Můj známý se letos na jaře vrátil z obchodní cesty do Ruska rozčarovaný. V polovině 90. let často jezdil do Moskvy a teď nepočítal s radikální změnou.
"Týden předem jsem začal brát prášky na regeneraci jater, protože se Sergejem, majitelem té firmy, jsme dříve dokázali pořádně popít. Jenže místo toho se mnou jednal jeho syn, který pil akorát minerálku za čtyřicet dolarů za lahev. Sergej je prý někde na Altaji, kde buduje ekologické meditační středisko," kroutil známý hlavou.
Vzpomněl jsem si na jeho vyprávění, když jsem četl fascinující knihu socioložky Elisabeth Schimpfösslové Rich Russians: From Oligarchs to Bourgeoisie, kterou nedávno vydalo nakladatelství Oxford University Press. Rakouská výzkumnice pobývající ve Velké Británii na základě rozhovorů s více než 80 ruskými milionáři a miliardáři ukazuje, že divoká devadesátá léta jsou již pryč. Vítězové období raného kapitalismu se nyní snaží obhájit, proč vlastně získali tak ohromné bohatství. V neposlední řadě kvůli tomu, že v nejbližších 10−20 letech budou chtít předat majetek svým následovníkům. A to jako legitimní v očích zákona i společnosti.
"Zbohatnout mohl každý"
Nebude to nic jednoduchého. Přechod k tržnímu hospodářství v 90. letech byl nesmírně chaotický a tvrdý. "Ruský hrubý národní produkt mezi lety 1990−1997 ztratil polovinu své hodnoty se všemi z toho vyplývajícími dopady na obyvatelstvo," píše Schimpfösslová. Doba ale přála připraveným, aktivním a (často všeho) schopným. Někdo dokázal vydělat první miliony na dovozu počítačů, které prodával státním podnikům za desetinásobek jejich ceny. Zlatým dolem bylo získat vývozní povolení k exportu surovin na Západ. Tak přišlo k penězům několik známých tehdejšího náměstka petrohradského primátora Vladimira Putina. Ten totiž povolil vývoz ropných produktů s tím, že se za to pro město nakoupí nedostatkové potraviny. Potraviny však nikdy nedorazily. V měřítkách země ale šlo o drobné. Začala totiž privatizace a tisíce lidí se snažily urvat si svůj kus.
"Pokud člověk není oligarchou, je s ním něco v nepořádku. Všichni jsme měli stejné startovací podmínky, zbohatnout mohl každý," řekl koncem 90. let zakladatel společnosti Jukos a banky Menatep Michail Chodorkovskij kanadaské novinářce Chrystie Freelandové, která napsala knihu o budování ruského kapitalismu. Jenže to je dost pokrytecký výrok a zrovna Chodorkovského případ to dobře ilustruje.
Nadějný komsomolec založil svou banku koncem 80. let a díky konexím dokázal přesvědčit řadu státních podniků, aby převedly své účty k němu. Hlavní ropná aktiva získal prostřednictvím tzv. zálohových aukcí, které se staly symbolem nespravedlnosti a zkorumpovanosti ruské privatizace. V roce 1996 potřeboval Kreml podporu oligarchů, aby pomohli ke znovuzvolení zoufale nepopulárního prezidenta Borise Jelcina. Stát proto vyčlenil řadu firem, hlavně ropných, coby zástavu na půjčku od miliardářů. Záměrem bylo, že na aukci se vysoutěží nejvyšší cena, tu vítěz zaplatí do státního rozpočtu, získá do zástavy akcie, a pokud mu stát do pěti let nevrátí peníze, akcie mu zůstanou.
Od počátku bylo jasné, že jde o skrytou formu privatizace, ale realizace byla ještě cyničtější. Aukce totiž byly domluvené a většinu aktiv si rozdělil Chodorkovskij s dalším oligarchou Vladimirem Potaninem. Aby toho nebylo málo, následně se ukázalo, že i částku, kterou oligarchové zaplatili do státní kasy, si nejprve půjčili od ministerstva financí. "Zpětně jsem rád, že nás ze zálohových aukcí vyšoupli. Alespoň můžu říct, že jsme se na tom nepodíleli," řekl Elisabeth Schimpfösslové další z oligarchů Petr Aven ze skupiny Alfa.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekVzdělaní a pilní Rusové
Rakouská socioložka hovořila s lidmi, jejichž kapitál dosahuje 50 milionů dolarů a více. "To znamená, že všichni spadají do 0,1 procenta ruské populace a více než čtvrtina do 0,0001 procenta. Tedy že jejich majetek má hodnotu 500 milionů dolarů a výše," píše Elisabeth Schimpfösslová.
Nejvíce ji zaujalo, že téměř všichni respondenti se hlásili k ruské inteligenci. Dávali tím najevo, že nejsou žádní vulgární zbohatlíci, ale vzdělaní lidé, kteří se vypracovali díky své píli. Devadesát procent z tázaných má univerzitní diplom a více než třetina také titul doktor věd. "My jsme nic nezdědili, všechno, co jsme měli, bylo naše vzdělání," říká v knize miliardář a developer Boris Minc. "V sovětských dobách se člověk nemohl odlišit nějakým nábytkem nebo obrazy. Řešením byla knihovna," vzpomíná finančník Igor Cukanov. K inteligenci se odkazují i představitelé mladší generace oligarchů, kteří byli v sovětských dobách ještě děti. Zijavudin Magomedov, který podnikal ve stavebnictví nebo v dopravní logistice, v knize zdůrazňuje, že jeho otec byl mozkový chirurg, matka profesorka literatury a jeho teta byla manželkou slavného dagestánského spisovatele Rasula Gamzatova.
Jenže jak upozorňuje Elisabeth Schimpfösslová, kapitál není jen finanční, ale i sociální. Příslušníci inteligence, hlavně technické nebo lékařské, žili v rovnostářské sovětské společnosti privilegovaný život. Mohli přes systém tzv. zakazů získávat nedostatkové potraviny a zboží a měli také nezanedbatelné sociální kontakty, což jejich dětem pomáhalo v byznysu. Kromě toho má řada z respondentů mezi příbuznými i vysoce postavené členy sovětské nomenklatury. Ve skutečnosti tak ruský kapitalismus jen zvýraznil (byť exponenciálně) sociální nerovnost existující z dob SSSR.
Ze všech tázaných jen Roman Avdějev, podnikatel ve stavebnictví a zemědělství, přiznává, že za svůj úspěch vděčí i štěstí. Ne ve smyslu, že byl v pravý čas na správném místě, ale že se potkal se správnými lidmi a přečetl třeba správnou knihu. Jiní respondenti říkají, že to byla Boží vůle. Což je o to paradoxnější, že většina přiznává, že v Boha nevěří. Již zmíněný Boris Minc ale podporuje moskevskou synagogu a několikrát se zúčastnil výpravy do izraelské pouště spolu s dalšími milionáři židovského původu, kde jim najatý rabín vysvětluje základy judaismu. Podobně létají pravoslavní oligarchové soukromými letadly na řecký ostrov Athos, kde funguje mnišská republika.
Největší přesun bohatství
Oligarchové první vlny se nyní často zabývají filantropií a poněkud překvapivě moderním uměním. Igor Cukanov například vytváří Muzeum ruského impresionismu. Majitel fotbalové Chelsea Roman Abramovič platil své bývalé ženě Darje založení a provoz ambiciózní galerie Garaž v Moskvě. Len Blavatnik financoval v Londýně nové křídlo londýnské galerie Tate Modern, které nese jeho jméno. Také Boris Minc podporuje mladé ruské výtvarníky a řízení svých firem nechal na synech.
Elisabeth Schimpfösslová v knize říká, že ruští oligarchové se mění v klasickou buržoazii. Podle ní se ruští miliardáři nyní soustřeďují na legitimizaci svého majetku a jeho předání svým dětem. Finančník Alexander Mamut upozorňuje, že v nejbližším desetiletí se uskuteční největší přesun bohatství další generaci v ruských dějinách.
Nikdo přitom nemá s podobnými věcmi žádné zkušenosti.
To je bezesporu mimořádně zajímavé, ale klasický koncept buržoazie předpokládá, že tato sociální vrstva určuje do značné míry i společenský diskurz. To ovšem v případě Ruska není pravda, tím, kdo udává tón, je Kreml a sám Vladimir Putin. Jak se o tom přesvědčil například Michail Chodorkovskij, který odmítl vyměnit nabízenou společenskou smlouvu, tedy zachování majetku, za rezignaci na jakékoli ovlivňování společenského života. Po deseti letech strávených ve vězeních na Dálném východě a za polárním kruhem přiznává, že sociální darwinismus, který dříve zastával, pomohl upevnit moc Vladimira Putina.
Nikdo další si už nedovolil ruskému prezidentovi oponovat. Ani to ale není zárukou bezpečnosti. Boris Minc momentálně pobývá v Londýně a z obav před trestním stíháním se nechce po krachu svých společností vrátit. Zijavudin Magomedov je momentálně ve vyšetřovací vazbě a hrozí mu až 18 let za "zločinné spiknutí".
V zamotaném a krajně uzavřeném světě ruské elity je mimořádně obtížné odhadnout, zda se tito a další lidé něčím skutečně provinili, nebo zda jde o důsledek nějakých vnitřních bojů v podmínkách tenčících se zdrojů. I kvůli této uzavřenosti je kniha Elisabeth Schimpfösslové cenná.
