednoznačně rozhodnout o talentu?
"Samozřejmě z toho mám noční můru, vždy větší a větší, protože uchazečů je stále víc a víc. Navíc jsem to já, kdo, když se špatně rozhodne, tím bude příštích několik let nejvíc trpět." Lidé, kteří neuspějí, ale přece jen se zdají být slibní, zůstávají pod jakýmsi dozorem školy. "Týdenní zkoušky nejsou vždy stoprocentně důvěryhodné. Proto je potřeba ověřovat si, jestli ti lidé jsou schopni pokračovat, nestačí jeden mimořádný výkon. Skoro každý vlastně může být autorem jednoho dobrého obrazu, živit se tím delší čas, třeba celý život, to je ten problém." A věren své filozofii téměř pro sebe zabručí: "Někdy si říkám, jestli těm, které nepřijmeme, vlastně neděláme dobro. Ono je k tomu povolání třeba víc než jen talent."
A opět někdo ťuká. To přicházejí řemeslníci, pak zvoní telefon. Každé přerušení mimovolně otvírá jiné téma rozhovoru. Měl by zbýt prostor na obrázky a také bych vám ráda představila Jiřího Šalamouna jako slovesného autora, proto naše přerušované povídání shrnuji pod několik titulků:
O komentování obrázků
Začal jsem s tím v dětství - kreslil jsem na srolované pásky od mechanických počítačů historku (dnes bychom řekli seriál), protahoval to takovou primitivní epidiaskopickou promítačkou z krabice od bot a kamarádům jsem k tomu vykládal všelijaké historky. Takže to ve mně vždycky bylo. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl ve prospěch grafiky. Možná trochu neujasněně, ale slibovalo to větší možnost práce v tomto duchu. V té době se zase vyprávění v obraze o něco víc považovalo za přítěž, za jakési minus. Samozřejmá potřeba vyprávění v obrázcích, přítomnost děje v gotickém a barokním malířství se považovala za charakteristický rys minulého věku, zcela nemožný v přítomnosti.
O ilustracích a humoru
"Kresby k Hobitovi trpí rozpolceností, neskromnou snahou postihnout zároveň několik skoro protichůdných tendencí," řekl Jiří Šalamoun v přednášce na sympoziu BIB v roce 1981. A dnes? "Nejlepší ilustrace, jaké jsem k Hobitovi viděl, udělal malý syn jednoho mého kolegy. Prostě si je nakreslil pod dojmem té četby - spontánně. Bylo to dokonalý." A pak skáčeme ke smyslu pro humor, k pickwickovcům a k inspiraci: "Ti redaktoři, kteří mi román zadali, v mém kreslení asi cítili jistou schopnost tomuto typu literatury nějak vstřícně porozumět. Byla tehdy zrovna dost kritická doba, rok 1969, takže mi to původně někdo jiný zadal, mezitím se změnilo nakladatelství... naštěstí už ve všem bylo utopeno plno peněz, a tak knížka s mými ilustracemi vyšla. Pan Pickwick na obrázcích je v něčem tak trochu podobný mému otci. Ne že bych to tak plánoval, dokonce ani při tom, když jsem pracoval, nemohu říci, že jsem si toho byl vědom. Až když jsem všechno uviděl, jsem si to uvědomil. Pracuje podvědomí, určité vzpomínky, je to takový počítač se zařazenými daty, a pak se to v hlavě uvaří."
Pokud jde o ten humor, sahám do roku 1985, kdy Jiří Šalamoun (slavil padesátiny) řekl: "Nejspíš bude humor jedna z náhražek pevného bodu ve vesmíru a jistě ještě lecčeho jiného, ale dost možná, že legrace souvisí s výměnou látkovou a tělesnou chemií vůbec víc, než se zdá. Ostatně mám dojem, že má také humor trochu co dělat s kuráží."
O nicnedělání (o stěhování)
"Mám vždycky co dělat, i když ne pořád za peníze, to je ten nejmenší problém, a život k tomu ještě přispěl, takže jsem měl vždycky víc co dělat, než jsem mohl. Například jsem se musel z podivných důvodů pořád stěhovat, a to je složité, neboť se při tom tahají výtvarnické krámy. Přece jenom grafika je také řemeslo, takže jsou zapotřebí všelijaké serepetičky kolem. Než to člověk dá dohromady, už se zase pomalu musí stěhovat, někdy už i nadobro, to stačí na vyplnění života. Ten americký způsob, že jdete s jedním kufrem životem, tady dost dobře nešel, protože když chtěl člověk něco dělat, musel mít pořád vlastní zásoby, pořád táhnout životem skladišťátko, zbytky prvorepublikových papírnictví atd.
Poustevnicko-putovnický způsob života, který se mi vlastně líbí, je možný opravdu jen ve společnosti, kde si to, co potřebujete, můžete za rohem koupit. My jsme museli, když někdo umřel, vykupovat pozůstalost...bylo to ovšem také možno prostě vzdát"
O všeličems (a také o Fíkovi)
Tak jako kdekdo pořídil jsem si v sedmdesátých letech domek, který je bohužel pořád skoro v tom stavu, ve kterém jsem začínal, hned po vojně. Jezdil jsem tam a jezdím také proto, že jsem dýchací alergik. Když jsem s tím začínal, tak jsem v čekárně alergologie seděl sám nebo jsme byli dva. Dneska jsou čekárny plné dětí i dospělých.
Ano, měli jsme bobtaila. Psa dostala moje malá dcera k jedněm svým malým narozeninám. A Rudolf Čechura, který psal k Fíkovi scénář, to zažil ve stejné podobě. Aspoň jeden člověk z rodiny v Čechách prožil dětství s nějakým pejskem, každý to zná.
Ale teď psa už nemám a mít nemůžu. Žiji sám a jakmile člověk nemá někoho, kdo by zaskočil, tak to s tím pejskováním nejde.
O typografii a počítačích
Celý život jsem vedle kreslení rád dělal typografii pro časopisy a periodika, protože jsem byl postaven do situace skoč nebo zůstaň. Vždycky se z toho člověk něco rychle naučí... Po roce 1989 pro mnohé vznikl dojem, že když umějí zacházet s počítačem, vědí všechno, ta složka vstřícného uvažování, architektury na papíře, přestala hrát roli. Počítač jen spíš urychluje kvalitu nebo nekvalitu výrobku. Časopisy jsou od sebe často graficky k nerozeznání, cíl je hlavně rychle a hodně barevně, pestře potištěná křída. Začala choroba typografie, která se teprve teď pomalu začíná uzdravovat, neboť už je jasné, že ten, kdo umí pracovat na počítači, ještě nemusí být typograf. Ano, pomohlo to v lecčem rozbít ztuhlou typografii, ale nemělo by ji to zničit.
O Salcburku
"Myslím, že na Mezinárodní letní uměleckou akademii mě kdysi dávno doporučil Milan Knížák, který tam tehdy také učil. Letní Školu vidění založil Oskar Kokoschka. Salcburk dal k dispozici středověký hrad a protitureckou barokní pevnost. Prostory jsou studené a nedají se jinak využít, přes léto však pro výuku skýtají velice dobré podmínky. Za ta léta se kolem shromáždila řada výtvarníků, učitelů i posluchačů z různých evropských akademií. Salcburk je hezký a já mám hezké bydlení v kapucínském klášteře. To střídání atmosféry kláštera a hradu je docela zábavné. Lidé, kteří se ve škole soustředí, si platí a za svoje peníze chtějí něco dostat. Vzniká určitá soutěživost, která za těch šest neděl trvání vede často k překvapivě dobrým výsledkům. Déle by to asi trvat nemohlo, přichází ponorková nemoc, dělá se od rána do večera, lidé jsou už tak vyhecovaní, že slabším charakterům praskají nervy. Je to jako určitý sportovní výkon ve vypjaté atmosféře, obvykle, když to končí, se mnozí, i já, úplně zhroutí." A co děláte, když se zhroutíte? "Někde na cestě mezi Salcburkem a Prahou leží ten můj baráček a já dojedu tam, něco spravuju, chodím na procházky dělám pořádek na stole i v sobě."
A to je skoro všechno. Nedozvěděli jste se nic o počtu ilustrovaných knih, animovaných filmů, plakátech, výstavách a oceněních. Snad jste jen mohli zahlédnout některou z mnoha vrstev, z nichž je složen člověk Jiří Šalamoun. Člověk, kterému se v Čechách líbí skoro všude (kromě špíny), který má rád Tyroly a který jezdí do Chorvatska v září, když není vedro, protože tehdy se dá nejen plavat, ale i přemýšlet.

Vladimíra Storchová