Arabský Maghreb zaznamenal určitý pozitivní obrat

Pro severoafrické země znamenají devadesátá léta křižovatku na cestě hospodářského rozvoje

Arabský Maghreb zaznamenal určitý pozitivní obrat

* Jedním z fenoménů poslední doby se stává pozvolný růst ekonomiky zemí afrického kontinentu. Na předních místech se podle studie harvardského institutu o konkurenčních schopnostech afrických států umístil v 90. letech severoafrický arabský Maghreb, především pak Tunisko a Maroko.
Největší země skupiny mágrebu, zejména Alžírsko, procházejí v současné době svízelnou situací, která má své politické a ekonomické příčiny. Ty politické jsou všeobecně známy, je to ovzduší násilí a nejistoty. Třebaže v posledních dvou třech letech tu došlo k opakovaným konzultacím s veřejným míněním, byly tu volby prezidentské, parlamentní, volby do místních zastupitelských orgánů, které potvrdily vedoucí postavení prezidenta Lamína Ziruála a jeho politické skupiny, teroristické činy neubývají, ba spíše naopak. Toto ovzduší politické nejistoty pak je velmi nepříznivé dalšímu ekonomickému vývoji.
Alžírsko nemá prakticky jiné možnosti opatření deviz než vývoz ropy a zemního plynu. V současné době však ztrácí podle představitelů státní ropné společnosti Sonatrach nejméně deset miliónů dolarů (USD) denně v důsledku poklesu cen ropy. Podle střízlivých odhadů pak při zachování současné situace budou Alžírsku v letošním roce chybět asi čtyři miliardy dolarů, s nimiž původně počítalo, což je asi polovina současných měnových rezerv. V tomto roce pak má Alžírsko začít splácet dluh v rámci Pařížského klubu a těžko může počítat s oddálením splátek, jak tomu bylo v minulosti. Jedinou cestou bude tudíž další snižování dovozu a odčerpávání devizových rezerv. Zatím bude země podle ministra financí Haršávího schopna svým závazkům dostát, situace se však "zdramatizuje" v roce příštím v případě, že kurs ropy nebude mít vzestupnou tendenci. Země se snaží snížit dovozní položky a začíná čerpat z devizových rezerv.
Státní rozpočet byl v posledních dvou letech přebytkový, avšak letos se dostane do červených čísel a očekává se jeho deficit kolem 10 procent hrubého domácího produktu. Ropná společnost Sonatrach se začíná dostávat do vážné finanční situace a stát nemá příliš možností, jak nahradit klesající příjmy z tohoto zdroje. Hovoří se stále výrazněji o dalším postupu privatizace, který by mohl státu přinést určité finanční příjmy, o snížení počtu státem vydržovaných podniků, ovšem ekonomové si od této cesty mnoho neslibují. Zcela vážně se také uvažuje o vydání dalších obligací. Velmi vážná je hrozba zvyšování inflace a poklesu hodnoty dináru, konvertibilita národní měny je opět velmi vzdálená.
Průmyslová výroba klesla v roce 1996 o deset procent, v roce 1997 o dalších pět procent, zahraniční investice jsou prakticky nulové především v důsledku politické nejistoty a ovzduší násilí. Dramatická je situace na trhu práce, nezaměstnanost postihuje přes dva milióny osob a měsíc co měsíc klesá počet zaměstnaných. Východisko zatím není v dohledu a oficiální kruhy se obávají sociálních nepokojů.
Mnohem příznivější obraz poskytuje sousední Tunisko, které se v uvedené analýze amerických ekonomů umístilo mezi všemi zeměmi afrického kontinentu na druhém místě. Od počátku devadesátých let jde tuniská ekonomika důsledně liberální cestou, přes uvolnění se se podařilo inflaci zbrzdit na čtyři procenta, rozpočtový deficit činí pouhá tři procenta. Největším problémem je pak pokračování průmyslového rozvoje, který by měl být v mezinárodním měřítku konkurenceschopný nejpozději v roce 2008, kdy mají být zrušeny poslední celní přehrady ve styku s Evropskou unií. Tunisko bylo první mediteránní zemí, která v roce 1995 uzavřela s Evropskou unií asociační dohodu. Ekonomický vzestup se v loňském roce vyšplhal na pět procent, nepříznivé výsledky zemědělství byly vykompenzovány příznivou úrovní cen fosfátu a stálým vzestupem vývozu domácích výrobků. Pětiletý plán rozvoje na léta 1997 až 2001 zatím dosahuje požadovaných parametrů a tuniské autority zdůrazňují, že v případě zdárného pokračování této cesty bude mít průměrný Tunisan roku 2000 příjem průměrného Poláka z roku 1996.
Tento obraz je poměrně optimistický, ministerstvo hospodářství však znepokojuje pokles produktivních investic poslední doby a malý zájem zahraničních investorů, zastaralá je také infrastruktura. Obavy vzbuzuje rovněž otázka zaměstnanosti, počet osob bez práce dosahuje asi 16 procent a jsou obavy z dalšího růstu nezaměstnanosti.
Horší problémy ovšem má ekonomika Maroka, i když se i tady situace proti osmdesátých letům podstatně zlepšila. Nevýhodou je, že marocké hospodářství je značně závislé na výkonnosti zemědělství, které opět závisí především na počasí. Bohaté deště v roce 1996 měly blahodárný vliv na dvouciferný ekonomický růst, sucho v roce 1997 naopak způsobilo ekonomický pokles.
Aby se dostalo z tohoto začarovaného kruhu a mohlo zvyšovat životní úroveň obyvatel, je jediná cesta, a to investiční činnost. Zatím ale chybějí prostředky. Stát investuje do infrastruktury (silnice, přístavní zařízení, energetika), chybějí však dostatečné prostředky. Domácí zdroje jsou nedostatečné, Maroko se proto stále zřetelněji obrací do zahraničí. V roce 1997 činily cizí investice jednu miliardu dolarů, v roce letošním se počítá se stejnou částkou, což ovšem není pro potřeby země zdaleka dostačující.
Určitým lékem by podle vládních činitelů mohla být turistika, která je zatím nepříliš rozvinuta. Podle ministerstva turistiky přijíždějí do Maroka každoročně necelé dva milióny zahraničních návštěvníků, malé Kanárské ostrovy navštěvuje turistů mnohem více. Ovšem také v tomto sektoru je potřeba velkých investičních prostředků, které Maroku chybějí.

František Šulc