New York Times 4. února 1931 předpovídaly zvláštní úkaz: „Sovětský svaz zažije v příštích několika letech přistěhovaleckou vlnu srovnatelnou s přílivem do Spojených států v desetiletí před světovou válkou…“ Překvapivě znějící věštba se ukázala poněkud nadsazená. Američanů, kteří se rozhodli hledat své štěstí ve Stalinově říši, byly nakonec jednotky tisíc, zatímco New York Times odhadovaly až na dva miliony ročně.

Jak se to mohlo přihodit? Na začátku 30. let minulého století tu byly důsledky hospodářské krize, kdy v USA nezaměstnanost postihla čtvrtinu obyvatelstva, takže počet lidí bez práce dosáhl takřka 13 milionů. Někteří z nich se rozhodli vydat do státu, který sliboval, že je první, kde dělníci vládnou. Příběh těchto Američanů je temný, to, jak se k nim sovětský režim zachoval, děsivé a možná ještě horší bylo, jak se k těmto občanům Spojených států po léta stavěla jejich vlast ztělesněná vedením velvyslanectví USA.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Na začátku lidé nejrůznějších povolání prakticky ze všech států unie psali na neoficiální diplomatické zastoupení v New Yorku a dotazovali se například, zda „se Sověti vskutku chystají vypravit loď, aby zachránili všechny horníky z této americké bídy, a zda po nich přijdou na řadu kovodělníci nebo textiláci“. Jiní dokonce před odjezdem věnovali své celoživotní úspory státu, protože v Rusku peníze nebudou potřebovat.

Podobné nálady povzbuzovaly osobnosti jako dramatik George Bernard Shaw, který v rozhlasové přednášce po návštěvě Sovětského svazu sliboval, že „jste-li šikovný dělník, zejména ve strojírenském průmyslu, jste v přiměřeném věku a máte dobrý charakter, (…) nebudete mít moc potíží, budou jen a jen rádi, že vás mají: proletáři všech zemí jsou vítáni, nastoupí-li na ruskou loď“.

V zemi Sovětů s oficiálně nulovou nezaměstnaností si však leckdy nově příchozí nemohli snadno najít práci a v přelidněných velkých městech jako Moskva těžko sháněli bydlení. Místní úřady vbrzku vydaly dekret, podle kterého všichni přijíždějící, a to i turisté, museli mít zpáteční jízdenku.

Kvalifikovaní dělníci nebo mechanici na tom byli lépe. Bylo jich tolik, že pro ně vycházel anglický týdeník Moscow News, měli vlastní Klub zahraničních dělníků a v moskevském parku bylo možné vídat Američany, jak hrají svůj oblíbený baseball, který Nejvyšší rada pro tělovýchovu v roce 1932 dokonce označila jako „národní sport“.

Na oslavách prvních narozenin Moscow News pronesl pozdrav jeden z otců zakladatelů bolševické revoluce Nikolaj Bucharin a při jazzu se tancovalo do rána. Tento druh hudby měl být jakožto buržoazně úpadkový brzy vymýcen a Bucharin skončil na popravišti poté, co se po mučení přiznal coby zrádce a zahraniční špion.

Když Ford Sovětům prodával fordy

Než tato doba nastala, převažovaly potíže spíše praktického rázu, kdy se střetávaly dva různé světy. Názorně to vynikalo po snad největším obchodu, který sovětský stát uzavřel s jedním z nejbohatších Američanů a vynálezcem výrobních linek umožňujících masovou výrobu. Henry Ford podepsal smlouvu v hodnotě 40 milionů dolarů, což byla na tehdejší dobu ohromná suma. U Nižního Novgorodu vyrostla celá automobilka na výrobu modelu A a dorazily i americké pracovní síly.

Henry Ford byl spokojený, protože linku na výrobu modelu A prodal v době, kdy jej měl nahradit model B. Ford se ukázal jako prozíravý. Na základě důvěrné zprávy svého experta Breda Berghoffa dospěl k závěru, že v sovětském Rusku nemůže jako jinde budovat vlastní továrny, ale že je výhodnější tam výrobní zařízení prodat. Spokojený byl i Stalin, který ve „fordizaciji“ viděl způsob, jak pohnout s industrializací země. Ve Stalingradu podobně vznikla továrna na traktory, o kterou se tak urputně bojovalo za druhé světové války.

Náznak rozdílů se objevil, už když plánovači začali kreslit domy pro dělníky novgorodské automobilky. Byty v pohledných třípatrových domech byly navrženy bez kuchyní s tím, že stravu dodají společné tovární vývařovny, které tak odstraní buržoazní dřinu v domácnostech. Skutečností však bylo, že byt s vlastní kuchyní za tehdejších poměrů, kdy na každém patře sdílely domácnosti jednu společnou „komunálku“, představoval luxus.

Plný provoz automobilka zahájila první den roku 1932 pod transparenty „Splňte pětiletku! Dejte nám sovětské fordy!“. Místo očekávané masové výroby však z linky v jedné řadě za sebou sjížděl střídavě kabriolet, sedan, vůz pro sedm pasažérů anebo dodávka – podle toho, jak si to vynucovali sovětští vedoucí. Za těch okolností byla beztak oficiálně udávaná čtyřicítka automobilů denně spíše fikcí. Mnohé vozy nebyly kompletní, scházela jim třeba tak důležitá součást jako volant.

Zásadní kontrast byl ale v celkových poměrech. Zatímco u Forda panovala až chorobná čistota a pořádek, sovětskou produkci charakterizoval chaos a zmatky, kdy první odpovědí na každý problém bylo slovo „ničevo“. Nezdary se sváděly na chybějící „yankeeovské šroubováky“ nebo na „nezkušenost dělníků, kteří nikdy předtím nepracovali se složitým strojním zařízením“.

Velvyslanec Davies jako svědek přiznání

Třicátá léta v Sovětském svazu znamenala – kromě řízeného hladomoru na Ukrajině – nástup a vládu „velkého teroru“ s monstrprocesy, kdy klíčovým prvkem soudního jednání nebyly důkazy, ale především a mnohdy jedině doznání obviněného. Hesla o plnění a překonávání plánu vystřídala varování „Zničíme nepřátele lidu“.

Obvinění zněla až absurdně. V prosinci 1937 bylo v Leningradě zatčeno 53 členů sdružení hluchoněmých a 33 jich bylo popraveno za to, že ve znakové řeči osnovali „spiknutí“. Jindy měla obvinění rozměry antické tragédie. Disidentka Jelena Bonnerová, manželka akademika Andreje Sacharova, rovněž disidenta a předtím jednoho z autorů sovětské vodíkové bomby, vzpomínala, jak její mladší, devítiletý bratr Igor, když jejich otce v roce 1937 zatkli agenti tajné služby NKVD, prohlásil: „Podívej se, jací ti nepřátelé lidu jsou. Někteří se dokonce vydávají za otce.“ Otec byl zastřelen, matka skončila na osm let v gulagu.

V takové atmosféře se z původně vítaných amerických proletářů stávali nespolehliví cizinci nebo rovnou nepřátelští špioni, kteří by potřebovali podporu ambasády v čele s kvalifikovaným a spolehlivým šéfem.

První ambasador v Sovětském svazu William Bullitt se proslavil jinak. V dubnu 1935 uspořádal opulentní ples na téma „Svátek jara“, jehož obraz lze najít v mnoha detailech, jako třeba nabarvených kůzlatech a poletujících papoušcích, v popisu „plesu u Satana“ z Mistra a Markétky Michaila Bulgakova.

Jeho nástupce Joseph Davies, docela dobrý právník, se společensky vzmohl sňatkem se zámožnou Marjorií Merriweatherovou-Postovou, takže mohl štědře podpořit volební kampaň Franklina Delana Roosevelta, se kterým se znal ještě z dob prezidentství Woodrowa Wilsona. Do Sovětského svazu vyrazil, aby tam jako „nezaujatý pozorovatel“ podle svých slov „zvrátil předsudky a dezinformace“ o poměrech v hostitelské zemi.

Jak se ukázalo, velvyslance a jeho ženu hodně zajímaly výhodné nákupy starožitností z komisionářských prodejen, kde zboží v mnohých případech pocházelo ze zabaveného majetku, a k případům pronásledovaných Američanů v Rusku byl – k zoufalství svých podřízených – slepý a hluchý.

Inscenovaným procesům s nepřáteli lidu se řada diplomatů, včetně třeba německých, vyhýbala, zatímco Joseph Davies jim už svou účastí dodával jistou legitimitu. Prezidentovi Rooseveltovi sdělil, že „doznání nesla znak věrohodnosti“. Velvyslanectví s takovýmto šéfem vyvíjelo pramalou snahu pomoci krajanům, kteří se na něj obraceli. Agenti NKVD potom snáze přesvědčovali americké občany, které odchytávali u budovy velvyslanectví, že bude v jejich zájmu nejdříve přijmout i sovětské občanství. Potom jim však vysvětlili, že sovětské občany přece nelze do Spojených států vydat, a pokud by se chtěli sovětského občanství zřeknout, budou prohlášeni za zrádce.

Jen málo z nich se dokázalo vrátit jako třeba Thomas Sgovio. Do Sovětského svazu se dostal v roce 1935 jako dvacetiletý s otcem, přesvědčeným komunistou, a přežil opakované věznění v gulagu. Poprvé byl zatčen v březnu 1938, když vyšel z americké ambasády, kde se pokoušel získat pas, a do Spojených států se vrátil až v roce 1960. Své zážitky vylíčil ve vzpomínkách s názvem Drahá Amerika. Osudy řady jemu podobných zachytil Tim Tzouliadis v knize Opuštění, která zahrnuje i trpký epilog popisující, jak se v 90. letech minulého století na chvíli staly někdejší sovětské archivy dostupnými, aby s nástupem Vladimira Putina zase před světem zavřely nepohodlnou minulost.