Železobetonový štít postavený s vysokým rizikem ochraňuje vzácný šachtový hrob

Českým egyptologům se podařilo otevřít sarkofágy v neporušené hrobce správce královských paláců Iufaa

Železobetonový štít postavený s vysokým rizikem ochraňuje vzácný šachtový hrob

* Pomoc našich egyptologů při záchraně památek ohrožených stavbou Asuánské přehrady v 60. letech ocenil Egypt udělením archeologické koncese na průzkum největší nekrálovské hrobky vezíra Ptahšepsese (2500 př. Kr.). Později naši vědci získali právo na průzkum celého pohřebního komplexu v Abúsíru. Po jedinečném archeologicko-stavařském zásahu se jim teď podařilo prozkoumat neporušenou hrobku velmože z doby kolem roku 500 př. Kr.
Archeologická koncese v Abúsíru, asi dvacet kilometrů jihozápadně od Káhiry, zahrnuje královské pohřebiště vládců 5. dynastie o ploše zhruba dvou kilometrů čtverečních v prestižním srdci pyramidových polí. "Měli jsme své zásadní důvody, proč o tuto oblast usilujeme, i když na první pohled je tam vlastně jen poušť, žádné nápadné památky, třeba rozvaliny nějakého monumentálního chrámu," konstatuje ředitel Českého egyptologického ústavu profesor Miroslav Verner, který průzkum v Abúsíru vede.
"Nemusím asi zdůrazňovat, že jde o týmovou práci, ke které je veden celý kolektiv. Skutečná síla spočívá jednak v týmovosti, jednak v úzké spolupráci a plném respektování našich egyptských partnerů," vysvětluje profesor Verner. Archeologický výzkum v Egyptě považuje za téměř rituál, jehož úspěch do značné míry závisí na kvalitě najímaných dělníků a obzvlášť jejich předáků. "Jestliže několik desítek lidí dělá v prachu a písku na poměrně širokém prostoru, není v lidských silách uhlídat každý detail. Pod motykou může nenápadně zmizet docela vzácný předmět," upozorňuje ředitel Verner. "Pro nás by pak bylo nebezpečné, kdyby se takový předmět, který prokazatelně může pocházet pouze z našich lokalit, objevil na trzích se starožitnostmi v Káhiře. To by se vrátilo jako bumerang," doplňuje.

Tři hlavní projekty

Čeští egyptologové položili v Abúsíru základy tří dlouhodobých výzkumných projektů. První - a z historického hlediska nejvýznamnější - je projekt zaměřený na průzkum dosud neznámých a nezkoumaných pyramidových komplexů v Abúsíru.
Druhý významný projekt se zabývá výzkumem soukromých hrobek velmožů, tedy soukromých hřbitovů, které se ve větší či menší vzdálenosti shlukují kolem královských pyramidových komplexů. Velmoži si prostě přáli i po smrti spočinout ve stínu svého faraóna.
Třetí projekt se zabývá výzkumem obřích šachtových hrobů ze sajsko-perské doby na obrovském pohřebišti v jihozápadní části Abúsíru, už poměrně hluboko v poušti, které vědci lokalizovali počátkem 80. let. Sestává zhruba ze šesti obřích šachtových hrobů, kolem nichž leží několik desítek menších.

Velmož - kariérista

Už výzkum prvního šachtového hrobu počátkem 80. let přinesl velké překvapení. Hrob totiž patřil Vedžahorresnetovi, vysokému hodnostáři, kterého odborníci dobře znali. Jeho socha s důležitými historickými nápisy biografického rázu patřila totiž od počátku minulého století k vatikánským sbírkám. Záhadný Vedžahorresnet zastával nejvyšší úřady za posledních samostatných egyptských králů až do bitvy u Pelusia v roce 525 př. Kr., po které se Egypta zmocnili Peršané.
Dobyvatelé v rozporu s dobovými mravy nesprovodili vysokého hodnostáře ze světa, právě naopak. Vedžahorresnet náhle vyplul z historických mlh jako důvěrný rádce a přítel prvních perských králů-dobyvatelů Kambýse a Dareia I. Pomáhal dokonce sestavovat jejich královskou titulaturu pro Egypt, aby byla v souladu s egyptskými tradicemi a náboženstvím. Svou kariéru dokázal ochránit ve všech dobách.
Na přelomu let 1995 a 1996 se odkryvné terénní práce v Abúsíru posunuly pod vedením egyptologa Ladislava Bareše jižněji ke druhému obřímu šachtovému hrobu. První informace po skončení archeologické sezóny na jaře roku 1996 přinesly rozčarování. Vše nasvědčovalo tomu, že druhý šachtový hrob vyloupili a rozsáhle poškodili vykrádači už ve starověku. K velikému překvapení se však později ukázalo, že zloději nedosáhli na dno šachty v hloubce 22 metrů. Zastrašila je statická situace šachty a své úsilí vyloupit hrobku vzdali. Díky tomu se egyptologům podařilo objevit nedotčenou pohřební komoru. "Zjistili jsme, že hrobka patřila muži, kterého předběžně označujeme jako správce královských paláců Iufaa. Zbývá ještě zamyslet se nad přesným významem jeho titulů a přesným překladem jména," připomíná M. Verner. Iufaa zřejmě zastával významnou funkci v kultu Neity, hlavní bohyně sídla panovníků 26. staroegyptské dynastie Sají.
Archeologové museli však už v létě 1996 čelit téže hrozbě, která odradila vykrádače hrobů: Všechny šachtové hroby v Abúsíru jsou vyhloubeny nikoli ve skalním podloží, ale v mohutných vrstvách ztvrdlých jílů, tedy hlíny. Nikoli ovšem náhodou - je to součást rafinovaného bezpečnostního plánu stavitelů hrobek.
Kdokoli se totiž pokouší do hrobek vniknout, musí z obřích šachet odstranit zásyp. Jakmile ovšem dosáhne dna šachty a pronikne k pohřební komoře, začnou proti němu pracovat přírodní mechanismy. Působením slunečního svitu, větru a eroze začnou hliněné stěny vzápětí praskat, drolit se a padat dolů. Hrozí zavalení všech, kdo pracují na dně.
Koncem léta 1996 se tak začaly trhat boční stěny druhého šachtového hrobu. Svůj podíl na tom mělo i zemětřesení. Egyptská strana si uvědomila akutní nebezpečí a zcela vážně uvažovala o přerušení prací a zasypání šachet. "Bylo třeba prosadit jiné, a to velmi riskantní rozhodnutí - konsolidovat ohrožený šachtový komplex, zabezpečit ho a umožnit bezpečné dokončení výzkumu," vysvětluje profesor Verner.
Dlouholetý spolupracovník české expedice architekt Michal Balík připravil odvážný plán na vybudování mohutného železobetonového štítu se sedlovou střechou v dolní polovině hlavní šachty (viz kresba). "Nelze najít slova, kterými bychom docenili statečnost a obětavost několika desítek lidí, téměř bezejmenných egyptských spolupracovníků. Vybudování štítu bylo nesmírně nebezpečné a pracné, protože nad hlavami dělníků se tyčily potrhané stěny a soustavně hrozilo riziko sesuvů," připomíná profesor Verner.

Obětavost dělníků

Naštěstí už na jaře 1996 při otevření pohřební komory byla veškerá pohřební výbava rozmístěná kolem Iufaaova kamenného sarkofágu pohotově přemístěna do bepečného skladu české expedice v Abúsíru. Patřilo k ní 408 fajánsových sošek, které měly za zemřelého plnit jeho pracovní povinnosti na onom světě. Vědci kromě toho nalezli čtyři kamenné kanopy s víky v podobě lidských hlav, které sloužily k ukládání vnitřností vyňatých z mumifikovaného těla, dřevěný nábytek a keramiku. Papyrové svitky, jež se rozpadly, pravděpodobně obsahovaly texty Knihy mrtvých.
Stavba železobetonového štítu zabrala několik měsíců práce. Nese tíhu tisíců tun písečného zásypu, kterým dělníci opět zasypali hlavní šachtu. Na jeho stavbu v pouštních podmínkách, kam je třeba na oslech dopravit každou kapku vody, padlo asi 400 metrů krychlových betonu a kolem 30 tun ocelových armovacích drátů o průměru 3 cm.
Letos naše egyptology čekalo další náročné archeologické a stavařské dílo, tedy otevření mohutného skříňového sarkofágu podle plánu architekta Balíka. Kolem sarkofágu, který skoro vyplňuje pohřební komoru, zůstává jen půlmetrová ulička. Je to obrovský vápencový blok o hmotnosti asi 55 tun tvořený dvěma monolity, víkem o hmotnosti asi 22 tun a spodní částí.
Ve stěsnaném prostoru bylo třeba nejprve rozebrat klenutý strop, soustavou heverů zvednout víko nad úroveň bočních stěn pohřební komory, podsunout pod ně čtyři borové klády dlouhé 7,5 metru o průřezu 31 x 31 centimetrů a po nich víko odsunout stranou.
"Byly to dramatické okamžiky, ale chválabohu se to podařilo," říká profesor Verner. Ukázalo se, že ve spodní části sarkofágu ve vytesané negativní formě spočívá antropoidní rakev ze šedočernozeleného kamene, pravděpodobně břidlice. Víko i spodek obou stran rakve jsou hustě popsány nápisy. Po jejím otevření se ukázala další, tentokrát dřevěná, zcela rozpadlá rakev, která vzala za své vlhkem už ve starověku. Dno šachty totiž leží blízko úrovně spodní vody.
Uvnitř dřevěné rakve spočívala Iufaaova mumie zabalená do obinadel napuštěných pryskyřicemi. Její pozlacená obličejová maska se už z velké části rozpadla. Přes tělo byla přehozena síť z tisíců droboučkých fajánsových perliček a korálků různého typu a barvy (viz foto). Tvořily obrazy bohů a bohyň, které staří Egypťané považovali za ochránce zemřelých. Fajánsovou ozdobu se nepodařilo zachránit, dávno se rozpadly nitě, kterými korálky držely pohromadě. Odborníci však stačili pořídit podrobnou fotografickou dokumentaci.
Práce českých egyptologů na průzkumu obřích šachtových hrobů v Abúsíru zdaleka nekončí, jak dokládá ředitel Verner: "Jsou seřazeny pěkně za sebou a jsou viditelné pouhým okem i laikovi. Vůbec nejde o případ Howarda Cartera s jeho urputným přesvědčením, že tady někde pod těmi písky a sutinami musí být Tutanchámonův hrob."

Bořek Otava
Staří Egypťané uplatňovali veškerý um a důmysl, aby svým mrtvým zajistili věčný klid. Dokládají to šachtové komplexy, jako je právě Iufaaova hrobka. Její stavitelé nejdřív vykopali jednu hlavní a dvě vedlejší šachty. Hlavní šachtu pak zasypali pískem a do jejího středu v úrovni pouště přivlekli obří sarkofág. Pomocí dvou malých vedlejších šachet pak začali zespodu odebírat písek, dokud sarkofág neklesl na dno hlavní šachty. Kolem něho pak postavili pohřební komoru, kterou vyzdobili a uložili do ní pohřební výbavu. Jakmile majitel hrobky zemřel a proběhly mumifikační obřady, uložili jeho pozůstatky do nejvnitřnější rakve a postupně spustili a zapečetili obě kamenná víka. Opět zasypali všechny šachty. Pokud pak chtěl potenciální vykrádač proniknout do pohřební komory, musel vybrat všechen písek. Riskoval tak, že jej zavalí hliněné stěny šachty, které se začnou rychle rozpadat působením přírodních vlivů.