Jean Nouvel si oblíbil pražský Smíchov

Na francouzské architektonické scéně se Jean Nouvel (1945) prosadil především budovou tzv. Arabského domu, který náleží k významným realizacím mitterrandovské epochy.

Institut arabského světa (1984 - 1987) na ulici Saint Bernard spojil působivou výtvarnou vizi vycházející z tradičních arabských prvků s moderní technologií. Nouvela lze bezesporu považovat za osobitého pokračovatele konstrukčního racionalismu, který se ve francouzské architektuře prosazoval na přelomu 19. a 20. století.

Zároveň jej ovšem inspiruje současné umění, film, fotografie, literatura, ale také filozofie. V rozhovoru s Francoise-Claire Prodhonovou pro revui Flash Art říká: "Vždycky jsem považoval současné umění za nezbytný základ architektury. Domnívám se, že v širším smyslu má tvorba obrazů na profesi architekta nemalý vliv. Říkám to proto, že obraznost je spjata s pamětí, poznáním - uvědomělým či jiným -, a architekt je především profesionálním pozorovatelem. Architekt se na něco dívá, a pak se pokouší představit si, co by s tím mohl v jiných podmínkách a v jiném měřítku udělat."

V jiné části rozhovoru Nouvel o architektech dokonce hovoří jako o "kleptomanech ve velkém".

Nouvelova tvorba je značně pestrá. Vůbec první realizací byl rodinný dům ve Villeneuve-sur-Lot (1968 až 1973). Mezi jeho dalšími stavbami najdeme například mateřskou školu (Télissac, 1974), experimentální obytné budovy (St. Quen, 1983 - 1986; Nimes, 1985 - 1987), hotely (Saint-James v Bordeaux, 1988 - 1989), kulturní a kongresová centra (Tours, 1989 - 1993), soudní dvůr (Nantes, 1993 - 1997)... 

Ke každému novému úkolu přistupuje s vědomím jeho jedinečnosti, výlučnosti lokality. Také proto úspěšně proniká do zahraničí: Navrhoval kulturní a kongresové centrum pro Luzern, obchodní dům Galerie Lafayette pro Berlín, Baltic House pro Londýn... 

V roce 1990 vypracoval ateliér, který Nouvel provozuje společně s Emmanuelem Cattanim, urbanistický projekt přestavby Smíchova. Ze zájmu o pražské prostředí se později zrodily studie dvou budov pro smíchovskou lokalitu - obchodně administrativní centrum Zlatý anděl na známé křižovatce ulic Nádražní a Plzeňské a areálu firem ING a Pražská paroplavební společnost na samém břehu Vltavy. (Dodejme, že nizozemská společnost ING, někdejší Nationale-Niederlanden, je klientem v obou případech - u Zlatého anděla prostřednictvím společnosti Anděl Development Company). 

Smíchovské stavby jsou dominantami současné pražské výstavy o Jeanu Nouvelovi, kterou pořádá Galerie Jaroslava Fragnera: Projekty pro Smíchov jsou představovány ve velkém sále v patře galerie (pro konfrontaci a představu historických souvislostí jsou v předsálí shromážděny dobové veduty a plány Smíchova), v menších sálech v přízemí je zřízena "čítárna" Nouvelových textů a diaprojekce obrázku jeho návrhů a staveb. Výstava potrvá do 8. listopadu, v jejím rámci se uskuteční Nouvelova přednáška, která je plánována na 6. listopad od 18 hodin do Míčovny Pražského hradu. 

Realizací Nouvelových projektů by Praha získala - po Tančícím domě Franka Gehryho - další moderní dílo významného světového architekta. Budovy zapadají do širšího plánu, podle něhož má na Smíchově vzniknout paralelní městské centrum, které by značně ulehčilo přetížené Pražské památkové rezervaci.

Jean Nouvel si je vědom tradice české metropole, ctí ji a respektuje. Přesto jeho projekty - jak už to u děl s výlučným rukopisem bývá - vyvolaly bouřlivou diskusi a polemiku v odborných kruzích. Výstava ve Fragnerově galerii, která vznikla pod patronací Francouzského institutu v Praze, společností ING Real Estate, Metrostav a Casua, by měla přispět k vyjasnění všech pochybností. 

Oba smíchovské projekty Jeana Nouvela provázejí polemiky a diskuse. Skleněnou fasádu budovy Zlatý anděl měla původně zdobit reprodukce fotografie Anděla z filmu Wima Wenderse Křídla touhy. Moderní symbol ovšem při projednávání dokumentace pro územní řízení neuspěl - údajně jako málo český a málo andělský. Téma byla ke zpracování zadáno známému fotografovi Tono Stanovi. 

Podstatně bouřlivější spor se točí kolem souboru staveb na smíchovském břehu Vltavy, vedle železničního mostu, na hranici Pražské památkové rezervace. Vedle administrativních budov tu mají vyrůst budovy s ubytovacími a restauračními zařízeními a molo pro přistávání lodí Pražské paroplavební společnosti. 

Silné kritice projekt podrobil zejména Klub Za starou Prahu, který protestoval proti administrativnímu využití budovy na jedné z posledních atraktivních nábřežních lokalit vhodných pro kvalitní bydlení. Třicetimetrovou věž o devíti podlažích, která je součástí souboru, označil za arogantní snahu vstoupit do pražského vltavského údolí "nepřehlédnutelnou dominantou a nedůstojným pendantem Vyšehradu".

Předmětem kritiky se stal také postoj Pražského ústavu památkové péče, který souhlasil jak s výškou věže, tak s použitím moderních materiálů (sklo, měď). 

Následovala autorská prezentace projektu, při níž Jean Nouvel hovořil o věži jako o vyjádření "nejněžnější náklonnosti" k místu, a diskuse v tisku, zejména na stránkách odborného čtrnáctideníku Architekt. Na obranu Nouvelova projektu vystoupil architekt Zdeněk Lukeš, který uvedl, že prakticky neexistuje pozorovací bod, kde by se věž promítla do vyšehradského kopce.

Areál považuje za kvalitní dílo zkušeného projektanta, které přináší řadu nových hodnot. Na zanedbaném území díky tomu možná vznikne jedno z center smíchovského života. "Nouvel na vltavském nábřeží přitom nevytváří žádný falešný kýč a přepych, naopak zůstává tu atmosféra, která sem patří. Ostatně i tolik diskutovaná věž je pro mne spíše připomínkou četných vodárenských věží podél Vltavy..."