Nejdůležitější vlastností dobrého ajťáka je přizpůsobivost a komunikativnost, říká lektor Minář

HN: Proč jste se rozhodl, že se budete věnovat IT?

Někdy v roce 1988 jsem četl časopis Věda a technika mládeži. A tam se psalo, že do roku 2000 budou ženy přitahovat sportovci, kolem roku 2000 herci a poté to budou lidé pracující s počítači. Teď máme rok 2020 a já pořád čekám, kdy budou lidé kolem IT těmi sex symboly.

HN: Takže podobně jako se jiní učí hrát na kytaru, vy jste začal programovat?

Asi to byl opravdu jeden z motivů. Jinak jsem ale šel podobnou cestou jako mnoho dalších. Měli jsme doma počítač, já hrál hry a začalo mě zajímat, jak to všechno funguje. Zkoušel jsem tedy programovat nějaké svoje věci, začal jsem se učit a už mi to zůstalo. Během studia střední školy jsme se společně s bratrem přihlásili do několika soutěží. Nakonec jeden z našich programů zaujal lidi na Vysokém učení technickém v Brně a ČVUT v Praze. A my dostali nabídku tam studovat.

HN: Co jste si vybral?

Rozhodl jsem se pro Brno. Ale po dvou letech jsem zjistil, že tohle studium není pro mě. Chtěl jsem se učit praktické věci, a my přitom psali programy na čtverečkovaný papír. To mě nebavilo, a tak když jsem našel inzerát softwarové firmy hledající programátory, přihlásil jsem se a vzali mě.

HN: Nakonec jste ve firmě Zoner zastával pozici šéfa vývoje. Když jste si vybíral lidi do týmu, jak důležité bylo jejich formální vzdělání?

Nikdy jsem nečetl životopisy, vždycky mě zajímalo, co ten člověk umí, jaké projekty má za sebou. Jeden z posledních lidí, který do mého týmu nastupoval, nám ukázal simulátor jízdy tramvají. Naprosto nepraktická věc, ale předvedl na tom, jak umí programovat, pracovat s 3D grafikou a strukturovaně uvažovat. Takže jsme ho přijali. Musím ale říct, že lidé, kteří vysokou školu dostudovali, dokázali ze znalostí získaných ve vyšších ročnících těžit a byla to jejich výhoda. Vysoká škola tedy není rozhodně ztrátou času, ale zároveň není nezbytnou podmínkou.

HN: Před několika lety jste však firmu opustil a začal podnikat. Místo programování se ale věnujete cloudovým aplikacím. To je přece jen jiný obor. Jak je taková změna pro IT odborníka složitá?

Podle mého názoru je nejdůležitější vlastností pro ajťáka adaptabilita, přizpůsobivost. Protože to, co umí dnes, bude za rok zastaralé. Vlastně to neplatí jen o oboru informačních technologií. Svět kolem nás se mění a my se mu musíme přizpůsobovat. Může se stát, že zítra budu muset místo technologií Googlu pracovat s něčím jiným. A budu se to muset naučit. Před osmi lety by mě nenapadlo, že budu dělat to, co dělám teď. Složil jsem řadu zkoušek a certifikací a teď mě zase čekají další. IT odborník musí být schopen se neustále učit nové věci. Není to tak, že stačí dostat diplom a se znalostmi vydržíte až do důchodu.

HN: Máte dvě malé dcery, které se nadchly do programování. Vedl jste je k tomu vy?

Už dávno jsem se zařekl, že je nikdy nebudu do něčeho nutit. Když se narodily, nenapadlo mě, že by z nich mohly být programátorky, ajťačky. Není to profese, kterou bych považoval za příliš vznešenou. Připadám si jako dělník, k téhle práci není třeba být extrémně chytrý, kreativní. Stačí mít pár užitečných dovedností a zkušenosti. Jedno z děvčat dříve bavilo vaření, druhé rádo tancovalo, jenže pak jsem byl jednou na IT konferenci a vzal jsem je s sebou. Na téhle konferenci byl koutek pro děti, tam byly dětské programátorské hry, malí programovatelní robotci, elektrické stavebnice a tak dále. Obě dcery to opravdu chytlo a od Ježíška si přály elektrickou stavebnici.

HN: A odsud už byl kousek ke stavebnici robota a programování?

Na robotických hračkách je pěkné, že výsledek programátorských pokusů se okamžitě odráží v reálném světě. Není to jen nějaké neosobní zobrazení výsledku na obrazovce, ale robot dokáže projet určenou dráhu. Když se pak dívky z projektu Czechitas, kde ženy učí programovat další ženy, rozhodly otevřít dětský kroužek, obě dcery se chtěly přihlásit. Jejich úroveň se tak zlepšuje, Klárka má navíc štěstí na učitele ve škole. No, a já jsem rád, že si mohu hrát s nimi, takže tenhle zájem podporuji.

Na pozice v IT hledají firmy především týmové hráče. Spíš než vzdělání pomohou znalosti a zkušenosti

3. 2. 2020 ▪ 5 min. čtení

HN: Může rodič nějak pomoci dítěti, když se chce vydat na dráhu informačních technologií?

Zásadní pravidlo zní, do ničeho je nenutit, a rozhodně si jejich prostřednictvím neléčit vlastní komplexy. Když vidím, že je něco baví, snažím se je pouze nenápadně pošťuchovat. Chtít ale musí samy. S trochou nadsázky řečeno, od základní školy očekávám, že je naučí jen základní dovednosti − číst, psát, počítat, angličtinu, protože ta je pro IT nutností, alespoň minimum kritického myšlení a základy algoritmizace. Protože i když nebudou programátorky, využijí to ve svém životě. Jsem hrdý, když vidím, jak už se dnes snaží některé věci automatizovat, zjednodušovat si život.

Aspoň se jim nebude stávat to, co jsem zažil nedávno na školení. Měl jsem tam paní, která měla v tabulkovém procesoru čísla a na kalkulačce počítala částku s DPH, kterou psala do vedlejšího sloupce. Když jsem jí ukázal, jak v excelu fungují vzorce, byla překvapená.

HN: Co je podle vašeho názoru nejdůležitější dovednost dobrého IT specialisty?

Ty zásadní dovednosti jsou dvě. První je přizpůsobivost, o které jsme již mluvili, protože svět IT se velmi rychle mění. A stále důležitější vlastností bude schopnost komunikovat s běžnými lidmi. Doba, kdy ajťáci byli schovaní za monitorem ve svých tmavých kobkách, je už dávno pryč. Dnes již musí být schopni jednat se zákazníky. Já jsem ke svému IT řemeslu doplnil lektorování. Teprve díky tomu se mi podařilo vystoupit z bubliny a užívám si komunikaci s lidmi mimo IT. Vidím, jak běžní uživatelé s technologiemi zacházejí. Zjišťuji pak často, že to je úplně jinak, než to my ajťáci vymyslíme.