Koronavirus zabíjí desetitisíce lidí, pandemie španělské chřipky ale před sto lety připravila o život desítky milionů. Mezi vědci a lékaři nepanuje shoda v tom, kolik mrtvých si přesně vyžádala. V letech 1918 až 1920, kdy chřipka řádila na všech kontinentech, a především v Severní Americe a Evropě, to však bylo nejméně dvacet milionů a některé odhady mluví až o čtyřiceti milionech obětí.

Stejně jako neznáme přesná čísla, nevíme dnes ani to, kde se virus tehdy vzal, jaký měl původ. Oběti si vzaly odpověď s sebou do hrobů − tehdejší medicína ještě nedokázala odebrat a uchovat vzorky. Kanadská bioložka a pozdější ministryně vědy a sportu Kirsty Duncanová, která byla tématem španělské chřipky posedlá, si přesto v devadesátých letech vzala do hlavy, že příčiny nákazy zjistí. Vypátrala, že v září 1918 zemřelo na tuto nákazu na lodi u pobřeží Špicberk sedm mladých Norů, kteří cestovali za prací do dolů. Duncanová na dalekém norském severu našla místo se šesti kříži a jedním kamenným náhrobkem a doufala, že rakve jsou v permafrostu, v trvale zmrzlé půdě. To by dávalo šanci, že těla budou zachovalá a že bude možné zachytit stopy viru.

Duncanové tým od různých institucí a dárců obdržel na akci půl milionu dolarů, získal povolení k exhumaci a zajistil, aby vše proběhlo co nejbezpečněji. Členové týmu si pořídili speciální ochranné obleky a na místě vybudovali stan. Přizvali také novináře, měla to být velká událost. Když ale v srpnu 1998 konečně hroby otevřeli, dočkali se bohužel velkého zklamání. Rakve nebyly v trvale zmrzlé půdě, takže těla několikrát zamrzla a zase roztála. Z ostatků se nedalo vypreparovat vůbec nic, co by přispělo k výzkumu původu španělské chřipky nebo by napovědělo, proč se tak rychle šířila a proč byla tak smrtelná.

Deset let poté zkusil své štěstí uznávaný britský virolog John Oxford. Ten se pokusil přijít záhadám nemoci na kloub přes známou osobnost, o které se stoprocentně vědělo, že zemřela na španělskou chřipku, britského diplomata a ministra zahraničí Marka Sykese. Byl jedním ze dvou mužů, podle nichž byl nazván plán na rozdělení Blízkého východu během první světové války, takzvaná Sykesova−Picotova dohoda z roku 1916. Sykes jako zástupce Británie a jeho francouzský protějšek Francois Georges-Picot rozdělili mezi své země celý region. Například Palestina zůstala v britských rukou, zatímco Sýrie ve francouzských. Sykes se zúčastnil v únoru 1919 mírové konference v Paříži. Krátce před jeho čtyřicátými narozeninami jej ale dostihla španělská chřipka. Zemřel ve svém pokoji v hotelu Lotti.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Sykese pohřbili v rodinné hrobce v hrabství Yorkshire ve speciální olověné rakvi, která zamezovala přístupu vzduchu. Proto se Oxford domníval, že by v těle mohl i téměř po sedmdesáti letech zůstat virus, který by šlo prozkoumat. Od rodiny dostal povolení vstoupit do hrobky, jenže i tentokrát přišlo zklamání. V hrobce už někdo dříve byl a s rakví manipuloval, byla částečně otevřená. Tělo se rozložilo, a Sykes tak vědeckým účelům nemohl posloužit.

Se Španělskem nic společného neměla

Dodnes tak není jasné, ani jaký virus španělské chřipky vlastně byl, ani kde se vzal. Historici jen spekulují, že šlo původně o prasečí virus a že pocházel z Číny, stejně jako středověký mor nebo současný koronavirus Covid-19. Ale prokázáno to není. První potvrzené místo, kde se chřipka objevila, byl v březnu 1918 okres Haskell County v americkém státě Kansas.

Projevila se u mužů, kteří narukovali do armády a ubytovali se ve výcvikovém táboře Camp Funston. V té době tu žilo 56 tisíc vojáků. Jako první onemocněl 4. března kuchař, který připravoval jídlo. Odtud pak chřipka putovala na východoamerické pobřeží a s americkými vojáky se vylodila ve francouzském přístavu Brest. Přes něj mířila na bojiště první světové války převážná část amerických vojáků.

Infekce se dala do pohybu a táhla světem. Ve Francii propukla kolem 10. dubna, přes Evropu dorazila 29. května do Bombaje a v Indii se šířila především tam, kam vedla železnice − do Kalkaty, dál do Barmy a napříč Čínou až do Šanghaje. Zastavila se v Sydney na jihu Austrálie, prošla tedy doslova celým světem. První vlna nepřinesla příliš mnoho obětí. Většina nakažených se poměrně rychle zotavila, v britské armádě se jí přezdívalo třídenní nemoc. Přesto zasáhla do průběhu první světové války.

Německá armáda se na jaře 1918 neúspěšně pokusila o průlom na západní frontě takzvanou Ludendorffovou ofenzivou. Její strůjce, generál Erich Ludendorff, později tvrdil, že právě nemoc znemožnila Německu vyhrát, otočit vývoj války. Mohla to být samozřejmě výmluva, Ludendorffova ofenziva začala už v březnu, Berlín se však definitivně vidiny na obrat vzdal až v červenci, kdy začala cesta k příměří a mírovým jednáním.

Právě v té době chřipka dostala své jméno. A to navzdory tomu, že její vznik nemá se Španělskem nic společného. Do této země se dostala z Francie. Španělsko bylo v době první světové války neutrální, španělské noviny proto zprávy o nemoci necenzurovaly. Na rozdíl od zemí účastnících se války, které, včetně Spojených států, o nemoci spíš mlčely: v obavách, aby se nepodryla válečná morálka.

První rozsáhlé informace o chřipce se objevily ve Španělsku, proto tedy název španělská chřipka. Nemoc se tu rychle rozšířila a mezi nakaženými byl i král Alfons XIII., jehož stav byl vážný (také koronavirus ve Španělsku nyní zasáhl nejvyšší politiku: nakazila se manželka premiéra Pedra Sáncheze a katalánský premiér Quim Torra).

Další hlavou státu, která se nakazila španělskou chřipkou, se v květnu 1918 stal britský král Jiří V.

Druhý úder byl smrtící

Situace se radikálně změnila s druhou vlnou nákazy. Ta přišla na konci léta a rozšířila se z východoamerického pobřeží, patrně z Bostonu. Už během srpna se francouzské špitály zaplnily nemocnými vojáky a civilisty, silně zasažené bylo i Španělsko, kde onemocnělo osm milionů lidí, včetně třetiny obyvatel Madridu. Španělští a francouzští lékaři chorobu mylně považovali za dosud neznámý typ tyfu.

Všichni nakažení v druhé vlně měli stejné příznaky: silně krváceli z nosu, neustále kašlali, měli vysoké teploty a nedostatečné okysličení krve způsobilo, že jejich těla měla modrou, v některých případech téměř černou barvu. Všichni si stěžovali na strašnou bolest hlavy. V dobových svědectvích, která sesbíral John Barry pro svou knihu The Great Influenza (Velká chřipka), se často objevuje popis nakažených, že měli pocit, jako by jim někdo uvnitř hlavy mlátil kladivem.

Na rozdíl od jiných nemocí španělská chřipka zabíjela nejen starší či již nemocné lidi, ale ve velké míře mladé a zdravé muže a ženy ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti lety. "Setkal jsem se s případy, kdy absolutně zdravý člověk zemřel během dvanácti hodin," uvedl epidemiolog Charles-Edward Winslow z Yaleovy univerzity.

Německý důstojník Rudolf Binding píše o nákaze ve svých válečných denících: "Týdny jsem strávil v horečkách. Chvílemi to bylo dobré, ale pak jsem zase upadal do stavů, kdy jsem si ani přes sebe nedokázal přetáhnout deku. Měl jsem takové bolesti, že mi nezáleželo na tom, jestli jsem ještě naživu."

Rychle se šířící infekce vyvolala záplavu konspirací. V USA se tvrdilo, že chřipku rozšířil německý farmaceutický a chemický koncern Bayer v pilulkách Aspirinu nebo že ji do Bostonu přivezli Němci, kteří se tam tajně vylodili s ponorkami. V Arizoně policisté i civilisté vystříleli spoustu psů, protože se objevila fáma, že nákazu roznášejí. Nejhorší období svět zažil od půlky září do konce prosince 1918. V několika měsících zemřela zhruba polovina všech odhadovaných obětí španělské chřipky. Jen Paříž zaznamenala v říjnu 1918 více než 4500 mrtvých a ještě v únoru následujícího roku na chřipku zemřelo přes 2600 lidí. V Praze se podle dochovaných pramenů objevil první smrtelný případ 12. září 1918. Zhruba tisíc Pražanů podlehlo chřipce následující měsíc, paradoxním důvodem rozšíření nemoci byly oslavy vzniku samostatného Československa. Mezi známými oběťmi španělské chřipky byl také rakouský malíř spjatý s Českým Krumlovem, Egon Schiele. Zemřel ve Vídni, tři dny po své manželce, od které se nemocí nakazil.

V roce 1919 v Severní Americe zrušili finále Stanleyova poháru mezi týmy Montreal Canadiens a Seattle Metropolitans, protože v obou zemřelo několik hráčů (bylo to dosud poslední zrušené finále, letos ale opět hrozí, že trofej kvůli koronaviru nikdo nezíská, soutěž byla zatím pozastavena). V americké historické paměti ale zůstala především tragédie, jež se odehrála ve Filadelfii. Přestože vedení města vědělo o rozšíření pandemie, vyslovilo souhlas s tím, aby se na konci září 1918 v centru konala vojenská přehlídka, která měla podpořit nakupování válečných dluhopisů. Šéf odboru hygieny na filadelfském magistrátu Wilmer Krusen dal přehlídce zelenou a tvrdil, že situace je zvládnutelná. V centru Filadelfie se 28. září sešlo 200 tisíc lidí a tři dny nato propuklo něco, co historici nazývají explozí nákazy. Už 1. října zemřelo 117 lidí a v následujících dnech přestala stačit kapacita márnic. Ulice se vyprázdnily, zastavila se doprava. Krusen sice hned 3. října nařídil uzavření škol, kostelů, divadel a všech budov, kde se shromažďovala veřejnost, jenže nákaza se už nedala zastavit: 10. října zemřelo 759 lidí. Město zkolabovalo, nevyvážely se odpadky a přibývalo bezprizorních dětských sirotků, kterým zemřeli oba rodiče.

"Smrt mohla přijít odkudkoliv, od kohokoliv. Lidé se izolovali, odvraceli od sebe tváře. Vyhýbali se jakémukoliv rozhovoru. Vše zhoršovalo vědomí, že nepřijde žádná pomoc, žádná záchrana," popsal ve své knize Velká chřipka situaci John Barry. Z výpovědí, které cituje, vyplývá, že největší strach měli lidé z toho, kdo bude další. "Strach byl mocný protivník. Čím víc se úřady pokoušely kontrolovat paniku pomocí polopravd nebo lží, tím větší strach se šířil. Strach doprovázel virus jako vlny, které se tvoří kolem plovoucí lodi." Španělské chřipce ve Filadelfii podlehlo během půl roku kolem šestnácti tisíc lidí, dvanáct tisíc z nich v prvních šesti týdnech. Z celkového počtu 1,7 milionu obyvatel jich nemoc prodělalo více než půl milionu.